Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Z oratoria Svatý Václav se vyklubal hudební balast, který ostatnímu programu SHF nesahá ani po kotníky

Z oratoria Svatý Václav se vyklubal hudební balast, který ostatnímu programu SHF nesahá ani po kotníky

14.9.2018 Hudba

Čtvrtek 13. září byl v Ostravě zasvěcen patronovi české země. Oratorium Svatý Václav Martina Kumžáka zaznělo na Svatováclavském hudebním festivalu v intepretaci Janáčkovy filharmonie, souboru Collegium Marianum a sboru Societas Incognitorum. Účinkovali sólisté Michaela Šrůmová, Jiří Brückler, Dasha a Saša Rašilov. Provedení řídil sám autor Martin Kumžák. Po skvělém živém doprovodu k historickému němému filmu Svatý Václav z minulého týdne, rovněž v podání ostravských filharmoniků, se ovšem tentokrát žádný zázrak nekonal.

Zvětšit obrázek

Dirigent Martin Kumžák a zpěvačka Dasha.
Foto: Ivan Korč

Žil v Čechách kníže slávou veliký, jménem Vratislav, a žena jeho Drahomíra. A zplodili prvorozeného syna, a když ho pokřtili, nazvali ho jménem Václav. Tak z hlubin dávnověku hovoří I. Staroslověnská legenda o narození knížete Václava úkladně zavražděného svým bratrem. Událost, jež dala Čechům patrona a ochránce, který nepřetržitě prochází našim vědomím, ačkoli si to mnohdy ani neuvědomujeme. Jdeme-li k psychologickým kořenům této úcty, je pochopitelné, že v dnešní době, kterou provází vzedmutí rostoucího patriotismu je i svatováclavská tradice jednou z nejpřirozenějších. Velmi ale záleží i na tom, jak se náročného úkolu autor zhostí.

Martin Kumžák své oratorium Svatý Václav zkomponoval v roce 2015. Dílo je členěno do dvanácti částí. Oratorní tradice v podobě střídání sólových, orchestrálních, sborových čísel a vypravěče je zachována. Dílo dle programu stylově čerpá z mnoha zdrojů a prolíná středověké texty s vlastními verši autora. Přistupme nyní k samotné skladbě a jejímu vyznění.

Oratorium Svatý Václav je téměř dvouhodinový kolos, jehož hudba působí jako nesourodá tříšť inspirací, ve kterých se ozývá pop, filmová hudební estetika, muzikálové divadlo a středověké quasicitáty. Dílu až na několik málo momentů chybí výraznější melodika, dokonce ani árie nejsou vystavěny z prokreslené formální struktury a psychologického účinku, ale většinou se odehrávají na prostoru několika málo veršů coby dokreslení hudby.

Z provedení oratoria Svatý Václav. (Foto: Ivan Korč)

Harmonie stereotypně lpí na ustálených akordických obratech a občasných disharmoniích, které jsou možná efektivní v béčkové filmové hudbě, nikoli však ve dvouhodinové kompozici, která zní bez účasti vizuální složky. Do některých částí oratoria jsou vpašovány textové úryvky mešního ordinaria (Agnus Dei, Sanctus), jejich přítomnost však není nijak odůvodněná. Nejčastěji se vrací hudební citát prvního verše duchovní písně Svatý Václave (celá píseň ostatně je také do oratoria včleněna), což postupně působí dosti otravným dojmem. Neustálé kumulace napětí a jejich rozvádění do kontrastních ploch se odehrávají šablonovitě a mechanicky, naprosto stereotypním způsobem, bez relace k celkové tektonice a naraci díla.

Inspirace Šostakovičem a Stravinským? Pokud se tak dá nazvat ostinátní rytmizace na malý bubínek, vypůjčená z Šostakovičovy sedmé symfonie, pak ano. Tím však zdánlivá souvislost s mistry 20. století končí. Naopak oratorium potěší proměnlivou a živou rytmikou, v níž autor kombinuje sudá a lichá metra (7/8 versus 6/8 takty apod.). Aby bylo uměleckých světů co nejvíc, objevuje se v díle i orientální melodika. Proč, nikdo netuší. Jednotlivé části oratoria jsou často zakončeny v momentě, kdy by citlivý dramaturg očekával rozvinutí děje nebo jeho výraznou gradaci. I samotný příběh knížete Václava je vyprávěn příliš rozvlekle.

