Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Velká anketa: Přes třicet umělců nabízí čtenářům Ostravanu knižní tipy. Čtěte s nimi!

Velká anketa: Přes třicet umělců nabízí čtenářům Ostravanu knižní tipy. Čtěte s nimi!

25.7.2018 Obraz & Slovo

Divadelní ředitel Jiří Nekvasil se ponořil do četby Amose Oze, výtvarník a hudebník Jakub Adamec dumá nad Dalajlámou a kulturní televizní redaktorka Helena Dohnalová si čte o pražských kavárnách. Oslovené osobnosti, které měly deníku Ostravan.cz prozradit, co právě čtou, také přiznaly, že v literatuře hledají paralely k marasmu současné české politiky. Původně ostravský malíř Pavel Šmíd ji třeba našel ve vzpouře neschopných vůči schopným v díle Ayn Randové.

Zvětšit obrázek

Letní období je pro mnohé příležitostí udělat si více času na knihu.
Foto: Dom J. from Pexels

Petr Borkovec (básník, překladatel a publicista): Nic nečtu. Koupání ještě neskončilo.

Jiří Nekvasil (ředitel Národního divadla moravskoslezského): Čtu prózu Příběh o lásce a tmě, kterou napsal izraelský autor Amos Oz. A souběžně jsem k tomu přidal, inspirován návštěvami Měsíce autorského čtení ve Staré aréně a následnými setkání s autory, ještě tyto dvě knihy: Lucie Faulerová – Lapači prachu a Marek Švehla – Magor a jeho doba. A ještě tip na nedávno přečtenou knihu: David Grossman – Přijde kůň do baru. Doporučuji!

Hana Vorlová (historička umění):  Před chvílí jsem dočetla Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta od Davida Mitchella a teď čtu lehce letní Mlýn na mumie od Petra Stančíka.

Jindřich Štreit (fotograf): Čtu Deníky a dopisy z let 1914 – 1918 věnované Elišce Janské – František Drtikol. Současně čtu Duchovní cestu sv. 2 František Drtikol. Nejenže je to jakési opakování, hledání nového pohledu, porozumění, snaha o pochopení, ale i hledání cesty v současném běhu života. A doporučuji si přečíst knihu povídek Stará láska I. B. Singera. chytré, vtipné čtení.

Helena Dohnalová (kulturní redaktorka České televize): Vedle postele mám Pražské kavárny a jejich svět. Titul mám v knihovně dlouho, ale dnes je přece pražská kavárna zase tolik aktuální! Ale teď vážně. Sáhla jsem po knize hned, jakmile jsem se pracovně ocitla v opavském Obecním domě na skvělé výstavě o opavských kavárnách. A tak si čtu o době, kdy lidé spolu skutečně mluvili tváří v tvář a nepsali si po internetu. Kniha o kavárenských povalečích k povalování se o prázdninách docela vhodná.

Radek Touš (básník a publicista): Zrovna jsem se vrátil z Tater a dočetl knihu  Nevesta hôľ Františka Švantnera. Je to těžko uchopitelný příběh, rozkročený mezi snem a skutečností, takový slovenský předchůdce magického realismu. Hodně čerpá z mýtů a lidové slovesnosti – míhají se v něm kamenní obři, bojující za bouře na vrcholcích hor, upíři, vysávající zvěř, zkrátka všechno, co se asi kdysi honilo lidem v hlavách, když vzhlédli vzhůru z vesničky. Zároveň jde o velmi lyrický román, který na pozadí vášnivého příběhu dívky a mladého muže sugeruje krásu, nespoutanost, ale i tajemnost a hrůzu slovenské horské krajiny. Takže ani moc nelituji, že mi tři čtvrtě výletu propršelo.

Norbert Holub (básník): 1. Rudolf Sloboda: Krev (vydaly v českém překladu Větrné mlýny). 2. nil, úvod (vydalo ve slovenském originále fra). 3. Petr Pithart: Osmašedesátý (vydaly v roce 1990 jako první domácí oficiální vydání Rozmluvy).

Pavel Šmíd (malíř): Měl jsem v květnu výstavu v Táboře, kde sídlí vydavatelství Baobab. Tam má návštěvník dojem, že by byl neslušný, kdyby si nějakou knihu nepořídil. Tak jsem vzal tu nejtlustší, Atlasova vzpoura, Ayn Randová. Něco jsem o tom slyšel, ale představu o tom, že budu každý večer před spaním číst o vzpouře neschopným vůči schopným, to jsem neměl. Je neuvěřitelně únavné číst o tom, co vlastně v reálu zažíváme. Takže masochistům vřele doporučuji.

Petr Hruška (básník): Čtu novou sbírku Karla Šiktance, uhrančivě nazvanou Ubírati se. Devadesátiletý autor, rozsáhlé dílo, sebrané spisy mu vyšly už dávno, tuzemské ceny má všechny, tu Seifertovu jako jediný autor dokonce dvakrát. Proč nesedí před regálem se svými knihami, nesrká čaj a nepřijímá návštěvy krásných novinářek? Ne, tenhle mladík píše nové básně, jak by to mělo být poprvé. A je to silné – jako všechno, co je poprvé.

Martin Františák (režisér a dramatik): Lev Tolstoj – Anna Karenina. Jaroslav Havlíček – Neviditelný. William Faulkner – Vesnice.

