Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Herec Jiří Sedláček se chystá na Letní shakespearovské slavnosti a říká: Občas jsem jak utržený z řetězu

Herec Jiří Sedláček se chystá na Letní shakespearovské slavnosti a říká: Občas jsem jak utržený z řetězu

30.7.2018 Divadlo

Herec Jiří Sedláček patří k hvězdám mužské části souboru činohry Národního divadla moravskoslezského. Léto tráví s rodinou, nicméně část letních prázdnin prožije i letos na jevišti amfiteátru Slezskoostravského hradu v proslulé inscenaci komedie Williama Shakespeara Komedie omylů. Ve dvojici s kolegou Vladimírem Polákem si to doslova užívá.

Zvětšit obrázek

Jiří Sedláček (sedící vpravo) v shakespearovské inscenaci Komedie omylů.
Foto: Petr Kiška

Tvůj kolega herec Vláďa Polák v pozvánce na Komedii omylů říká, že když v něčem hraje Jiří Sedláček, pak je každá repríza zčásti premiérou – prý si nenecháš ujít možnost své kolegy na jevišti stále překvapovat něčím novým. Má pravdu?

Samozřejmě záleží na konkrétním divadelním kusu. Pokud je to komedie, nedejbože lehce bulvární, pak je konec. To bývám jak utržený z řetězu a teprve po představení „sčítám škody“. Navíc nemám rád komunální humor, a přesto se mi občas stane, že se k němu uchýlím. Proč? Protože pokušení je příliš velké…a huba někdy předběhne rozum i sebekontrolu. Jako příklad bych uvedl – v komedii Habaďůra máme jako promlouvat na pohřbu. A mně hlas sklouzl do prezidenta Zemana. Lidi v publiku se smáli, ale já vytušil, že v anglické hře je to trochu mimo. Ale naopak spousta nápadů se ujala. Například ve stejnojmenné komedii nemohu „jako“ ve vypjaté situaci obout letní obuv zvanou „vietnamka“ – nervnu se po několika marných pokusech a se slovy: „Ten Vietnamec mi tvrdil – pan to ma doble, pan to ma doble…prd mam doble…“ mrštím tou vitenamkou o zem vzteky tak – že se odrazí – až dopadne do publika – čímž trefí některého z diváků. Lidi řvou, pak improvizujeme s Vláďou Polákem při omluvě za vzniklý trapas a lidi řvou ještě víc. Vždy to hrajeme tak – jako by to vzniklo poprvé. A to je jen malý kousíček do celkového puzzle představení plného improvizace a nečekaných reakcí. Prostě, co se týče komedie Habaďůra, tak třebaže ji hrajeme už osm let nikdy nebylo ani jedno představení stejné. Pak tedy opravdu platí, že každá repríza je vlastně premiérou.

Překvapilo tebe něco během hraní na Slezskoostravském hradě?

Že pořád ještě nedořešili problém ruchu z okolní výpadovky. Stačilo by za zadní řady divadelní scény postavit jisté protihlukové stěny a hotovo. Tak se bohužel stává, že řveme repliky do projíždějících kamiónů. A mně se navíc přihodilo, že jsem hrál v rámci Shakespearovek představení Marná lásky snaha a z pódia u Cooltouru byl slyšet koncert mé oblíbené australské kapely Cash Savage & The Last Drinks, se kterou jsem se osobně seznámil v Praze. Moc jsem je chtěl v Ostravě vidět a místo toho jsem říkal monolog a zespoda slyšel Cash zpívat srdceryvné blues. Musel jsem se hodně soustředit, abych nevypadl z role.

Když se tedy dotkneme Komedie omylů, máš už něco vymyšleno, čím „obdaruješ“ spoluhráče?

Zatím ještě ne. Buď mě něco napadne, nebo něco vyplyne… Každopádně znovu uplatním „ověřené“ fóry, do kterých jsem „zakomponoval“ i své kolegy. V tom je totiž krása – něco uděláš, ono se to ujme, u diváka to zafunguje, tak proč to nezopakovat ?

Známe se mnoho let a vždy jsem tě považoval za divadelníka bytostně tvůrčího. Proto mne před lety docela překvapil tvůj přechod do Národního divadla moravskoslezského. Na takové scéně je přece důležité dodržování nastudované inscenace především. Nebo se mýlím? A ty jsi spíše týpek do improshow ….

