Hradecký slunovrat v sevření chladného počasí opět nezklamal stovky hudebních gurmánů

Pro mnohé vysněný víkend, kdy se ze zámku v Hradci nad Moravicí stane pomyslné kulturní centrum současnosti, tak tomu přeneseně řečeno bývalo v dobách jeho hudebního rozkvětu v první pol. 19. století. Akce, kterou si vyhledávají hudební fajnšmekři nejen z České republiky, protože jim vyhovuje nekompromisní dramaturgie, která se úzkostlivě vyhýbá hudebnímu konzumu a jakémukoli názorovému extremismu.

Hradecký slunovrat otevřel svá kulturní stavidla v pátek odpoledne scénami Pod Bílou věží a před průčelím Bílého Zámku (Welcome scéna). Na mírně vzedmutém paloučku, který se prostírá od hranolovité Bílé věže až k soše „Stojící“ Mary Durasové, bylo kolem páté ještě poloprázdno, když se na pódiu objevili ostravští indie-popoví Places. Jejich set byl ukázkou profesionality a nadhledu, s nímž zahráli průřez svými čtyřmi nahrávkami.

Eva Konečná z kapely Places.

Kapela se opírá o narativní bicí bubeníka ukrytého pod pseudonymem Marcyn, zvukově barevné kytary a nenuceně krásný zpěv Evy Konečné, který se obloukem vyhýbá vyumělkovanosti a je přirozenou součástí skvěle sehraných Places. Kapela potvrdila, že její letošní místo mezi padesátkou největších nadějí české hudby podle časopisu Headliner i nominace Moravskoslezských kulturních Cen Jantar (nominace zpěvačka roku pro Evu Konečnou), nebyly vůbec náhodné.

Po Places převzala štafetu jedna z nejlepších slovenských kapel nového milénia Živé kvety, jedinečným způsobem kombinující postpunkové ozvěny s ryzím písničkářským projevem, který staví na silných textech, nespoutané svobodě projevu, spontánních improvizacích, dravé energii i zásadní výpovědi, jak ji kapela zformulovala napřílad ve skvělé písni To, čo nás spája. Živé kvety zahrály s naprostým nadhledem, slabší místo má kapela jen ve sborových vokálech, které zněly místy falešně.

Živé kvety. (Foto: Filip Dušek)

Zajímavě se odpoledne odvíjelo na Welcome scéně, kde se představila kapela Z pramene Radbuzy, jejímž členem je i vynikající opavský kytarista Jaryn Janek. Také undergroundově zaostřený sound následující kapely Plachý host oslovil velice originální harmonií i zdatným kytaristou, kapela však zbytečně ztrácí body nevkusným zvukem kláves a zřetelnými nedostatky v souhře.

Cat a kapela. (Foto: Filip Dušek)

Program kulminoval na hlavní scéně formací Cat a kapela, který vnesl po osmé hodině do prostoru jemnou, senzitivní zvukovost kytar Petra Uviry, přitlumené perkuse a náladový vokál klavír a samply Jany Jun Šrámkové. Zasněné tempo bezesporu zajímavé hudby této kapely nebylo podle mého názoru ideálně načasováno a jejich hodinový set působil trochu monotónně.

Jednoznačným vrcholem prvního festivalového dne bylo podle očekávání vystoupení Dana Bárty a Illustratospere, kteří rozpoutali svou jedinečnou hudební syntézu, jíž vévodí gravitačně odpoutaný vokál tohoto skvělého zpěváka. V hudbě a osobitém projevu Bárty se stírají hranice mezi hudebními žánry, ale i hranice obecně lidské a kulturní a všichni jsme součástí všeho živého.

Dan Bárta. (Foto: Filip Dušek)

Bárta je obklopen naprosto skvělými muzikanty, perfektně sehraná kapela by mohla zaplavit posluchače sáhodlouhými sólovými kreacemi, které by samy o sobě vzbudily velký ohlas, ale nic takového se nekonalo. V jejich pokorném hudebním minimalismu sloužícím Bártovým poetickým a filozofickým textům se projevila skutečná velikost. Zazněly novější songy i písně z kultovního alba, kterému je už neuvěřitelných 18 let! (Naivní, Kontrabásník). Nemůžu nezmínit zvuk a příkladnou hudební komunikaci úžasného Roberta Balzara (baskytara, kontrabas) a Mirka Chyšky (kytara), které bylo spolu s ostatními členy Illustratosphere radost poslouchat.