Marek Pokorný (ředitel ostravské galerie PLATO): Máme teď se stanicí Vltava, která jede africké léto, shodný program. Pozor, není to konspirace, ale čistá náhoda. Už více než měsíc totiž čtu jednu za druhou knihy afrických autorů. Nezáleží na tom, zda ze severu, jihu, východu či západu. Naposledy Světla Lagosu od Cypriana Ekwensiho (Odeon, 1976). Pokud mohu doporučit, pak je to určitě Ben Okri. Asi žádné překvapení. A vedle zásadního románu Chinui Achebeho Svět se rozpadá i jeho další dvě prózy přeložené do češtiny (Muž z lidu a Už nikdy klid). Velmi mě také zasáhla Cesta na sever Sáleha at-Tajjiba (opět Odeon, 1986). Africkou anabázi jsem proložil fascinující autobiografií Americká elegie od J. D. Vanceho, z níž pochopíte, že americký středozápad není filmový mýtus ze snímků jako Tři billboardy za Ebllingem či Out of Furnance, a také se na řadu sociálních jevů z našeho nejbližšího okolí začnete dívat s větším pochopením. Politické recepty nabízené některými (nejen) lokálními politiky se vám začnou jevit ještě nebezpečnější… Z poslední cesty na Slovensko jsem si pak konečně přivezl prvotinu Rudolfa Slobody Narcis, která se odehrává v Ostravě, a nově přeložený tisícistránkový životopis Samuela Becketta od Jamese Knowlsona, který pod názvem Odsúdený na slávu právě vydal Divadelný ústav Bratislava. Tolik k mým letním volnočasovým aktivitám v oblasti literatury.

Dan Jedlička (majitel nakladatelství Perplex a básník): Po letech opět čtu Bílé zuby od Zadie Smithové a jsem jimi znovu fascinován. Debut tehdy pětadvacetileté autorky pro mě představuje jeden z nejpozoruhodnějších vstupů do světové literatury. Příběh z předměstí současného Londýna, z jeho rušných, barevných a rozličnými vůněmi prosycených ulic, je neskonale svižný, chytrý a vtipný. Obejde se bez velkých románových gest, a i přes svoji košatost a mnohovrstevnost drží pevně pohromadě. Ostatně jako předobraz jeho dějiště, kde setkávání kultur a spojování nespojitelného představuje každodenní realitu.

Natálie Hájková Paterová (básnířka):  Vřele doporučuji román Lucie Faulerové Lapači prachu, který byl nedávno nominován na Cenu Jiřího Ortena. Z několika důvodů. Dle mého je to román naprosto úchvatný. Je to jedna z nejlepších českých próz naší nejmladší spisovatelské generace. Nabízí mistrnou práci s fikční realitou, mistrnou práci s postavou vypravěče, mistrnou hru se čtenářem. Je to román, z něhož je znát poučenost postmoderní literaturou, ale postmoderní prvky nejsou samoúčelné, mají v románu svou nezastupitelnou funkci. Je to román o tom, jací skutečně jsme. Je to román o tom, jak se toho sami bojíme a je to román o tom, kdo za o může. Až budete číst tuto knihu, dříve či později začnete soupeřit s hlavní hrdinkou, kdo z vás se zrovna cítí hůř. Můj vypravěč by řekl, o remízu se ani nesnaž, děvenko. A pak budete přemýšlet, kdo by mohl být vypravěčem vašeho příběhu, vašeho života. Stál by nad vámi, s rukama v bok, ten autoritativní muž či žena, ze kterých máte odjakživa hrůzu? Pohrdal by vámi, jen o trochu míň, než pohrdáte sami sebou? Nebo by vás opilé odnášel do postele a hladil po vlasech? Pro milovníky poezie doporučuji knihu Libora Knězka Ve Frenštátě mají rádi poezii: [Halas a Seifert s přáteli v Beskydech], která je laskavým vyprávěním o literárním životě čtyřicátých a padesátých let ve Frenštátě pod Radhoštěm, kam na prázdniny jezdívali v té době zakázaní básníci, aby pobyli s přáteli. Z Frenštátu se postupem let stalo centrum, kam básníci posílali své zakázané básně, a frenštátský bibliofil Pavel Parma s přáteli je tiskl a vydával jako bibliofilie.

Vasilios Chaleplis (básník a spoluzakladatel literární skupiny Harakiri Czurakami): Momentálně čtu knihu Žaloba s podtitulem Zakázané příběhy propašované ze Severní Koreje. Jedná se o povídky, které jsou inspirovány skutečnými příběhy lidí, kteří žijí izolováni od okolního světa. Kniha se snaží na osudy postav nahlížet s určitou satirou a nadsázkou, ovšem na vážnosti tématu to neubírá. Společenské prostředí KLDR mě fascinuje. Je to hermeticky uzavřená země, kde žije bezmála dvojnásobek obyvatel České republiky. To je neskutečné množství osudů. V knize je patrný silný motiv deziluze postav, které postupně procitnou a uvědomí si, že byly jen slepými figurkami propagandistických lží režimu. Ač jsou jednotlivé epizody z života severokorejského lidu umělecky přikresleny, má tato kniha autobiografické prvky. Jsem toho názoru, že knihy tohoto typu by měly být čteny a rozebírány více. Nejedná se přímo o literaturu faktu, ale z faktů vychází – z pravdy, která je mnohdy strašná a jejíž rozměry si ani nedokážeme představit. Myslím si totiž, že v dnešní době se lidé rádi obalují vrstvami komfortní zaslepenosti a pověstné růžové brýle střídají za klapky, přes které nic nevidí. Nemyslím, že by se úroveň lidskosti u nás v Česku dostala na své minimum, jen mi přijde, že se z čím dál tím více lidí stávají sobci. A co horší, nevzdělaní sobci! Musíme více číst a vzdělávat se, učit se solidaritě, znát historii a uvědomit si, jak se oproti jiným společenstvím vlastně máme dobře. Pokud tak neuděláme, může se dost dobře stát, že se slovo „fakt“ stane pouze synonymem pro údiv: „Fakt?!“

