Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Můj rodný kraj mi nikdo neodpáře, říká opavský básník Ondřej Hložek a chystá nové projekty

Můj rodný kraj mi nikdo neodpáře, říká opavský básník Ondřej Hložek a chystá nové projekty

24.8.2018 Obraz & Slovo

Spolupráce s letošními držiteli Českého lva za hudbu, tucet autorských čtení, překlady textů do evropských jazyků a řada dalších aktivit souvisejících nejen s poezií. Takový bude podzim básníka Ondřeje Hložka, který si letos otevřel cestu i k dětskému čtenáři knihou Dědečkova almara.

Zvětšit obrázek

Básník Ondřej Hložek chystá na další měsíce zajímavé projekty.
Foto: Lucie Anna Přerovská

Podle množství vašich loňských počinů předpokládám, že jste letos zatím jen odpočíval. Je to tak?

Právě, že vůbec ne. Loni na podzim jsem si zažil představovací kolečko s novými sbírkami Ulicí Dolorosa (2017, Pavel Kotrla) a Teď (2017, Protimluv), které doposud trvá a skončí až v prosinci. Během první půlky roku jsem ale popravdě téměř nepsal, v lednu jsem dokončil poslední ze tří básnických souborů, které jsem měl rozepsané, ty teď postupně budu dávkovat svému redaktorovi Martinu Lukášovi a uvidíme, kolik z toho zůstane pro případné knížky.

Takže od ledna ani čárku?

Ani čárku. Prostě přišlo vysílení z toho tvůrčího napnutí. Raději jsem to tak nechal, nepokoušel to a soustředil jsem se na něco jiného. Vybíral jsem například ilustrátory pro další soubory – zahájil spolupráci s malířem a básníkem Matějem Lipavským, fotografkou Terezií Foldynovou, plány máme i s grafikem Jakubem Wdowkou. Vše je rozjednáno, teď už to jen postupně a ve správné míře připravit k tisku.

Na jaře jste vybočil ze svého dosavadního žánru poezie a vydal knihu pohádek. Co vás k tomu vedlo?

Především mi ty texty, ze kterých vznikla Dědečkova almara (2018, Pavel Kortla), ležely delší dobu v šuplíku. Několikrát jsem je přepsal, přečetl různě starým dětem a zjistil, že by z toho mohla být docela neotřelá kniha. A kvůli tomu jsem chtěl i výjimečnou výtvarnou stránku, o kterou se postarala Jana Hrádková, absolventka grafického designu v Opavě a nyní studentka v Brně. Netlačil jsem na ni, kniha vznikala po ilustrační stránce téměř tři roky, kdy Jana ručně vše kreslila fixou, čímž kresby dostaly živý retro charakter. Samotné příběhy jsou pak směsicí pohádek, dětských příhod a snů, ať už uskutečněných, či neuskutečněných. A asi jsme trefili do černého, neboť krom deseti kusů máme rozebraný celý náklad. Ke vzniku knížky mě vedla také touha nechat tady nějaký záznam toho, jak jsme vyrůstali, pro ty mladší, kteří mnoho z těch věcí už ani nemohli zažít.

Za dveřmi je podzim, konec letnímu tlení. Do čeho se pustíte?

Vrcholem bude asi společné vystoupení s hudebníky Irenou a Vojtěchem Havlovými, letošními držiteli Českého lva za hudbu k filmu Křižáček. To se odehraje v rámci festivalu Bezručova Opava 25. září. Zahrajeme si na něm společně s multiinstrumentalistou Martinem Dytkem, se kterým tvoříme melodramatický projekt Dolor. Neskutečně se na to těším, neboť Havlovi jsou úžasní a skromní lidé vytvářející hudbu, která jde až k samým základům lidství ve spojení s přírodou. S nimi a s Dolorem se pak vrhneme na nové texty a jejich hudební aranžmá. To už ale předbíhám do dalších let… Během léta jsem také rozjel studiovou spolupráci s kytaristou Ondřejem Anlaufem, který skládá pod hlavičkou Naive Music. Jde o skloubení básní a hudby, postupně to budeme do internetového světa vypouštět a možná z toho v jednom nejmenovaném labelu vyjde také nahrávka. Ale to je vše v jednání.

Čeká na mě ještě publikační činnost v různých evropských jazycích a celá řada autorských vystoupení od Prahy až po Luhačovice, kde se podílím na putovní výstavě z děl malíře Jana Zrzavého. A nesmím zapomenout na tři večery pořadu Básnické hlasy, který v Opavě děláme s básníkem Jakubem Chrobákem. Posluchači se mohou těšit na vystoupení prozaičky Biancy Bellové, básníka Ewalda Murrera, prozaika Petra Pazdery Payna a salesiána Ladislava Heryána.

Je toho tedy fůra. Jaké jsou ohlasy na to, co píšete a organizujete…?

Jsem rád, že sbírka Ulicí Dolorosa získala nebývalý ohlas u literárněkritické obce. Doposud se jí věnovalo jedenáct recenzí napříč literárními periodiky, od Hosta přes Tvar po Protimluv. Tuším, že žádná z básnických knih, které během posledních let vyšly z per a tužek opavských autorů, neměla takovou ozvěnu. Na druhou stranu mě to nechává klidným, kritiky beru s rezervou, byť jsou pozitivní. Spíš jsem rád, že někdo souzní s textem, že obstál jak před čtenáři, kteří mi rozebrali náklad, tak u kolegů, co tvoří.

Ohledně Básnických hlasů máme jen omezenou zpětnou vazbu, občas někdo něco pochválí, občas zkritizuje, ale lidé chodí dál. Myslím však, zcela otevřeně, že se formát a život tohoto pořadu chýlí ke konci. Jednak u mě narůstá únava hlídat veškerou grantovou podporu a věci s organizací spojené, jednak je vyčerpán program a autoři, které jsme chtěli v Opavě představit.

