Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Všechno, co v umění za něco stojí, vyžaduje určitou námahu, zní z frýdecko-místecké Galerie Věž

Všechno, co v umění za něco stojí, vyžaduje určitou námahu, zní z frýdecko-místecké Galerie Věž

24.9.2018 Obraz & Slovo

Hudba, pohyb, slovo, obraz… a nejlépe najednou, prosím. To je koncept frýdecko-místecké Galerie Věž, která již osmým rokem představuje ve věži farního kostela sv. Jana Křtitele uměleckou všehochuť. Nejen o specifikách věžních prostor a jejich provázanosti s prezentovaným uměním hovoří, mnohdy s transcendentními přesahy, Dagmar Čaplyginová a Tomáš Rozehnal, kurátoři galerie.

Zvětšit obrázek

Tomáš Rozehnal během jedné z akcí v Galerii Věž.
Foto: Archiv Galerie Věž

Umění se dnes podbízí takřka na každém kroku. Člověk si zajde na kávu a nevědomky se ocitne na autorském čtení, cestou do knihovny ho na chodbě přepadne expozice fotografií… Vy jste ale svou galerii situovali do míst, kam za uměním musí člověk vyšplhat, která zkrátka předpokládají určitou potřebu a „oběť“. Proč právě věž?

Tomáš Rozehnal: Celé to souvětí před tím je odpovědí na vaši otázku.

Dagmar Čaplyginová: Vše, co za něco stojí, vyžaduje určitou námahu. I zážitek z umění si musíme zasloužit. A navíc sama věž – to je pro mne takový boží dar.

Tomáš Rozehnal: Možnost dělat něco obvyklého s přehmaty ve shonu nevšedních dnů…

Dagmar Čaplyginová: Většina návštěvníků nechodí do věže s úmyslem vidět výstavu, lidé směřují primárně za vyhlídkou. Cestou nahoru, ať chtějí, nebo ne, však musí projít prvními třemi patry, která jsou galerijnímu prostoru vyhrazena, a tak se se současným uměním mnozí potkávají mimoděk. Někteří poprvé, jiní opakovaně. Z vnějšího pohledu působí věž monumentálně, vnitřní prostor je naopak svým způsobem komorní, „přinutí“ vás chovat se jinak než venku – trochu zpomalit, zpozornět.

Dagmar Čaplyginová. (Foto: Archiv Galerie Věž)

A jak dlouho to trvalo vám, než jste se s galerií vyšplhali do věže a otevřeli ji veřejnosti?

Tomáš Rozehnal: Myšlenka zřídit ve věži galerii současného umění zde byla od počátku, tedy od 90. let, kdy probíhala rekonstrukce věže, iniciovaná Miroslavem Přikrylem, provozovatelem. Když nás pak v roce 2010 spolu se Zdeňkem Skalkou oslovili, zda bychom nechtěli provozovat galerii ve věži, zalekli jsme se této výjimečné příležitosti natolik, že již nešlo couvnout.

Dagmar Čaplyginová: Svatojánská věž byla veřejnosti zpřístupněna v květnu 2011 současně se stálou historickou expozicí z dějin frýdecké farnosti a s Galerií Věž. Ráda bych se ještě zmínila o úplně prvním výtvarném projektu tří autorů – Pavla Korbičky, Oldřicha Moryse a Lucie Vítkové, který nesl příznačný název Dotknout se místa. Jeden z artefaktů této instalace, světelné dílo brněnského sochaře Pavla Korbičky Vertikála I., vytvořené z šesti bílých neonových trubic umístěných v samotném krovu věže, se totiž na přání návštěvníků stal trvalou součástí věžního prostoru. Jde vlastně o minimalistickou sochařskou realizaci v architektuře.

Jaké druhy umění v Galerii Věž prezentujete?

Tomáš Rozehnal: Prapůvodní koncept věže je dodávat hotové odpovědi plné nahrubo nahozených dogmatických kontextů bez toho, že by byla někým zformulována otázka. K tomu jsme se ale zatím nedopracovali. Proto raději prezentujeme současně mnoho umění.

