Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Jak se hraje Josef Kainar? Ostravský loutkoherec Karel Růžička hovoří o své životní dvojroli

Jak se hraje Josef Kainar? Ostravský loutkoherec Karel Růžička hovoří o své životní dvojroli

30.6.2018 Divadlo

Vrchní a neznámý host, pozoruhodná dvojrole v působivé inscenaci Stříhali dohola Josefa Kainara představuje životní příležitost pro loutkoherce Karla Růžičku. Zatímco jiní sní o velkých charakterních rolích typu Hamleta, on se na prknech Divadla loutek Ostrava setkává se svou vysněnou úlohou loutkářského majstrštyku. V jedné osobě spojuje nelehkou úlohu vysloužilého herce, ale také notorického štamgasta a kavárenského povaleče. Je to, nebo není to Kainar? Smyslem je zanechat ve vzduchu nezodpovězený otazník. Jeho dvojrole přitom není založena jen na zvládnutí dvou protikladných poloh, ale obsahuje například i skutečný trik s mizejícími hodinkami. A tento trik s publikem rezonuje dokonale, o čemž svědčí i obdivné wow, které zaznívá z hlediště.

Zvětšit obrázek

Karel Růžička s loutkou, kterou naučil i kouřit.
Foto: Roman Polášek

Karle, bylo hned jasné, že budeš obsazený do hlavní role téhle životopisné inscenace?

Ne, původně ji měl hrát Ivan Feller, ale musel na operaci. Ve chvíli, když jsem se v obsazení nenašel, tak jsem to nějak vypustil z hlavy. Až během loňského festivalu Spectaculo Interesse mě oslovil režisér Václav Klemens s tím, že Ivan nemůže a já že bych měl být druhý šedivý vlk v pořadí. Střelka ukázala na mě a začali jsme zkoušet.

Co následovalo poté?

Dvouměsíční peripetie. Všichni mí kolegové začali dávno před začátkem zkoušení s Vlastíkem Ondruškou korepetovat a zkoušet. Já do toho naskočil až později. Zajímavostí byla moje loutka, které se sice vyrobila podle návrhu, ale nedalo se s ní hrát podle mých představ. Takže na řadu přišla jiná loutka, starý dobrý Rechtor z Lišky Bystroušky. Je to hodně stará a zároveň nejlepší loutka, jakou jsem kdy držel v ruce. Miluju ji, akorát bylo zapotřebí provést operaci v duchu Frankensteina. Od prsou nahoru je to sice původní loutka, ale její dolní část byla vyrobena pro novou inscenaci. Kdyby ji někdo svléknul, tak vidí stehy jak na patologii. Ale jinak je ta loutečka dokonalá. Dokonce jsem ji naučil kouřit a troufám si říct, že tohle moc louteček na světě neumí. Je to prostě parádní loutečka kterou mám fakt rád.

Diváci ale tuto loutku znají i z jiných rolí, například je tajemným uvaděčem na zahajovacím a ukončovacím ceremoniálu festivalu Spectaculo Interesse…

Ano, to je pravda, já s ní také četl dětem v knihovně a uváděli jsme spolu plesy. Její využití je nepřeberné, je to prostě kabaretiér.

Dá se skutečně říci, že v případě inscenace o Kainarovi ztvárňuješ dvojroli?

Je to dvojrole. Někdo touží po Hamletovi nebo po Richardu III., což není můj případ, já vždy toužil zahrát si nějaký opravdový loutkářský majstrštyk. Úplně náhodou mě tak potkala tato role, užívám si ji a musím se přiznat, že vrchní a host představují absolutně nejkrásnější roli, jakou jsem kdy dostal.

Jaký je tvůj vztah ke Kainarovi?

Nejprve nebyl. Recitoval jsem jej na nějaké soutěži v sedmé třídě. Vnímal jsem, že je autor textu písně Stříhali dohola malého chlapečka, ale až když začaly zkoušky, teprve pak mi došlo, jaký to byl úžasný člověk. Netušil jsem, že Kainar byl výtečný muzikant, to jsem se dozvěděl až při vzniku této inscenace. Můj syn zbožňuje jeho písničky i toto představení. Navíc mi Kainara vždy dává za vzor, když mi říká, hele Kainar se také neučil a co z něj bylo.  Že je Kainar s Ostravou až natolik spjatý, tak o tom jsem dříve neměl ani potuchy.

Prý sis loutku hosta po práci brával i k sobě domů?

Ano, tuto loutku jsem si občas brával i domů, protože jsou věci, které je nutno trénovat. Každá situace se dá zahrát několika způsoby a teprve režisér si vybere ten nejlepší. Za tříhodinovou zkoušku tě třeba nic nenapadne anebo jenom jeden, dva způsoby, další tři zůstanou schované a musíš na ně přijít doma. Bral jsem si tak Rechtora domů a lekal jsem s ním rodinu.

Jaké to je hrát jedním tělem dvě duše?

Psycho. Povídáš si sám se sebou. Když bylo po generálkách, měl jsem v hlavě dost velký chaos. Hraje se to jinak. V klasickém loutkovém divadle je normální, že když se mluví, tak loutka, která mluví, podpoří slovo gestem. Loutky, které nemluví, se nehýbou, aby na sebe nestrhávaly pozornost. Tady je to jinak. Host je zobrazen jako živá persona, takže nejde, aby se jeho loutka nehýbala. Celou dobu trvání inscenace, což je něco přes hodinu, musí loutka dýchat a musí se hýbat, musí žít. I když nemáme repliky, tak celou dobu spolu na jevišti „kecáme“, popíjíme vínečko a kouříme.

Kdo je oním „hostem“? Nějaké konkrétní představa?

Host, to je vlastně takový ten symbolický otazník. Lidé odcházejí z divadla a neví: Byl to Kainar, nebyl to Kainar? Byl to duch, nebyl to duch? Zůstane jen výsledný dojem a ještě se nám nestalo (klepu na dřevo), že by dětské publikum toto představení rozložilo a že by začaly vyrušovat. Představení začíná a děj je okamžitě „kousne“ – vtáhne a pustí je až na konci.

Co tě na téhle inscenaci ještě těší?

Je radost se dívat na kolegy, jak hrají a zpívají. Ty písničky jsou fakt velmi pěkně udělané. Líbí se mi, že na povrch vyplouvají tak pozoruhodné věci. Předválečná Ostrava byla v tomto směru mimořádná. Těším se na každé představení, byť mám pokaždé obrovskou trému.

Herec je svým způsobem něco jako iluzionista, ty ale v inscenaci skutečně kouzlíš…

No kouzlím… nechám zmizet hodinky (úsměv). Kouzelníkem, který mě to naučil, byl dědeček od herce Jakuba Burýška. Přišel s tím, že to je úplně jednoduché: Uděláš to takhle, takhle a takhle….

… a hodinky jsou pryč? To skutečně stačí?

Jedu striktně podle jeho pokynů a nepouštím se do žádných větších akcí.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.