Ilona Rozehnalová (majitelka Antikvariátu a klubu Fiducia): Od jara mám období současné čínské prózy, skvělý je román Dítě čínského spisovatele Jen Lien-kche v překladu Zuzany Li, vřele doporučuji knihu Ubožáci od Yiyun Li, která je opravdu vynikající a je položena do období tzv. Pekingského jara. Zajímavé je také sci-fi Liou Cch’-sin Problém tří těles nebo román Čekání na Lina od Cha Ťina. Kromě čínské literatury jsem tento týden dočetla román maďarské spisovatelky Agosty Kristofové Velký sešit, který mi doporučila kamarádka překladatelka Marina Feltlová. Velmi mne zaujal, hned jsem si koupila druhou její knihu a těším se na ni. Dneska mám na stolku knihu anglického spisovatele Michala Fabera Kvítek karmínový a bílý. Nenechte se odradit tloušťkou – kniha je krásně napsaná a čte se jedním dechem.

Jakub Adamec (výtvarník a hudebník): Na mém nočním stolku to teď vypadá takhle. Když to vezmu shora – Jeho Svatost dalajlama a Tenzin Gyatso – Mými vlastními slovy: Uvedení do mého učení a filosofie (duchovní literaturou mě v poslední době nejvíce zásobuje má ezo tchýně), dále Mýty a pověry v sexu od Radima Uzla (knihu jsem našel na bohumínském nádraží v jedné z těch knihovniček do vlaku, kde se občas dá narazit na zajímavé kousky). Níže je kniha Respektovat a být respektován od kolektivu autorů (v podstatě jde o učebnici o výchově a vzdělávání dětí – se ženou vzděláváme, abychom třítýdenní děťátko vychovávali co nejlépe). Vespod je kniha a zároveň mé doporučení nejen na léto, ale pro každé roční období: Finnegans Wake Jamese Joyce. Do češtiny tradičně překládáno jako Plačky nad Finneganem, nicméně to vypadá tak, že tohle veledílo nebylo česky vydáno nikdy celé a úryvky nesly různé názvy. V angličtině bych si na tohle netroufl, takže mám Finneganów tren, tedy polský překlad Krzysztofa Bartnického.

Katarína Szanyi (malířka a pedagožka): Dočetla jsem knížku od Olgy Tokarczuk Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, knížku jsem koupila intuitivně. Zajímavá hlavní postava, něčím mě bavila a něčím děsně rozčilovala. Jazyk autorky mám moc ráda. Pro mě, dceru velkého lovce, to byl kontrast vnímání přístupu ke světu a přírodě. Ale rozumím oběma. Agnieszka Holland to myslím nedávno i zfilmovala.

Karin Jamnitzká (bohemistka): Zrovna jsem dočetla poslední knihu Petry Hůlové s názvem Stručné dějiny Hnutí, jejíž děj se odehrává v blízké budoucnosti v totalitním státě, jenž je ovládán feministkami – což tedy není vydavatelem řečeno doslova (anotace titulu „korektně“ uvádí, že onen svět je podřízen „ideologii radikálního humanismu“), ovšem ve společenském kontextu není složité se dovtípit, koho si autorka bere takzvaně na paškál. No a musím se tomu smát, ovšem spíš než radostí je to smích lítosti nad tím, že (i dnes) je feminismus v autorčině podání degradován na úroveň „asexuálních žen, jenž nejsou schopny navázat plnohodný vztah“ (ale pořád se snaží ovládnout ostatní!). Takže tyto Stručné dějiny Nepochopení bych spíše zařadila do knih nedoporučených, jelikož minimálně ty čtenáře, kteří si kdy alespoň vygooglili, co značí feminismus (když už doma není Slovník), bude kniha vyloženě nudit. Naopak mezi vřele doporučené knihy řadím Opuštěnou společnost Erika Taberyho, která působí jako náplast na internetové ataky, a zrovna čerstvě čtené Lapače prachu Lucie Faulerové, od nichž se nemůžu odtrhnout – niterná a upřímná záležitost, svérázný vypravěč. Tuhle slečnu z Brna budu určitě sledovat, její styl psaní rozhodně stojí za pozornost.

Oskar Mainx (literární vědec, pedagog a básník): V rámci studia a tvorby tzv. opor pro dálkové studium (neúprosná pěst akreditační komise na nás dopadá stále silněji) se probírám velmi výživnými dějinami literární kritiky po roce 1945. A maně pokukuji po manželce, která si v rámci rodičovské dovolené již poněkolikáté vychutnává knihy nedávno zesnulého Oty Filipa. Po jeho Sedmém životopise je v polovině Osmého a tu a tam mne oblaží krátkou citací, drobnou historkou i příběhem. Tedy alespoň takto bychom s Míšou chtěli vzpomenout jednoho z nejlepších prozaiků v současnosti, který byl v Ostravě jaksi vždycky sám, nejen vůči režimu, ale i tak nějak se sebou.