Dagmar Čaplyginová: Koncepce Galerie Věž vyplynula zcela přirozeně z charakteru vnitřního prostoru věže, ponechaného v původním stavu bez jakýchkoli „galerijních“ úprav, abychom co nejméně rušili genia loci. Zaměřili jsme se prvotně na instalace v duchu site specific, tedy na umění zasazené do kontextu určitého prostoru, kterým je zároveň vymezováno. Zajímají nás ale rovněž slovo, hlas, zvuk, pohyb, takže pořádáme literárně-hudební večery, autorská čtení, koncerty, komponované večery (scénický koncert, akustický obraz…), performance, přednášky, malé divadelní formy, audioprojekty…

Z jedné z vernisáží. (Foto: archiv)

Takže třeba v tradičnějším hospodském prostředí byste nedošli k synkretismu různorodého umění, který vaší koncepci dominuje?

Tomáš Rozehnal: Hospoda má jiné poslání, je o teoretizování na jakékoli téma. Místo konference na neutrálním území a v tom je ukryt onen synkretismus. Smutné je, že samotných hospod a kaváren rapidně ubývá a stávají se jakýmisi cosplay útulky, ale toto téma by nás odfouklo do úplně jiných myšlenkových toků.

Čím je tedy věžní genius loci pro koncept galerie specifický, určující?

Dagmar Čaplyginová: Myslím, že záleží i na tom, nakolik si genius loci přeje mít svatý klid.

Pokud ano, pak ho jistě rušíme, pokud ne, má se stále na co těšit, může být zvídavý a tedy – živý. Jak jednou řekl Pavel Hruška (je zrovna tou bytostí, kterou si genius loci věže hýčká): „Každý večer ve věži, každý pořad stavíte vždy znovu od základů, jako stavbu, jako věž…“

Jestli genius loci cítí, že takhle uvažujeme, mohl by náš vzájemný vztah být v jakési rovnováze,  ve vzájemné úctě a respektu.

Dagmar Čaplyginová + Tomáš Rozehnal: Genius loci vstupuje citlivě do naší koncepce každých patnáct minut, vzpomínáte…?

„…a tak zoufale, jen slyš! / Chtěl by vzlétnout výš, výš, výš, / opustit zvonici, / letět po bok měsíci…“ Vzpomínám… Podle jakého vzorce volíte autory?

Tomáš Rozehnal: Stačí najít vzorec pro výpočet náhody. Ono záleží na tom, kdo koho zná… Ne, vážně, dozajista jste si všiml, že okruh lidí, kteří se zabývají uměním, potažmo kulturou, je vždy velmi malý – plný migrantů do různých směrů, zájmů, oken, vhledů. Je to křížení pavoučích nití babího léta, nesených na elektrostatickém náboji… Sbírka kabelů, které se malé dítě pokouší zapojit podle magického klíče, jenž si tvoří ve své hlavě, byť je přesvědčeno, že to činí ruce, které mu kdosi velký kdysi někde přidělal, když spalo za zrcadlem.

Dagmar Čaplyginová: Orientujeme se jak podle našeho komplikovaného vnitřního dvojhlasu, tak podle vibrací seismografického několikahlasu našich přátel a příznivců.

Takže se spíš řídíte vlastními preferencemi, než že byste se cíleně zaměřovali třeba na regionální tvorbu?

Tomáš Rozehnal: Život sám je především otázkou priorit. Samozřejmě, že se řídíme vlastními preferencemi. Na regionální tvorbu zde máme Muzeum Beskyd s jeho bohatými sbírkovými fondy, které houževnatě rozšiřuje. Ale nevyhýbáme se ani místním „zdrojům“ dosud nezmapovaným, viz letošní výstava Jiřího Šebesty, nebo místním „zdrojům“, které se rozkutálely do světa.

Dagmar Čaplyginová: Návrat do míst, kde je člověk ukotven silnou vazbou nebo poutem, je sám o sobě záležitostí jitřící smysly. Byli jsme zvědaví, jak budou umělci reagovat na možnost realizovat svůj projekt v rodném městě, navíc na míru, do vymezeného prostoru. A vždy šlo o zcela jedinečnou realizaci: ať to byla instalace z nalezených věcí vytvořená Oldřichem Morysem, abstraktní kresba Petra Zubka na obrovském plátně, monumentální křídová kresba Věže ve Věži Karin Šrubařové, levitující pazourky a asambláže Vladimíra Merty nebo světelná instalace Michala Pustějovského.