Z provedení oratoria Svatý Václav. (Foto: Ivan Korč)

Nesoulad mezi vypravěčskou linií a předlouhými hudebními obrazy byl při ostravském uvedení evidentní a konec díla byl doslova úlevou, které ovšem katarzní účinek chyběl. Nevím, jak v Americe, kde úspěšně studoval, ale mám pocit, že na konzervatoři v Ostravě by z kompozice Martin Kumžák neprospěl. A pokud by stanul před Antonínem Dvořákem, dostalo by se mu s největší pravděpodobností parafrázovaného výroku, který uslyšel mladý Josef Suk: Píšete příliš moc not! Spořte papírem!

Aby nebyla recenze úmorného dvouhodinového oratoria nespravedlivá, musíme zmínit kromě samotné skladby i provedení. Ze sólistů nejvíc zapůsobil barytonista Jiří Brückler, který měl také nejvíc prostoru. Zpíval statečně jako pravý hrdina, bylo mi však trochu líto, že většina jeho výstupů byla melodicky rozprostřena do dvou až čtyř tónů, tak úzký byl ambitus většiny jeho partů. Silné momenty byly zřejmé i v sopránu Michaely Šrůmové, která se s noblesou přenesla i přes křiklavě napsané partie, které její hlas natahovaly ve výškách na skřipec.

Z provedení oratoria Svatý Václav. (Foto: Ivan Korč)

Zajímavým kontrastem byl zpěv Dashi, který mně osobně byl sympatický a k hudebnímu stylu skladby se hodil. Výborně zazpíval také sbor Societas Incognitorum pod vedením sbormistra Eduarda Tomaštíka. Nejsilnější momenty jsem shledal v interpretaci souboru Collegium MarianumJanou Semerádovou. Tady se nacházely opravdu zdařilé hudební a instrumentační pasáže á la concerto grosso, v nichž vynikla zvuková krása a polystylová mobilita tohoto ansámblu. Vypravěč v podání herce Saši Rašilova byl rovněž šťastnou volbou a jeho optimálně procítěná deklamace byla jedním z nejsilnějších míst, které uvízly v paměti.

Poděkování a ocenění si zasluhuje také Janáčkova filharmonie, která tento komerčně úspěšný (jak organizátoři nezapomněli v programu zmínit) popový balast zahrála s instrumentálním nadhledem, zručností, obdivuhodnou souhrou a šarmem. Slovo obdivuhodnou jsem vám dlužen ještě vysvětlit. Obdivuji Janáčkovu filharmonii a družinu dalších muzikantů za perfektní a minuciózní souhru, protože dirigování Martina Kumžáka odpovídalo spíše rozcvičce v tělocviku. Když se někdo z muzikantů chtěl dočkat udání nástupu, měl prostě smůlu. Na to doplatila mladá loutnistka, která dirigenta úpěnlivě a mnohokrát během díla doslova hypnotizovala pohledem, když měla nastoupit po dlouhé pauze. Jeho pomoci se však nedočkala a několikrát prostě vypadla. Škoda.

Z provedení oratoria Svatý Václav. (Foto: Ivan Korč)

Dramaturgům Svatováclavského hudebního festivalu bych doporučil, aby nespoléhali na dobré rady přátel, ale pouze na své vlastní zkušenosti a soudnost. Pokud touží předvádět posluchačům a divákům opravdovou kvalitu, existuje v české hudbě mnoho skvostů, které jsou zapomenuty a neuváděny naprostým neprávem nekompetentností a trestuhodnou ignorancí šéfů festivalů.

Kolikrát festivaly uvedly v poslední době například skvělá oratoria Arthura Honeggera, která tematicky odpovídají festivalovému rámci? Proč nevzkřísit hudbu geniálního českého skladatele Zdeňka Lukáše například jeho oratoriem Adam a Eva? Proč nepřipomenout duchovně ryzí, autentickou tvorbu žijícího mistra Ivana Kurze v jeho niterném oratoriu Na konci času? Proč nesáhnout také k spirituálním partiím díla ostravského Jana Grossmana?

Martin Kumžák je jistě úspěšným autorem v umělecky méně dimenzovaných hudebních oblastech a nijak tuto jeho sféru nechci dehonestovat, protože má rovněž smysl a své posluchače. V autora duchovního oratoria, které by bylo skutečně obohacením současné české hudby, však ještě nedozrál.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.