Vít Slíva (básník):  V hradecké Boudě mi leží na stole hromádka knih, věrných průvodkyň tímto ovocným létem. Mezi jinými jsou to řecko-latinský Nový zákon, ten jako každoročně, román Hřbitovní hlína, experimentální dílo Joyceova blížence Máirtína Ó Cadhaina a zároveň překladatelský „meisterstück“ Radvana Markuse, četba to těžká, ale blaživá, nebo Putnovy Obrazy z kulturních dějin střední Evropy, faktograficky napěchované a stylisticky brilantní, jak jsme u Putny zvyklí; obzvlášť radostné čtení mi poskytly kapitoly o Rilkovi a o mém rodném Hradci nad Moravicí.

Martin Režný (hudebník a dramaturg koncertů ve Fiducii): Mé čtení je v poslední době těkavé, v létě tento neduh ještě zesiluje. Na jednu přečtenou knihu připadá šest rozečtených. Epos o Gilgamešovi – byl jsem osloven připravit hudbu k představení Staré arény, tak jsem se nechal konfrontovat s tím dávným příběhem. Lidi si od věčnosti pokládali stejné otázky (o smrtelnosti, o identitě, o postavení uprostřed přírody…), stojíme před nimi, tehdy jako dnes. Oldřich Janota: Neslyšící děti – že je Janota z podstaty hledač potvrzuje i v této knize jednoznačně nedefinovatelných útvarů (autor je označuje za arabesky). Má dar nevšedního vidění věcí, nevšedního humoru, ale největší čtenářský rozruch u mě vyvolaly pasáže, kdy se jeho o realitu opřené mikropříběhy spontánně lámou do tajemné a napínavé hry s jazykem. Antologie Zvukem do hlavy editora Michala Rataje vyšla už v roce 2012, ale čtu ji až letos. Věnuje se radioartu, ovšem v obecnějších souvislostech, a tak jsem při četbě žasl, z jak nepravděpodobné strany se vrací tytéž otázky jako u Gilgameše: Řekni mi, ale poctivě, čím a proč se zabýváš, co tady vlastně hledáš? A protože se ptáte za Ostravan, kde se může zmiňovat i poezie, uvedu i Dílo Ladislava Nováka, balvan o dvou svazcích. Dílo, které vzniklo stranou hlavního proudu a pravděpodobně se nikdy jeho součástí nestane, ale z dosavadních nahlédnutí mě fascinuje jako už dlouho mě nic nefascinovalo, tak jen mít čas a ticho. Tolik telegraficky.

Martin Šenkypl (básník): Doporučuji knihy, které jsem sice doposud nečetl, ale věřím v jejich silný potenciál. První z nich je od slovenského reportéra a fotografa Andreje Bána – Slon na Zemplíne: Príbehy Slovenska. Na Slovensku kniha vzbudila velmi pozitivní reakce, navíc je to úplná novinka. Nebudu lhát, že přesně vím, o čem kniha je, dovolím si tedy ocitovat ze záložky: „Reportér a fotograf Andrej Bán pozná Slovensko ako vlastnú laň. Tridsať rokov brázdi jeho prašné i asfaltové cesty a popri tom spoznáva ľudí a ich príbehy. V jeho textoch výrazne cítiť pozorné oko fotografa, v jeho fotografiách zase presný postreh výborného rozprávača. Kniha Slon na Zemplíne je intímnym svedectvom o krajine i ľuďoch žijúcich svoje životy v dedinách a mestečkách ďaleko za horizontom všeobecnej pozornosti.“ Další autorkou je Iryna Cilyk, ukrajinská prozaička a básnířka. V Česku se předvedla na Měsíci autorského čtení, čili je publiku známa. Mimo jiné je i režisérkou, zkuste si například dohledat na internetu nějaký její film. Zkuste si od Iryny přečíst cokoliv, co se vám dostane pod ruku. Ukrajinská literatura je silná, podpořme ji!

Přemysl Bureš (herec a majitel Absintového klubu les): Mám momentálně rozečtené tři knihy. Ivanu Myškovou a její povídkovou sbírku Bílá zvířata jsou velmi často hluchá. Mám rad Ivanin jazyk a tuto knihu jsem dostal, když byla Ivana hostem našeho literárního pořadu Na posedu v klubu Les. Navíc spolu máme slíbeno, že Ivana Myšková napíše divadelní hru, kterou si zahrajeme v Lese a ona v ní bude také hrát. Mohu jen doporučit! Myškova byla navržena i na Magnesiu Literu. Další ženský skvost, který jsem bohužel ještě nedočetl, je Barbora, buch a katarze od slovenské autorky Ivany Gibové. K té mám ještě o něco osobnější vztah, a i v jejím případě miluji její ženské, tak trochu punkové podání. Taktéž oceňována autorka, a i ona byla hostem Na posedu. Ivana je Ostravou očarována a chystá se tu pár měsíců bydlet, aby mohla čerpat nové věci a psát. I s Gibovou chystáme takový krásný slovensko-český literární minifestival v klubu Les. A třetí kniha, kterou právě čtu, je výuková kniha Paragliding Dalibora Wronka a Dalibora Carbola. U posledně jmenovaného dělám právě v tuto dobu se synem pilotní průkaz, takže jde spíš o sportovní záležitost, kterou ale mohu doporučit všem, co si chtějí posunout hranice možností a nezůstat jen u psaných příběhů. Krásné léto a odvahu všem čtenářům Ostravanu!