Tomáš Rozehnal: Anebo takový rok 2014: Pavel Hruška, Jakub Tichý, Stanislav Drastík, Roman Polách, Vladimír Václavek, Marek Pražák, Pavel Korbička, Lucie Vítková, Petr Váša, Petr Čichoň, Miroslav Černý, Jakub Slováček… Sami se zamyslete, co tihle titáni slova a zvuku mají společného. A jak pravil strýc Carl Gustav Jung: „…a proto přemýšlíme správně s ohledem na význam života, i když nechápeme, o čem přemýšlíme.“

Setkání s Petrem Hruškou. (Foto: Michal Popieluch)

O vašem programu a hostech vychází i publikace, že?

Dagmar Čaplyginová: Společně s grafičkou Markétou Březinovou jsme vydali publikaci s názvem Galerie Věž 2011-2015, kterou tvoří pět samostatných sešitů – na každý rok jeden. Zkusili jsme zachytit celou rozmanitost galerijního programu, včetně zásadních projektů, které ovlivnily naše další směřování. V prvním sešitu také zmiňujeme historii a postupné zpřístupňování věže. Publikace je stále k mání přímo ve věži. Od letošního roku jsme změnili formát a vydáváme průběžně po každém večeru takový skládací katalogový list s malou ukázkou textu či obrazu. Listy jsou rovněž k dispozici ve věži.

Je ve Frýdku-Místku hlad po umění?

Dagmar Čaplyginová: S hladem po umění je to asi jako s žízní po životě: buď prahnete, nebo jste vyprahlí. Galerie Věž by mohla být pro prahnoucí zajímavým doplňkem běžné potravy a pro vyprahlé zase možnou inspirací.

Tomáš Rozehnal: Hlad po umění je vždy a všude, jen mu tak běžně neříkáme. Umění je slupka plodu držící šťávu uvnitř. Už jste se někdy zakousl do jablka?

S jakými ohlasy se setkáváte?

Tomáš Rozehnal: Mrkněte na Facebook! To je spíše otázka na ty ocelové zvony nad námi. Ty s těmi kovanými srdci. Již dlouho máme podezření, že odpověď na tuto otázku je ukrytá ve spektru tetuáží spoluobčanů.

A co reakce v uměleckých kruzích?

Tomáš Rozehnal: Umělecké kruhy jsou viditelné pouze po dopadu tvrdé reality, což způsobí, že si pak navzájem předávají energii v čím dál tím širších kruzích.  Toto zvládne také jedna kapka vody, která chce probudit louži.  Je ale také skupina lidí, a už odpradávna tady byla, která se zájmem sleduje hrající si děti, kterak zkoumají přesah pískoviště či dvorku.

Z instalace studentů FAVU. (Foto: Archiv Galerie Věž)

Zaregistrovali jste, že by se o Frýdku-Místku začalo právě i díky Galerii Věž jinak nebo více mluvit?

Dagmar Čaplyginová: Tak třeba když přijedeme do Lesa, máme si vždycky kam sednout. Pár „lesních“ bytostí za námi začalo jezdit a dokonce ve věži tak trochu zdomácněly. Z toho máme velkou radost. Také si velmi vážíme vstřícné rozmluvy s Protimluvem, máme radost z návratů z jiných krajů, z Turnových hájů, z volání opavských ozvěn, z úkazů v Olešnici atd. atd., takže asi určitě… ne.

Neplánujete expanzi i do jiného prostoru a v jiném čase? Galerie je přeci jen trochu limitovaná tím, že bychom v ní v zimě všichni umrzli. 

Dagmar Čaplyginová: Myslíte závěží, podvěží, vedlevěží nebo nadvěží?

Tomáš Rozehnal: Ne, neplánujeme, máme věž jako kosmickou loď, připravenou vydat své poselství jiným světům ve vašich hlavách.

Na jakou událost mohou čtenáři Ostravanu do Galerie Věž zavítat?

Rádi bychom upozornili například na koncert Ivana Achera a Jany Vébrové v pátek 28. září v 18 hodin. Půjde o resuscitace derniérami umrtvených songů z divadelních představení s názvem Písně blízko smrti a nové písně Jany Vébrové.

Více informací o programu na webu nebo na facebookovém profilu Galerie Věž

Radek Touš | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.