Sobotní ráno se probudilo do sychravého počasí a studeného větru, který však neodradil od programu, jenž startoval už v poledne postupně na všech třech scénách Pod Bílou věží, Nádvoří i Welcome. Otevřen byl rovněž Salon Mechtilde, jakýsi hradecký mikromeltingpot, v němž se od pátečního odpoledne živě diskutovalo, četlo a naslouchalo osobnostem jako je architekt David Vávra, vedoucí redakce kultury Českého rozhlasu Michaela Všetešková či básník Anatol Svahilec.

Noir Voir. (Foto: Filip Dušek)

Noir Voir zahájili scénu pod Bílou věží svým nesmlouvavým instrumentálním crossoverovým horizontem, kterému jsou stylové škatulky příliš těsné. V těkavých kompozicích alternativní bruntálské formace víří neustálá konfrontace a vzruch, přeneseně řečeno asi jako byste projížděli jesenickým podhůřím střídavou rychlostí a vítr vám ošlehával i hladil tváře. Neustálé kulminace temp, střety i souběhy minimalistických motivů, dynamiky a zvednutého tlaku, to byl dobrý věru poctivý a dobrý začátek!

Následovalo vystoupení Jaroslava Hutky, který na nádvoří zazpíval své aktuální politické protestsongy a zavzpomínal i na své pohnuté životní osudy a střety s komunistickým režimem. Jakkoli uznávám morální a textový Hutkův přínos v ostudné normalizační éře, jeho vystoupení na Hradeckém slunovratu nemělo k ostudě bohužel rovněž daleko.

Jaroslav Hutka na Hradci. (Foto: Filip Dušek)

Známému písničkáři nejprve uletěly noty, posléze si špatně připnul kapodastr a zahájil tak svůj set značně rozpačitě. K trapnosti neměly daleko ani jeho nové pamfletické a přisprostlé texty, jejichž výsměšný tón se nesl v duchu osobně motivovaných urážek na adresu současného prezidenta státu způsobem, který není hodný básníka ani kultovního autora protestsongů. Výslednému dojmu z Hutkova vystoupení nepomohla ledabyle naladěná kytara ani jeho intonačně rozkolísaný zpěv.

Z koncertu kapely Vltava. (Foto: Filip Dušek)

Jedna z kapel, bez kterých by česká hudební scéna byla chudší o pořádnou porci čerstvé poezie, básnické imaginace a neotřelého hudebního i textového hledačství, se jmenuje Vltava Kapela zahrála songy z posledního alba Čaroděj i nestárnoucí hity Prasátko, Marx, Engels, Beatles, Zajíc a koza, Brácha s nebem modrým, Smutný příběh Váni či Všechno prohrát, jít a pohoda. Set Vltavy patřil k nejlepším z celého Slunovratu, oplýval lehkostí, osobitým humorem frontmana Nebřenského i skvělými vyhrávkami saxofonisty Ondřeje Klímka. Škoda pro ty, kteří dorazili později, tato legendární kapela mohla s klidným srdcem být postavena v hlavním čase.

Zajímavé bylo vystoupení písničkáře Jakuba Cermaque, jehož skvělé loňské album bylo velkým překvapením české indie scény a potěšilo zejména výbornými texty. Cermaque  vystoupil na Hradci sám s kytarou a dokázal, že naživo je pořádný divoch. Jeho projev měl energii a sílu, škoda jen slabšího zpěvu, který jeho mimořádně sugestivní myšlenkové formulace sice vtiskl punc upřímnosti i aktuálnosti ve verších „člověk je víc než republika“, ale na druhou stranu působil i hodně amatérsky. Vždy si u těchto textově zajímavých výpovědí uvědomím, jaká je škoda, že interpretační stránka není dotažena do takové podoby, která by oslovila více lidí.

Beránci a vlci. (Foto: Filip Dušek)

Jedním z vrcholů Hradeckého slunovratu bylo vystoupení unikátního sdružení muzikantů Beránci a vlci pod supervizí kontrabasisty a etnomuzikologa Mariana Friedla. Jejich album, které nedávno získalo sošku žánrového Anděla, je jedním z nejzásadnějších příspěvků současné české world music a rozeznělo se na Hradci s neobyčejnou instrumentální přesvědčivostí a zvukovou krásou. Silně na posluchače zapůsobil i koncert jihoafrického zpěváka Geralda Jamese Clarka, jehož chytlavá bluesová nálož z alba Black water získala velkou pozornost, kterou Clark umocňuje svým charismatickým zpěvem.