Stanislava Schupplerová (pedagožka Slezské univerzity v Opavě): Čtu Náměsíčníky od Hermanna Brocha. Dostala jsem v tom rozvleklém létě chuť na klasický velký román, kde je na všechno čas, kde jen popis chůze zabere dvě stránky, kde každá maličkost má své místo a historii a vypravěč vše čtenáři barvitě popisuje, kde každou myšlenku i emoci hrdinové prožívají, jako kdyby šlo o zásadní filozofickou otázku (a ono často také jde). Prostě je to román s velkým R, který si musí člověk vychutnávat. V rámci přerovnávání knihovny na mě pokukuje také Jiří Šotola a jeho Kuře na rožni, do kterého se chci brzy zase pustit. Nu a vysloveně čtenářským obžerstvím (v tom nejlepším slova smyslu) je teď pro mě poslední sbírka Karla Šiktance Ubírati se.

Vladimír Polák (herec NDM, předseda kulturní komise Rady města Ostravy): Na prázdniny si odkládám pár knížek, které si přes rok koupím. Někdy má výběr literatury jistý podnět. Tím podnětem byl třeba rozhovor s komunistickou poslankyní Kateřinou Konečnou, která na otázku ohledně historie komunistického teroru v padesátých letech reagovala slovy „historii nechme historikům“. A tak mi v knihkupectví centra PANT padla do ruky kniha o osvobozování Moravy a Čech bez cenzury a legend, Dobývání domova od historika Karla Richtera. Tento pán je ročník narození 1930 a sám k této knize napsal: „Rád bych ulevil svému svědomí a napravil vlastní podíl viny na tom, že pravda o našem odboji byla za vlády komunismu účelově zkreslována podle politických potřeb ÚV KSČ.“ Další kniha Igora Lukeše tematicky přímo navazuje a jmenuje se Československo nad propastí, s podtitulem Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948. Z letošního Meltingpotu na Colours jsem si po přednáškách odnesl knihy Barbary Winton Není-li to možné a knihu Jamese Shapira o životě Williama Shakespeara s názvem 1599: Jeden rok v životě Williama Shakespeara, a to v překladu člověka, kterého si nesmírně vážím, Martina Hilského.

Jiří Geršl (hudebník): Nebylo to mým cílem a stalo se tak asi vlivem nevědomí, ale vybíral jsem knihy na téma obrazu Židů v současném světě. První se jmenuje Hana a napsala ji Alena Mornštajnová. Děj je zasazen do okolí Valašského Meziříčí v době Protektorátu. Popis událostí kolem perzekuce Židů, transport do Terezína, vše viděno jakoby dětskýma očima. Velmi čtivé, jemně vyvážené. Právě dětská forma výkladu dává o to kontrastněji vyniknout kruté absurditě postihující hrdinku a její rodinu. Další kniha je Fotograf z Osvětimi. Autoři Luca Crippa a Maurizio Onnis popisují osud Wilhelma Brasse, internovaného v roce 1940 v Osvětimi a pracujícího v tamním oddělení identifikace jako hlavní fotograf. Románovou formou, očima umělce a řemeslníka je tu popsán život v táboře, kde člověk je redukován na číslo a několik fotografií. Poslední, právě rozečtenou knihou je Intelektuál ve dvacátém století. Jde o přepis rozhovorů, které vedl Timothy Snyder s tehdy již těžce nemocným historikem, filozofem a intelektuálem Tonym Judthem. O životní dráze potomka židovských emigrantů, narozeného v Anglii, který přednášel v New Yorku a zajímal se mimo jiné o dění v Čechách po roce 1989. Otevřená výpověď o tom, jak se projevoval v tzv. západních zemích antisemitismus v padesátých a šedesátých letech minulého století. Bez servítků mluví o současné izraelské politice, a nejen o ní. Trochu se mi zjevují Čapkovy Hovory s TGM, když tohle čtu. Podobný rytmus, podobně komplikované, ale výživné čtení.

Monika Horsáková (pedagožka Slezské univerzity v Opavě): Moje aktuální čtení je kupa diplomových prací. Blíží se srpnový termín státních zkoušek, takže je nejvyšší čas psát posudky. Ale hned po nich se chystám na knihy Ivany Myškové. S jejími postavami jsem se seznámila během pořadu Jakuba Chrobáka Na posedu v klubu Les, pro který jsem se svými studenty připravovala vizualizaci fragmentu její novely Nícení. Ivana pak četla z povídkové knihy Bílá zvířata jsou velmi často hluchá. A já jsem byla uhranuta. Poetickými pasážemi v knize Nícení, které nemají daleko k básnickým textům, a jazykem, humorem, postavami i nesmlouvavostí, s níž své hrdiny autorka staví do absurdních situací, ve „zvířatech“. Už se moc těším, až si obě knihy přečtu celé.

Ondřej Hložek (básník): Pustil jsem se do vánočních dárků, které jsem ještě neměl možnost dočíst. Suchá se mi zdála kniha Ladislava Kudrny a Františka Stárka Čuňase Kapela, která měla hovořit o pozadí akce, která stvořila Chartu 77. Čekal bych o mnoho více osobních zkušeností disentu, tohle mi ale přišlo jen jako suchý výtah z archivů StB. Z knih, které jsem si nachystal k recenzování pro časopis Texty, mi nejvíc zarezonovala sbírka Laciná romantika Radky Rubiliny. Kus Ruska v duši, ten krásný a bolestný kus krajiny. Pouštím se také do sborníku Cafe Babar, souhrnu dvaceti současných sanfranciských básníků, abych si trochu přiblížil soudobou americkou poezii, o které vím jen malinko. A na závěr vzpomenu milou věc, dětskou knihu Tuláček a Klára Erika Grocha, neboť dětské knížky sbírám, a tahle je nevšední.

