Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Atd. V Havířově se natáčí Stockholmský syndrom, filmový příběh plný nečekaných zvratů

V Havířově se natáčí Stockholmský syndrom, filmový příběh plný nečekaných zvratů

13.9.2018 Atd.

Dvoudílné televizní drama Stockholmský syndrom se natáčí v Havířově v produkci České televize. Režisér Dan Svátek si tady přizval ke spolupráci nejen ostravský štáb, ale také místní herce. Na place se tak ve středu pohyboval třeba Michal Čapka, ale přijít měl i jeho kolega Josef Kaluža anebo Sylvie Krupanská a také Lukáš Melník hrající jistého Petra.

Zvětšit obrázek

Martin Finger (sedící) vedle něj Zuzana Mauréry a zcela vpravo Elizaveta Maximová.
Foto: Rostislav Šimek

Zdejší hornická ubytovna, jak se někdy Havířovu přezdívalo, má dnes pro filmaře neodolatelné kouzlo a je na dračku. Po seriálu Lajna, dvoudílném dramatu Dukla 61 nebo recesistickém Konci Blanických rytířů v Čechách a na Moravě se tentokrát seznámíme s psychologickým dramatem, kde osud sedmi hrdinů spojí jedna střela. Střela, kterou zasáhne nešťastný policista nejen útočícího psa, ale také jeho majitele.

„Na začátku příběhu jsou dva chlapi, otcové dcer, kteří si díky svým povahám a také do jisté míry nešťastnou náhodou zkomplikují své životy. A právě to, co se s nimi stane, budeme divákům v těch dvou televizních filmech vyprávět. Mohu slíbit, že to bude příběh plný zvratů,“ prozrazuje kreativní producentka Kateřina Ondřejková.

Ve středu je ale při natáčení všechno jasné, každý má své předem dané instrukce, které nenaruší ani hodinové odložení samotné realizace záběrů při vyšetřování kriminálního případu. Vše nejprve působí tak, že základem je vyšetřovatelská dvojice Taraba a jeho kolega. Ano, jeho „Watson“ nemá jméno, a tak se herec Michal Čapka musí spokojit s tímto málem, ovšem mají spolu s Tarabou, tedy Martinem Pechlátem, který jej hraje, nejvíce záběrů.

Dnes ale bude kolega Taraby na slovo skoupý, naopak pozornost se přesune na postiženou rodinu Oseckých a na psychologické trauma jejich unesené dcery. Trauma, které ani dnes nepovolí, protože padouch nebude ztotožněn. Z některých výkonů už teď mrazí. Kdo ví, jak budou působit ve výsledku na televizní obrazovce?

Filmaři mají jasné instrukce, všichni z branže vědí, že se cirkus nachází u zadního vchodu. A to znamená přísná pravidla, neprojde ani služební vůz, ze záběru jej pohotově vykáže místní architekt. „Pokud je to možné, zajeď si zaparkovat raději nahoru, všechna auta odtud musím vykázat pryč,“ máchá rukama postarší vlasáč.

Objekt hlavního zájmu připomíná budovu z osmdesátek, ale podle režiséra se jedná o příběh ze současnosti. Do stropu mírně zatéká a na chodbě je vše upraveno tak, aby se jednalo na první pohled o policejní objekt. Nasvědčují tomu nápisy, instrukce, tabule s identikity pro identifikaci násilníků i herci v autentických uniformách. Jenže všude se pohybují členové štábu, je jich mnohonásobně více než herců, kteří mají co dělat, aby se s techniky směstnali na úzké chodbě a dokonce na pár metrech čtverečních v komorní místnosti, zvané nyní honosně vyšetřovatelna.

V ještě užší chodbě se tísní kontrolní tým, který sleduje, jak se záběry ve vedlejší vyšetřovně daří. Zvukaři, fotografové, maskéři, psycholog, a mnoho dalších si navzájem podávají ruce a všelijaké pomůcky. Venku praží slunce, a tak jsou okna zatemněna.

Na už tak úzkou chodbu se vměstná i postřelený a ochrnutý Jindřich Osecký na vozíčku. Jak se sem do patra mohl dostat, to už nikdo neřeší. Nikde nenajdete ani náznak po bezbariérovém vstupu, ty se prostě v osmdesátkách nedělaly. Přesto jeho představitel Martin Finger hraje věrohodně, a i když je zrovna přestávka, pracuje společně s kolegy tak usilovně, až mají všichni kolem respekt, aby je nerušili.

Nejvíce hereckého nasazení je vidět na Elizavetě Maximové, která se v šedivé mikině s kapucí choulí jako unesená dívka Klára Osecká. Místy se zdá, že její role pokračuje i mimo vyšetřovnu a rámec natáčení. Kamera už sice neběží, jenže traumatická role se nedá hned tak opustit. Podporuje ji sugestivní nalíčení v duchu posttraumatického stresu: slzy, šrámy, šmouhy.

Její kolegové, zvláště Zuzana Mauréry v roli matky, si vzájemně udělují rady, co a jak ještě vylepšit. Nejprve se totiž zkouší, a to i v okamžiku, když režisér sedí před monitory a se sluchátkami kontroluje, jak vyznívají dialogy v záběrech.

Vyšetřovatelská dvojice dnes není podstatná, vše se soustředí na proces identifikace Kláry, která by měla říci, kdo jí ublížil. Přestože se podrobuje velikému úsilí, tak drama protentokrát straní padouchovi. Představuje jej vysoký štíhlý blonďák Vojtěch Vondráček. „Jedno vám prozradím, neidentifikuje mě,“ říká s úsměvem o své postavě Lukáše Kulhánka. Kdo to je? Klářin přítel z tanečních, který se postará, aby byla unesena do Německa jako bílé maso. Všechno je jasné. Jak je to možné? Je na vině onen titulní Stockholmský syndrom?

Na schodech potkáte takovýchto Kulhánků hned pět, každý trochu jiný, ale dohromady všichni víceméně stejní. Následuje klasická scéna s identifikací přes propustné zrcadlo, kam už novináři nemají přístup. Natáčí se několik hodin a ještě není zřejmé, nakolik bude Dan Svátek spokojen. Proplétá se jako ostatní mezi štábem a herci, rozebírá s nimi jednotlivé detaily. Vedle hučí větráky, ve střehu jsou i kreativní producentka Katka Ondřejková a dramaturg Martin Novosad. Všichni vzbuzují profesionální respekt. Dosáhnout opět na Českého lva?

„Dvoudílnou minisérií Stockholmský syndrom volně navazujeme na úspěšnou minisérii Spravedlnost, která letos získala Českého lva. Troufám si to tvrdit i přesto, že se na Stockholmském syndromu podílejí zcela jiní tvůrci. Podobné je téma ‚zločin a trest‘ a my se pokusíme divákům přinést napínavé psychologické drama s detektivními prvky,“ dodává k námětu kreativní producentka Kateřina Ondřejková.

Dramatická tvorba České televize má své úspěchy a je zřejmé, že ostravský tým nechce promarnit ani svoji nejnovější příležitost.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.