Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Hluková mystéria IX: Test prahu vnímání zvuků, nebo hudba pro několik zasvěcených?

Hluková mystéria IX: Test prahu vnímání zvuků, nebo hudba pro několik zasvěcených?

9.9.2018 Hudba

S konceptem koncertů založených na hlukových plochách v netypických interiérech přišla v zahraničí v minulosti už kapela Sunn O))), která pojetím droneové atmosféry ovlivnila nejen plno dalších projektů, ale také pořadatelů tematických událostí, jež se věnují tomuto typu novodobé avantgardy. I v Česku můžeme najít mnoho akcí zaměřených na drone, noise, ambient a další alternativu plující na vlnách nestádovité zvukové (dis)harmonie. Jednou z nich je i projekt Hluková mystéria, jehož další pokračování hostil v sobotu ostravský Důl Hlubina.

Zvětšit obrázek

Na Hlukových mystériích se představil projekt Usnu?
Foto: Gabriela Stašová

Kromě jednorázových koncertů můžeme sklon k podobnému typu avantgardy a alternativy zpozorovat už i na jinak „seriózních“ akcích, jako je například festival MusicOlomouc, který v posledních letech výrazně projevuje tendence a sympatie pro hudbu založenou na čím dál větším experimentu spojeném s hloubáním ve strukturách nejrůznějších zvuků a ruchů. Ať už čistě nástrojových či moderně elektronických.

V Ostravě se 8. září od 16 hodin otevřela brána těmto novým hudebním poznáním v industriálním vítkovickém areálu a jednalo se o akci skutečně nadstandardně pojatou. Tematický název Hluková mystéria je pouhou metaforou pro jinak kontrastní program, jenž zahrnul hudební uskupení od free jazzu přes strukturální, uši rvoucí noise v řezavých podobách až po drone ambientní sledy zvuků.

Naše Ano. (Foto: Gabriela Stašová)

Naše Ano. Tak zní název prvního projektu, který zazněl. A zazněl poněkud kontroverzně, ačkoli posluchač jdoucí na tuto akci zřejmě moc dobře věděl, do čeho jde. Cílová skupina této hudby je vůbec kapitolou, které se snaží přijít na kloub mnoho odborníků, zabývajících se avantgardou a jejími posluchači, avšak netřeba psychologicky rozebírat to, co se honí hlavou příslušnému fanouškovi i interpretovi. Přesto asi nejednoho člověka napadlo, co je v případě některých umělců inspirací pro jejich tvorbu. Nicméně, Naše Ano se v rámci improvizované smršti dokázalo hbitě synchronizovat do všech nálad a poloh a zdatný posluchač možná dokázal najít i určitou strukturu, která byla sice nejasná, ale také ostře orámovaná.

Celá akce byla protkána více či méně dlouhými pauzami, pravděpodobně proto, aby člověk dokázal všechno hlukové mystérium vstřebat. Velká pochvala tedy patří organizaci, která nejen dobře kontrastně prostřídala žánry a nálady hudby, ale také ji zasadila do konkrétního prostoru Provozu Hlubina, který navíc mohl nabídnout interiér kinosálu, ale také venkovní stan.

Der Marebrechts. (Foto: Gabriela Stašová)

V rámci konceptu noise produkce vystoupil projekt Der Marebrechts, který pomocí vyluzování zvuků z pouhých několika analogových mixů vytvořil atmosféru vysokých frekvencí na pomezí ztráty sluchu s neustálým přepínáním mezi různými zvukovými plochami, avšak absolutně nestrukturovaně a bez jakékoli formy. Místy mohly zvuky připomínat 16bitové devadesátkové reminiscence.

Kazehito Seki. (Foto: Gabriela Stašová)

Pro mnohé podobným projektem mohl být Kazehito Seki, jenž pracoval se zabržděnými a zasekanými efekty a systematicky zpřeházenými hluky, které navodily efekt právě pokaženého gramofonu a vyšumělé LP desky. Zajímavostí byla práce s dechem a jeho možnostmi, která se objevila u většiny projektů, přičemž tato technika neustále gradovala. Kazehito Seki mohl zapůsobit také efektně přivázanými veškerými krabičkami na svém těle, což vypadalo takřka jako časovaná bomba. Záměr? Záměr ukázat destrukci hudby v celé své kráse, nebo pouhý anachronistický názor, že když se nám něco zcela nelíbí, hledáme negaci všude?

Možnosti dovést věci do extrému však provázely celý večer, i v rámci projektu Jirucha&Janoušek jsme se tentokrát dostali až na dřeň. Ovšem ne elektronicky, pouze nástrojovou technikou, avšak technicky naprosto nekompromisně. Od nejnižších a tichých vzdechů jsme se dostali až po ostré a řezavé spontánní skřeky žesťů, které přešly v dlouhé pasáže šumů, až do posledního možného dechu obou hudebníků.