Irena Šťastná (básnířka a porubská knihovnice): Právě jsem dočetla román Matky slovenského autora Pavola Rankova, který vydalo nakladatelství Host před pěti lety, v českém překladu. Myslím, že právě spisovatel Rankov patří třeba vedle Jany Beňové k nejvýraznějším současným literátům na Slovensku. Román má hlavní dějovou linku v posledních válečných a bezprostředně poválečných letech. Mateřství na pozadí gulagu – možná tak by se dalo souhrnně vyjádřit téma, které Rankov ukazuje způsobem, aby čtenář poznal vše v detailu, a přesto se neodvracel znechucen. Napsáno je to svižně, čtivě a lehce. To, že je kontext tábora, kde hlavní postava pobývá, prosycen stalinskou zvráceností, nás může jednak ponouknout k vděku, že žijeme v jiné době, a nejspíš také k aktivitě, abychom si nehráli na loutky ani v současnosti, když nemusíme, přestože je to pro mnohé pohodlnější. Postavy z této prózy zažily degradaci, přesto dokázaly zůstat v mizerných podmínkách velice aktivní. Ideální četba na letní měsíce, kdy tíživost tématu zmírňuje slunce.

Radim Václavík (architekt): V posledním týdnu jsem nepřečetl nic, protože Ostravu ovládl festival a na čtení už nezbýval čas. Na stolečku u postele mám horu rozečtených i přečtených knih, většinou jsou to odborné publikace a časopisy. Rád se vracím k souvislostem, kdy každým novým otevřením i již dříve přečtené knihy se otevírají nové horizonty. Ke čtení nejen na léto bych doporučil knihu Tajná řeč stromů: aneb Jak ji dešifruje moderní věda, kterou napsal rakouský lesník Erwin Thomas. Kniha rozkrývá život lesního společenství a zdá se mi velice podnětná i pro pochopení fungování naší lidské společnosti. Především je na tématu knihy zajímavé, jak jednotlivé stromy dovedou navzájem spolupracovat v zájmu celku. Spolupráce je totiž to hlavní, co mi často chybí v dnešní individualizované společnosti. A pokud by se někomu tato kniha líbila, tak doporučuji i knihu Petera Wohllebena Tajný život stromů.

Petr Pazdera Payne (spisovatel): Splácím dávný dluh sobě samému a čtu po desetiletích zase Josého Ortegu y Gasseta. Jde původně o články otištěné časopisecky, jež vyšly v roce 1929 jako kniha s výmluvným názvem Vzpoura davů. Najdeme v ní tolik definic davového člověka („hombre-masa“), tolik obrazů a metafor, že nemůžeme před realitou davového člověka nikam uhnout; zvlášť když se poohlédneme kolem sebe, právě po naší zemi, právě v tuto dobu. A pokud bychom byli schopni provést cosi jako analýzu naší současnosti, museli bychom zřejmě konstatovat, že davový člověk po devadesáti letech nezmizel, ale právě naopak: zbytněl. Můžeme jen litovat, že chybí duchové příbuzní Ortegovi.

Davovému člověku nestačí, že se má dobře jako někdejší příslušníci vyšších tříd, on chce vládnout. Chce do všeho mluvit, ačkoli nemá co smysluplného říct, do všeho zasahovat a přitom nemít žádnou odpovědnost. Davový člověk chce mít všechna práva, ale žádné povinnosti. Davový člověk chce mít na všechno názor, ale přitom nepřemýšlí a svoji neschopnost, nedostatečnost, nedovzdělanost si za žádnou cenu nepřipouští: „Chce vynášet názory, ale odpírá přijmout podmínky a předpoklady výměny názorů. Proto jsou jeho ‚myšlenky‘ ve skutečnosti jen pudy přikryté slovy jako hudební romance.“

Davový člověk nemá nitro, má jenom choutky, je schopen jenom předstírat, že je někým. Nemá minulost a tedy urozenost, ale chce požívat veškeré autority urozených. V tomto smyslu je to snob – původně člověk sine nobilitate (zkratka: s.nob.), tedy bytost bez urozenosti: „Ale davový člověk by se cítil ztracen, kdyby přijal diskusi – pudově tedy odmítá povinnost přijmout tuto nejvyšší instanci, která je mimo něj. Proto je v Evropě poslední ‚novinkou‘ sklon ‚nechat všech diskusí‘ a proto jsou v nenávisti všechny formy soužití, které samy sebou předpokládají přijetí objektivních pravidel – od obyčejného rozhovoru až po parlament včetně vědeckých rozprav.“

Ortega y Gasset analyzuje spolu s davovým člověkem dost pozoruhodně a pregnantně směřování Evropy. Tak například v Předmluvě pro Francouze z roku 1937 praví, že jednota Evropy není ideálem, ale „faktem velice staré každodenností“; k vytvoření evropského státu může dát bezprostřední popud cokoli, „například copánek Číňana, který vykoukne za Uralem, nebo spíš záchvěv obrovské lávy islámu.“ Kdo ví, co by Ortega řekl dnešní době, kdy vláda davu pokročila díky vulgarizaci komunikace na sociálních sítích, manipulacím v masmédiích, globálnímu zestejňování, obecnému hloupnutí, uplatňování principů přímé akce v referendech atd. atp.