Jsem ale moc rád, že za mnou přišli přátelé se slovy, že po loňském nezdaru happeningu na Vikštejně, který spláchl déšť, obnoví tuto akci a vnesou do ní mladý pohled na umění. A na závěr nevylučuji, že se i mé dny v Opavě chýlí ke konci a část mé rodiny zvedne kotvy do jiných krajů.

Jedna z básní z Ulicí Dolorosa se objevila i v Nejlepších českých básních za rok 2017. Myslíte, že třeba i díky tomuto ocenění si získala vaše sbírka takovou pozornost? Jinými slovy, jaký potenciál spatřujete ve zmíněné antologii?

Vlastně ani nevím, jestli k tomu tento sborník přispěl. Jsem opravdu rád, že si někdo té básně všiml, byla publikována ve vsetínském časopise Texty, teprve posléze ve sbírce. A i přesto, že ji editoři vybrali, je můj postoj k Nejlepším českým básním pořád problematický.

Myslím, že si jednotliví editoři vybírali své zamilované poetiky. Bylo to dosti subjektivní a bude nadále, nicméně jestli je toto ten jediný způsob, jak prezentovat současnou českou poezii širšímu okruhu čtenářů, pak jej považuji za dobrý, byť nedokonalý. O to ale asi úplně nejde. Podobné sborníky vznikají třeba v amerických městech, například v San Franciscu, a jsou velmi čtené. Nemyslím ale, že by to jakkoliv zvyšovalo v České republice prodeje.

Vždy jste byl otevřeným kritikem veřejných poměrů nejen v Opavě. Jak se vám jeví tento prostor nyní?

Jednoduše to vynechávám, vypouštím. Nad lidskou blbostí pokrčím rameny a napřímím energii raději tam, kde je mě potřeba, kde mohu být užitečným. Ten prostor nabobtnal různými podivnými korporátními sociopaty, neonormalizátory a bijci alternativních poměrů, vše se tak nějak dostalo do průměru, který je vyzdvihován jako nadprůměr. A k takovému měřítku já nemám co přidat. Ať si mají své právo na život, ale já jejich existenci nebudu legitimizovat tím, že bych se o nich konkrétně zmiňoval. Pro mě jsou to nešťastné existence, které sice dosáhly, čeho chtěly, tedy staly se králi, ale být jednookým mezi slepými, to není nic, co bych záviděl.

Co ostatní kulturní aktivity v kraji, máte vůbec čas je sledovat?

Jistě, byť někdy jen zprostředkovaně, ale jsem rád, že spousta těch, se kterými jsme vyrůstali, se úspěšně chytili a vezou se na vlně aktivity. Míním tím hlavně divadelníky. Třeba hra Epos o Gilgamešovi, kde exceluje Vítek Hofmann, můj dávný soused z paneláku a člen divadelního ansámblu Staré arény. Sleduji také aktivity Divadla GAFA, za kterým stojí Hanka Grigarcziková. Z doslechu vím také o úspěších někdejší novinářské kolegyně Vilemíny Ondrušové na poli divadla a šansonu. Moc mě také těší úspěšné kroky světem kultury hudebníka a taktéž mého bývalého kolegy z novin Davida Stypky. Oceňuji aktivity Ivana Motýla v jeho hlučínské Galerii Wurst a práci Richarda Vaculy pro kino Orion v Hradci nad Moravicí. Čas jsem si letos také našel na další pokračování ostravské části Měsíce autorského čtení a setkání s přáteli Michalem Hvoreckým a Vráťou Maňákem, kteří tam četli. Jsem rád, že se ty večery vrátily do míst, odkud vzešly, do Staré arény, byť předchozí prostor absintového klubu Les mám rád a navštěvuji jej pravidelně, když jsem v Ostravě.

Právě vedle různých teorií, proč se letos Měsíc autorského čtení stěhoval, slyším často i názory, že v Ostravě tento festival stále nejistě přešlapuje a hledá svého diváka. Jak to vidíte vy po návštěvě jeho osmého ročníku?

Je to bohužel tak. Přestože MAČ vystřídal v Ostravě několik působišť, není tak úplně jasné, proč na něj chodí jen minimální počet návštěvníků. Většina místních autorů to divácky bojkotuje, neviděl jsem za všechny ty ročníky, že by se to nějak změnilo. Letošek byl dobrý v tom, že se utvořila alespoň nějaká diskusní parta a večery příjemně plynuly. Ale nevím, z jakého důvodu se návštěvnické party z Lesa rozhodly nechodit na večery ve Staré aréně. Bylo to smutné. Tak úzká část uměleckého kruhu a ještě dělají na sebe ramena. Možná by pomohla změna termínu, možná.

Na co dalšího se mohou těšit vaši čtenáři?

Příští rok by měla vyjít další básnická sbírka, ponese název Za poryvů. Vracím se v ní k prostoru Slezska a malých obcí v jihozápadním Opavsku a na Vítkovsku. Ten kraj je můj rodný, nikdo mi jej neodpáře. Možná se tou knihou s ním rozloučím a posunu se dál, do většího klidu, do lesa.

Nachystány mám také podklady k dalším dětským knihám, dvě by měly být s tematikou zvířat, k nimž jsme již začali načrtávat s mladými opavskými výtvarnicemi výtvarnou podobu. A k vydání chystám také temné pohádky, které chci převyprávět z různých zachovaných pověstí z ústní lidové slovesnosti v celé zemi. Novinkou pro posluchače bude také materiál zhudebněný s projektem Dolor. Ten nese pracovní název Incident a intenzivně na něm v posledních dnech pracuji.

Radek Touš | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.