Jirucha&Janoušek. (Foto: Gabriela Stašová)

Jestli něco skutečně nešlo příliš zařadit, byl to projekt Usnu?, který už svým názvem prvoplánově provokuje, ale na druhý pohled zase až tak příliš nešokuje. Jak lze Usnu? popsat? Jako takřka blackmetalový noise industrial s notným použitím samplů, avšak s poplatně vybranými tématy a motivy. Hluková plocha byla skutečně extrémní, avšak nasamplovaný projev prezidenta Zemana a Mozartovy Lacrimosy z jeho díla Requiem nebyly originální natolik, aby náročný posluchač zaplesal nad genialitou, kterou by rádi někteří z umělců svým šokujícím projevem vzbudili. Usnu? rozhodně není projekt pro pacifisty. Dle použití samplu motorové pily by tento interpret všechny evidentně nejraději rozsekal.

Akce typu Hlukových mystérií lze vnímat jako show ukazující možnosti. Nejen ty, na které se díváme, sledujeme je a posloucháme, ale také ty naše. Kam až sahá práh našeho vlastního vnímání zvuků a ruchů a jak moc jsme je ochotni tolerovat? A vůbec, my avantgardu v tomto smyslu obdivujeme, ignorujeme, nechápeme, nebo naprosto zavrhujeme? A lze se dostat do stavu smíšených pocitů tohoto všeho v rámci jednoho večera.

Jisté umělecké tendence však lze najít i v této hudbě. To se stalo u dvojice Miro Toth & Tijana Stankovič, kteří za použití houslí a saxofonu vytvořili intimní prostor pro minimalistické pojetí komplikované improvizace. Zvuky mohly, ačkoli bez elektroniky, působit téměř industriálně, jako způsob hry se dalo označit i soustavné ladění a přeskakování do neustále nových zvukových sfér. Skrze rozeklané stoupající a klesající souzvuky se dal spatřit potenciál zvukomalby. A konečně i houslové tremolo a občasný náznak pravidelného rytmu vzbuzoval vetší orientaci v celém vystoupení.

V rámci téměř droneového sledu ambientních vln a basů se představil Purgist, který své vystoupení pojal koncepčně ve tmě, s párou a občasnými světly. Tuto temně znějící experimentální a zároveň utlumující nálož vystřídali energičtí Massola, kteří rytmizované pojetí extrémního free jazzu kombinovaného s noisem spojili s vokálními extrémními technikami, saxofonem a bicími. Nutno zmínit zajímavé rytmické přechody a perfektní návaznost.

Lebanon. (Foto: Gabriela Stašová)

Za jedinou opravdu atmosférickou záležitost by se dal považovat projekt Lebanon, který se pohybuje mezi atmo rock’n’rollem, noise punkem a neidentifikovatelnou směsí elektronických podkladů. Lebanon by mohl mít potenciál, kdyby hrál v jiných prostorách a byl lépe nazvučený. Takto bohužel nebylo rozumět zpěvu a celková struktura se slévala v jeden pól.

Martin Režný představil projekt Sakkikangas. (Foto: G. Stašová)

Posledním vystupujícím byl projekt Sakkikangas, který produkuje naprosto nekompromisní mixování elektroniky, analogu, hry se samply a manuální práci s činely a dalšími vychytávkami, které prostě udělají ten správný špinavý zvuk, což je záměr. Sakkikangas by se dal označit za takřka čistý noise, který pracuje s vinylovými zvuky, s jejich praskáním a šuměním. Do toho všeho si ještě přičtěme opravdu efektní podklady, drásavý gradační spád a opět se už jen můžeme zeptat: Usnu? Avšak teď už bez návaznosti na jiné umělce.

Ansámbly věnující se těžké avantgardě nenacházejí ve světě příliš mnoho pochopení a myslím si, že jej nenaleznou ani tam, kde se může vše jevit jako bezproblémové. Dělat hudbu bez škatulek, vymezení a limitů je na jednu stranu osvobozující, na stranu druhou… už poměrně přežité. Hudební vědec by z Hlukových mystérií pravděpodobně utekl. Pro konzervativního posluchače je totiž tohle už příliš.

Srdce tedy zaplesá ve chvíli, kdy člověk zjistí, že jakési mystérium nacházíme v extatickém uvolnění, které může tato hudba přinést. Pokud je dobře nazvučená a nejde přes náš osobní práh.

Gabriela Stašová | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.