Proč to bylo pro tebe překvapení? Vždyť já ve „velkém“ divadle začínal. To byla vždy moje hlavní doména. A mám rád „velké“ inscenace. Bez toho by mě nikdy nepotkaly role jako například Stevens, Raskolnikov, Haimon, Jussac, Kjell, Bejby, Srpoš, Hněvsa, Čochtan, Mrazík, David, Falstaff, Basilica… a to je opravdu jen malý výčet. Ale byl jsem rovněž moc vděčný i za možnost zahrát si tzv. „komořinu“. Malý prostor nabízí využití civilnějšího herectví, přímého kontaktu s divákem. Nevadí mi malé scény. Naopak. Jeden čas jsem přešel z činohry do ostravského Divadla loutek a zažil jeho „zlatou éru“ (Ježíš, Ondráš, Kytice, Oberon, Čert a Káča, Strakonický dudák, Don Quijote…) Nejen, že jsme cestovali po všech zemích světa od Francie po Koreu, ale čichnul jsem i k loutkám (přesto, že jsem byl „koupen“ jako činoherec s občasným využitím loutky). Bavilo mě to. Získávali jsme ceny na mezinárodních festivalech. Mám i jednu cenu za nejlepší herecký výkon. Nikdy na tuto zkušenost nezapomenu a děkuji za ni.

Dá se v Komedii omylů improvizovat?

Jak už jsem naznačil, dá, ale nesmí to úplně vybočit z děje… I když, hráli jsme na Hukvaldech a já vystřihl improvizovaný monolog o lišce Bystroušce – až kolegyně Kafková nebyla schopna dál hrát. Celé je to zdokumentováno Českou televizí. Jednou se stalo, že přestavba měla trvat déle, než bylo plánováno. Požádali mě, abych mezitím zabavil diváky. Vymyslel jsem malý výstup, kde jsem lehce parodoval své kolegy v konkrétních postavách. A tato mini-improvizace už v komedii zůstala.

Mnozí jsou přesvědčení, že letní divadelní festivaly jsou spíše byznysem než uměním. Máš v paměti některou z inscenací Letních shakespearovských slavností (nevím sice, jestli jsi vůbec měl čas se ně jít podívat, takže i ty, ve kterých jsi hrál), kdy bylo snahou inscenátorů přinést i něco zásadního do debaty o scénování Shakespeara? A pokud ano, co to bylo?

Ano – máš pravdu. Většinou se naše představení překrývají. Takže když my hrajeme v Praze, Pražáci hrají v Ostravě, Brňáci v Bratislavě a tak se to různě střídá. Že to někteří diváci občas vnímají jen jako byznys, se nám potvrdilo před časem v Praze. Hráli jsme Romea a Julii a velice se rozpršelo. My to chtěli skrečovat, jenže „zadavatel – objednatel“ trval na tom, že to musíme odehrát. Hráli jsme promočení, diváci sledovali v pláštěnkách a z publika se ozvalo něco v tom smyslu, že hrajeme za těch nelidských podmínek jen proto, že za to máme tučný honorář. My v tom byli nevině a představitelka Julie nakonec v přeteňounké košilce prochladla a onemocněla… A co se týče jiných představení, viděl jsem pražského Krále Leara a byl jsem nadšen – kromě hereckých výkonů především scénickým využitím obrovské hromady písku. To se mi setsakra líbilo! Super!

Shakespeare je ojedinělý fenomén. Ale je tu třeba i Moliére a jeho komedie. A když už jsou komedie jako žánr nejvíce vhodné pro letní divadlo pod širým nebem, nechtěl bys třeba založit Letní moliérovské slavnosti? A pokud ano, která z jeho komedií by byla první a proč?

Haha… tak to jsi mě pobavil…Zajímavá myšlenka. Ano, v několika Moliérových hrách jsem skutečně hrál. Ale pokud bychom to brali do důsledků, tak jestliže máme Letní shakespearovské slavnosti, Moliérovské hry by musely být ze zásady v zimě. Zimní moliérovské slavnosti! Co se týče obsahu jeho her, tam jistá „zima“ ve vztazích opravdu je. Ale čím bych začal? V Divadle Mír chystají Lakomce, tak bych tedy uvedl jako první hru Misantrop.

Pojďme ještě k tvé práci na jevišti NDM. Co nového tě čeká v nadcházející sezóně? V čem tě diváci uvidí nejdříve – myslím v jaké premiéře? A když už jsme u toho, jaká bude tvoje nejnovější postava?

Nevím, jestli diváci nebudou zklamáni, protože mě čeká premiéra polské kontroverzní hry Naše třída, která je v samotném Polsku zakázána. Je to o tom, že v jistém malém polském městečku tamní obyvatelé vyvraždili stovky svých židovských sousedů. Je to hra o nelidskosti v každém z nás… moje postava je kněz, který má taky „máslo na hlavě“. Takže narozdíl od Shakespeara to určitě nebude žádná legrace…

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.