Jakub Chrobák (básník a pedagog): V letních měsících čtu věci nové i se rád vracím k těm starším. Z nových knih spojených s Ostravou čtu jednak nedávno vydaný román či možná novelu Ivany Gibové Barbora, Boch a katarzia, kterou v překladu Mirka Zelinského vydal Protimluv. Strašně intenzivně, jakoby tělesně vyprávěný příběh dívky, která se zmítá mezi svou démonickou podobou frivolní ženy a pokornou meditující částí svého já. Gibová vypráví asi tak, jak když se k vám v hospodě nachýlí člověk, chytí za rameno a nepustí, dokud to neřekne všechno. Zároveň jsem, de facto mimo hlavní shon a jen díky Jiříčkovi Neduhovi, objevil i pozoruhodný vypravěčský talent Václava Fialy v knize Lidé pana Sigfrieda. Příběh pojmenovává věčné téma viny a trestu a práva na to vzít občas váhy slepé paní Spravedlnosti do svých rukou. Celé je to zasazeno do tajemného, jen lehce načrtnutého severského prostředí a všecko svižně spěje ke svému konci, takže dočtete a máte takovou tu radost z dobře prožité chvíle.

Už před několika týdny došla mně i poslední sbírka Karla Šiktance Ubírati se a je to jako zklidňující balzám: poezie ve své touze pojmenovávat svět, bez potřeby zároveň jej tím vlastnit, tu stále je a má svou neodolatelnou sílu: „Od rána ani krok. Ani hlas. Ani vítr./ Jen tamty v konci temné koruny,/ ty jasany,  ty korunovaný hlavy.// Slepou ulicí zdrhá přítmí, dům jak dům -/ jen vypulírované, usměvavé sklo v oknech:/ učiněná dobrota, klenotná nicota, smír.// Ale v zahradách ty plaché tisícileté,/ trochu pošahané pohyby -/ soumrak jak by mi mluvil z duše.// Vtom někde nahlas dveře!/ Otvírané… přibouchnuté až vzteky…/ snad byt, snad krám, snad něčí zákristie,// a na celou hluchotu, na celou slepotu smích,/ až křik:/ „Zítra nejsem!“// Obzor kus za stromy z nějaké dávné slavné/ inscenace. Jasany kývají./ Měsíci trochu utíká oko“

A pak jsem, jako každé léto, zase jednou rád sáhl po jednom z těch starých dobrých, podle prof. Jiřího Trávníčka nečitelných, velkých románů první poloviny 20. stol., po Robertu Musilovi a jeho Muži bez vlastností. Rozkoš z toho, jak se věty zrcadlí vedle sebe na základě myšlení výsostně asociativního a mezitím hluboké a přesné pravdy, které zasahují i do dnešních dnů s naléhavou přesností. Pojmenovávají jak politické, tak především umělecké krize. Leckterý politik, autor a organizátor kulturního života měl by si, myslím, nad postel dát třeba pasáž, v níž Musil popisuje rozklad tradiční představy o umění: „Velkospisovatel je nástupcem knížete ducha a v duchovním světě odpovídá vystřídání knížat boháči, k němuž došlo ve světě politickém. (…) Je to zvláštní forma spojení ducha s věcmi. To nejmenší, co se od velkospisovatele žádá, je, aby měl automobil. Musí mnoho cestovat a být přijímán ministry a proslovovat přednášky; (…) pokud jde o to dokázat v cizině humanitu; přijímá, je-li doma, význačné hosty a při všem je ještě nucen myslet na svou živnost, kterou musí provozovat mrštně jako cirkusový artista, na němž nesmí být patrno úsilí.“

Vladimír Jaromír Horák (básník): První knihou, kterou jsem teď dočetl a kterou bych doporučil všem, kteří si chtějí užívat život a hledají inspiraci k cestě osobního rozvoje, je titul Chovejte se jako kočka. Napsal ji svérázný francouzský spisovatel Stéphane Garnier, kterého k napsání textu inspiroval společný život s jeho kočkou Ziggy. Pokud se pokusíme prožívat náš život a vnímat realitu tak, jak to dělají kočky, bude naše žití jednodušší a šťastnější. Autor se při hledání odpovědi na to, jak se zachovat v určité situaci, na odpověď neptá uznávaných autorit z lidské říše, ale hledá tyto odpovědi v tom, jak by na konkrétní situace reagovala jeho kočka Ziggy. Druhým titulem, který je určený všem hledačům univerzální podstaty bytí, Boha, duchovna, vnitřního klidu a nadhledu nad každodenní profánní realitou, je kniha Poselství Jana od Kříže. Napsal ji italský kněz a řeholník Řádu bosých karmelitánů Antonio Maria Sicari. Svatý Jan od Kříže, křesťany i nekřesťany uznávaný mystik, kráčel po cestě vnímání hlubokého prožitku Boží lásky k lidem a neuhasitelné touhy člověka po sjednocení s Bohem. K nejzajímavějším pasážím této knihy patří bezesporu část nazvaná Putování na horu, jejímž obsahem je autorův komentář k Janovu spisu Výstup na horu Karmel, jako na horu dokonalosti. Jan od Kříže vyjádřil skutečnost dokonalosti a sepětí s absolutním bytím velmi jednoduchými ale absolutní podstatu všeho vyjadřujícími slovy: „Nic, nic, nic, nic, a nahoře nic. Od té doby, co jsem spočinul v nic, nic mi nechybí.“

Martin Jiroušek (filmový teoretik a novinář): Čtu všechno, co mi právě padne do rukou, momentálně třeba básně Irmy Geisslové Z Podkrkonoší. Zde úryvek: „Květ lipový jim sype na rov, a kol vůně sladká.“ Tištěno nákladem vlastním 1889. A pak hromadu starých knih z předválečného období, které souvisejí s Ostravskem, většinou od anonymních autorů. S živými autory je lepší setkávat se i osobně, ale tady už to jaksi nejde. A ještě výzva: Hledám někoho, kdo pamatuje Narpu v Hulvákách, kde sídlilo vydavatelství manželů Stodolových. Za bližší, dosud nezveřejněné informace o jejich vydavatelství Svět, nabízím odměnu rázu hmotného.