Festivalová dramaturgie neztrácela gradaci ani nadále: slovenští Longital pod Bílou věží, to byla čirá radost a manifestace svobody skvěle sehrané trojice, která si získala srdce festivalových návštěvníků. Hudba a vizuální prezentace Shiny & Daniela Salontay a Mariána Slávky je uhrančivou směsí náladového indie folku s různými vlivy v naprosto osobitém ztvárnění. Odosobnění v pokoře, ale i nekompromisní potřeba pojmenovat znepokojivou realitu i vize, to Longital dokáží vskutku jedinečným způsobem. A navíc jsou to báječní muzikanti, kteří se s hudbou opravdu mazlí do nejmenšího detailu.

Longital. (Foto: Filip Dušek)

Závěr festivalu byl pro mne osobně spojen se jmény zpěvačky a houslistky Ivy Bittové a kytaristy Vladimíra Václavka. Fúzí těchto dvou hudebních apoštolů, kteří dokáží začarovat a odhmotnit hudbu jako výtrysk lidské duše letící k nedozírným výšinám, dospěl Slunovrat ke svému vrcholu. Oduševnělý dialog dvou velkých postav soudobé české alternativní hudby působil s archetypální odvěkostí, s níž se oba umělci mohou postavit na kterékoli pódium kterékoli země, a pokaždé jejich vystoupení vyvolá podobně hypnotický dojem.

Vladimír Václavek a Iva Bittová. (Foto: Filip Dušek)

Ve spletité, vrstevnaté pavučině Václavkových kytarových melodií našel uhrančivý hlas Bittové, schopný vyjádřit celé univerzum nálad, odstínů a zvuků, ideálního partnera. Bittová také čarokrásně vyjadřovala hudbu pohybem a gestikou celého těla, tančila, meditovala a vznášela se v čase a prostoru jako mýtická Múza. Zazněly věci z posledního alba Čikori i kultovní písně z Bílého inferna. Potěšením byl i Václavkův litanický a nadčasový text jeho vlastní skladby Nevím, kterou rovněž zahrál. Po této transcendentní závrati jsem už neměl na závěrečné Zrní, které určitě navázalo na kvalitní koncert z předešlého dne na Festivalu v ulicích, pomyšlení.

Zrní na Hradeckém slunovratu. (Foto: Filip Dušek)

Hradecký slunovrat letos potvrdil v kontextu Moravskoslezského kraje vzácně vyladěnou dramaturgii, kvalitní program a vynikající organizaci, která může být v mnoha ohledech příkladem. Festival opět naplnil očekávání i v podobě špičkové gastronomie, která sice dala nahlédnout hluboko do peněženek, ale na druhou stranu věřím, že nikdo nebude mít po festivalu žaludeční problémy a odnese si i nejeden gurmánský zážitek. Jak to u větších festivalů bývá zvykem, ani na Slunovratu všechna vystoupení nenaplnila očekávání: zjevně nepřipraveného Jaroslava Hutku předčily pro mnohé návštěvníky neznámé kapely na invenční Welcome scéně, kde v sobotu zaujal ostravský progrockový Kazachstán, metaloví Under the skin (jejichž vystoupení bylo bohužel poznamenáno velmi špatným zvukem) a také Šamanovo zboží nebo grungeově rozevlátá Sækədʒəwiːə.

Nepříjemnou pachuť na jinak mírumilovném průběhu festivalu pro mne osobně bohužel zanechalo nevybíravé chování jednoho člověka. Pán s visačkou Hradeckého slunovratu vulgárními slovy vykázal malé děti, které si hrály s gumovým míčem, z posečeného, ušlapaného trávníku, přes který denně pendlovaly stovky lidí. I přes tento  zážitek hodnotím festival jako vynikající, poctivě připravený a dramaturgicky povětšinou nápaditý a obohacující. Jako klíč odemykající prázdniny a četné další a zásadní hudební festivaly zafungoval opravdu velmi dobře.