Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Ostravská vědecká knihovna byla postavena v Praze roku 2222, píše Jan Vrak ve sbírce Voda není rum

Ostravská vědecká knihovna byla postavena v Praze roku 2222, píše Jan Vrak ve sbírce Voda není rum

8.8.2018 Obraz & Slovo

Když loni ředitelka Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě Libuše Foberová uvedla v novinách, že tato instituce dostane novou budovu v roce 2022, básník Jan Vrak přidal ještě jednu dvojku. A v úsporné básni Good News odhadl, že to bude o dvě stě let později. Nová Vrakova sbírka dostala název Voda není rum.

Zvětšit obrázek

Výřez z obálky nové sbírky básníka Jana Vraka.
Foto: Nakladatelství Tera

Černý humor na hraně s ironickým šklebem padesátníka, který už se nenechá jen tak opít rohlíkem. Poeta Jan Vrak (alias Tomáš Koudela) správně tuší, že se Ostrava nové budovy vědecké knihovny nikdy nedočká, nebo se tomu tak stane až v téměř astrálně vzdálené budoucnosti. Básník už toho totiž zažil dost, aby věděl, že i když politici často dělají z vody rum, voda zůstane vodou.

Vrak je sice smířený s tím, že realita všedního dne roku 2018 je plná falešných příslibů, lží, fake news i podrazů na každém kroku, tohle smíření ale v jeho případě neznamená souhlas. Autor s podivnou rozbředlostí dneška, v níž se jen těžko hledá něco jako „pravda“, bojuje břitkými slovy, aniž by naivně očekával, že pár básní může něco změnit. Knihovna tedy v Ostravě jednou přece vyroste, i když až na svatého Dyndy: „GOOD NEWS / podzim 2222 // ostravská vědecká knihovna / byla postavena // v praze.“ To malé „p“ je básníkův záměr…

Sbírka začíná jedním surrealistickým setkáním na autostrádě: „Na dálnici D1 zastavuji na odpočívadle, zhruba někde u Velkého Meziříčí, a z protisměru se přiřítil můj starý červený telefon s velkými černými cuplíky.“ V případě Jana Vraka to ale není jen bretonovská vize à la setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole, nýbrž i nostalgicky sarkastická vzpomínka na počátky nakladatelské činnosti, do níž se autor sbírky pustil před třiceti lety, A ze které se časem zrodilo legendární nakladatelství Votobia (s J. E. Fričem, P. Mikešem a dalšími): „Byl to jeden z prvních tlačítkových telefonů v Československu. Dlouhé roky se válel ve velkém kovovém regálu, v příručním skladu se zaprášenými balíky knih.“

Padesátiletý básník už neopotřebuje být korektní k místům, kudy se vine jeho červená nit života. Většinou tedy moravskými a slezskými maloměsty, v nichž je poněkud zaprděno (slušně řečeno). Téměř geniální je v tomto smyslu poetův úsporný portrét skoro rodného Havířova: „Napište / až / se zabydlíte.“ Tři slova pak autorovi stačila i na podobně působivý popis Frýdku-Místku: „Řekli si / všechno.“

Jan Vrak dokáže stejně úsporně napsat i básnický nekrolog. Za Jardu Žilu i Hnáta Daňka, kteří loni navždy opustili ostravské literární kavárny (či spíše výčepy). Žila vlastnil kromě ostravského bytu i chalupu v Beskydech a Jan Vrak toho času tvoří pod Lysou horou, oběma autorům je tedy blízké prolínání ostravských reálií s lesními tišinami. A Vrak čtenáře zavede třeba na beskydský Malchor: „Je jara ráno / noci léto / podzimu les / a zima sněhu // píši to s těžkým srdcem.“

Nová Vrakova sbírka opravdu vyvolává jakousi tíhu v duši. Nepřikrášlená realita prostě bolí, a když jsem si přečetl báseň Olomouc, raději jsem plánovaný výlet do hanácké metropole o několik týdnů odložil. Nějak se mi znova nechtělo vidět to „ponorné prázdno“ a tamní zkamenělé umělce (v Ostravě to ale není o nic lepší).

JAN VRAK: OLOMOUC

předstírá
že píše verše 

a já

předstírám
že je

Stává se, že kvůli kolegiálním vztahům musí recenzent psát i o knihách či výstavách, které ho vnitřně příliš neoslovily. Existenci básnické sbírky Voda není rum ale určitě nemusím předstírat. Ta prostě je. A stojí za přečtení.

*

Jan Vrak: Voda není rum. Nakladatelství Tera, 2018. Ilustrace Ivo Sumec, Pavel Forman, Václav Rodek, Milan Cieslar a Tomáš Koudela.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.