Franciszek Nastulczyk (básník a překladatel): Jako Polák čtu nejvíc polských knížek, ale není to pravidlo. Zrovna jsem přečetl nový soubor povídek od Olgy Tokarczuk pod názvem  Opowiadania bizarne. Čtu vše, co Olga Tokarczuk napíše, i když je to někdy fuška jako při Księgach Jakubowych (česky vyšlo pod názvem Knihy Jakubovy). Povídky z knihy Opowiadania bizarne se čtou lehce, jsou to spíše rozvinuté nápady dovedené do absurdity. Typicky prázdninové čtení nabízí další polský autor, kterého právě čtu. Je to Robert M. Wegener, jenž napsal cyklus fantasy Opowieści z mekhańskiego pogranicza. Podle mě je to po Andrzeji Sapkowskem druhy nejlepší autor fantasy v Polsku. Mezitím si čtu tlustý americky román, který je už ve světe bestsellerem, napsal ho Nathan Hill a název v polštině zní Niksy (česky vyšlo pod názvem Střih). Dobré řemeslo, zajímavá historie, čte se to skvěle a člověk se také občas zamyslí nad světem i sám sebou.

David Bátor (básník): Napřed k próze. Jsou knihy, které vám nedají spát. A stále přemýšlíte nad naším omezeným myšlením, nad realitou, kterou jsme si uzpůsobili k obrazu svému. Ale není to přece jen všechno jinak? Opravdu se ztrácejí lidé v okolí pohoří Tríbeč na Slovensku? Existuje tam nějaký jiný časoprostor? Nebo je to jen další mediální fáma? Kam v hlubokém mrazu mizí děti v okolí hory Čebrať v pohoří Velká Fatra? A co záhadná světla na Čebrati? Co znamenají zvláštní archeologické nálezy v okolí Čebratě? Má to všechno nějakou souvislost? Nebo je to jen další z řady dohadů a fám?  Dvě knihy slovenského spisovatele Josefa Kariky vás doslova uhranou. Trhlina (Argo, 2017). Strach (Argo, 2016). Krajina v okolí Horní Plané, příběhy obyčejných lidí, dobro v lidech, víra v boha, přírodní krása Šumavy.  To všechno je nádherně zachyceno v díle spisovatele a pedagoga Adalberta Stiftera. V současné době čtu výbor jeho povídek a nevycházím z údivu. Máte rádi Šumavu? Tak sáhněte po Stifterovi a objevíte její skutečnou krásu. Horský křišťál (Odeon, 1959), přeložila Anna Siebenscheinová.

Teď poezie. Když jsem se nedávno dozvěděl, že edice Verše v nakladatelství Vyšehrad nekončí, že ji přebírá nakladatelství Albatros, měl jsem z toho velikou radost. A hned jsem si také objednal několik titulů. V současné době se opět věnuji předposlední knize básníka Jaroslava Seiferta. V každé době je zapotřebí mít nad hlavou své vlastní malé nebe. Deštník z Piccadilly (Vyšehrad, 2013). Filozofie a moudrost. Modrost starých Toltéků má kořeny v Jižním Mexiku. Toltékové byli umělci a vědci, kteří praktikovali duchovní nauku, nikoliv náboženství. A v dnešní podivné době mi jejich poselství připadá den ode dne srozumitelnější a jasnější. Věřím, že kdybychom skutečně nehřešili slovem, nebrali si nic osobně, nevytvářeli si žádné domněnky, vždy dělali vše, jak nejlépe dovedeme, žilo by se nám na tomto světě určitě lépe. Kniha Dona Miguela Ruize je praktickým průvodcem osobní svobodou. Čtyři dohody (Pragma, 1997), přeložil Viktor Faktor.

Yvetta Ellerová (zpěvačka a pedagožka): Právě teď prázdninuji s celou rodinou na samotě u moře. Ale nejsou to prázdné domy, naopak. Před cestou mi do ruky padla kniha Neviditelné věci od Adama Zagajewského – výbor básní mořem protkaných. Krásné. S sebou mám Epos o Gilgamešovi a nestačím žasnout. „Gilgameš za ruku jej uchopil, (…) řka: – Proč příteli můj nejednáme ruku v ruce?“ Inu, co dodat. A chci si podruhé přečíst malou knihu Gregga Bradena Zapomenutá tajemství hovoru s Bohem, protože stojí za to nadechovat nejen mořskou modř, ale i vědecky podloženou sílu vděčnosti a požehnání.

František Hruška (hudebník): Vybírám Autoportrét ve vypouklém zrcadle Johna Ashberyho, protože nechci, aby byl neúprosným stínem času a nespravedlivým sítem mediálního zájmu vyřazen. A aby vystoupil ze stínu jiných mágů beat generation. Ale především proto, že je to výborná sbírka.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.