Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Černá země v Domě umění aspiruje na výstavu roku. Je to pocta předválečnému umění i drsné melodii Ostravy

Černá země v Domě umění aspiruje na výstavu roku. Je to pocta předválečnému umění i drsné melodii Ostravy

25.9.2018 Obraz & Slovo

Pijáci v knajpách u šachet a železáren. Udření hornicí a jejich svaté ženy, ostravské madony. Výstava „Černá země? Mýtus a realita 1918-1938“, která se v úterní podvečer otevřela veřejnosti v Galerii výtvarného umění v Ostravě, ukazuje předválečné Ostravsko nejen „bezručovským“ sociálním nápěvem. Kosmopolitní elity v kraji byly přirozeně napojeny na pražské, berlínské i pařížské umělecké salony. Nejpádnějším důkazem je vystavený obraz Oskara Kokoschky s portrétem Mechtilde Lichnovské, významné mecenášky, spisovatelky a kněžny žijící v Chuchelné (15 km pěší chůze od západní hranice dnešní Ostravy) a v Hradci nad Moravicí (25 km).

Zvětšit obrázek

Ředitel Galerie výtvarného umění Jiří Jůza u obrazu Oskara Kokoschky.
Foto: Ivan Mottýl

Mechtilde Lichnovská (1879-1958) se přátelila s předními evropskými výtvarnými umělci. Nejen s Oskarem Kokoschkou, který ji portrétoval, ale třeba i s podstatným německým sochařem Georgem Kolbem nebo s berlínským expresionistickým malířem Otto Muellerem. Lichnovská zakoupila i tři díla Pabla Picassa. „Portrét Mechtilde působí i přes neklidný pohled zvláštním melancholickým kouzlem,“ rozjímá nad obrazem Oskara Kokoschky kurátorka výstavy Černá země Renata Skřebská.

Portrét toho času opatruje Národní památkový ústav a je součástí sbírek hradeckého zámku. „Napřed jsme ani nedoufal, že nám památkový ústav obraz zapůjčí. Jsem rád, že tu nakonec visí,“ vyprávěl dopoledne před úterní vernisáží ředitel Domu umění Jiří Jůza a připomněl jiný evropský výtvarný salon, který sídlil přímo na území Ostravy. Na dnes už neexistujícím zámku v Třebovicích ho vedla básnířka a hraběnka Maria Stona. „Třebovický salon na výstavě symbolicky prezentují sochy Heleny Železné-Scholzové, dcery Marie Stony,“ upozornil Jůza.

Masaryk třebovické sochařky Scholzové. (Foto: Ivan Mottýl)

Výstavu otevírá obraz Břetislava Bartoše, který dal výstavě název, Černá země. V Domě umění byl prezentován již v roce 2016 v rámci expozice V novém světě, kde byl jen součástí „ostravské sekce“, neboť koncept výstavy byl zaměřen na přední umělce československé moderny a avantgardy. Nyní je smutná Bartošova madona „mezi svými“, neboť Černá země je zaměřena výhradně na umělce tvořící v regionu.

Návštěvnice galerie u ústředního obrazu Černá země. (Foto: Ivan Mottýl)

Pro pražské ctitele výtvarného umění přitom není jednoduché pochopit, proč je tématem tolika předválečných děl z Ostravska právě těžký průmysl. „Až když jsem u vysokých pecí sledoval na vlastní oči odpich, pochopil jsem, že tomu nemohlo být jinak,“ přemítal ředitel Jůza na tiskové konferenci před výstavou. Dnes už je z vítkovických pecí muzeum a nejniternější ostravské inspirace nenávratně mizí.

Valentin Držkovic: Vítkovice. Obraz z roku 1929.

Předválečná Ostrava ovšem umělce všech žánrů fascinovala obdobně jako výbuch Etny. „V mlze jen zřel jsem již ohromný sloup ten / bílého kouře, jak z roviny roste / a dál se na obzor roztáhnul všude, / nebe že klesalo níž a s ním se spjalo, / jak by mrak ležel tam, rovinu zalil, / příšerný, bílý,“ líčil pohled na ostravský les komínů básník M. Kurt. Valach a právník, který v Ostravě působil u finanční správy. Předválečná Ostrava měla podobu mnohasethlavého draka chrlícího síru, což si dnes lze jen těžko představit. „Já zachvěl se tenkrát, / zrak nemoh’ odtrhnout od toho mračna, / hrůzně od země vzrůstalo k nebi / vysoké, mystické v dáli, jak fantom,“ pokračoval Kurt.

Kurtova báseň nazvaná Ostravě by proto mohla skvěle uvádět oddíl výstavy, který je umístěn v zadním horním sále Domu umění a dokumentující onen kontrast mezi beskydskou přírodou a pekelnou Ostravou. Například ve dvou obrazech Ferdiše Duši (Pohled na Ostravu z Beskyd a Ostrava) na „oltářní straně“ horního sálu.

Vystavené obrazy Ferdiše Duši. (Foto: Ivan Mottýl)

První dotek s „černou zemí“ byl pro mimoostravské umělce šokem, pak z Ostravy buď utekli, nebo se do města zamilovali. I když možná nenávistnou láskou. Hassliebe, jak se říká německy. V básni to v roce 1934 vyjádřil ostravský poeta Jaroslav Šulc: „A já cítím že to město skrývá krutý klam, / tisíc slibů chová, svádí k nejsmělejším hrám. // (…) A přec miluji tě, město mezi řekami, / tvoje uhrančivá krása srdce zprahla mi. / Miluji tě pro tvůj spěch a záři koksoven, / miluji tě z pýchy, z hoře, pro svůj marný sen.“

Součástí výstavy je i knižní expozice. (Foto: Ivan Mottýl)

Stejně jako Mechtilde Lichnovská udržovala kontakty s předními výtvarnými umělci své doby, snažila se o totéž i skupina literátů a literárních kritiků přímo v Ostravě, kterou připomínají vitríny v malém sále v přízemí Domu uměni.    Ve dvacátých a třicátých letech to byli třeba tři odchovanci kritika a češtináře z Matičního gymnázia Vojtěcha Martínka, kteří se rozhodli vydávat časopis Poesie věnovaný „čisté poesii“ v duchu teorií francouzského literárního kritika Henri Bremonda.

Bída na Ostravsku A. Zapletala. (Foto: I. Mottýl)

Kurátorka výstavy Renata Skřebská přemítá nad všem pohledy na uměleckou Ostravu, které přinesl čas, respektive dějiny. Nad mýtem (či realitou), že v Ostravě se před válkou dařilo výhradně sociálním námětům, což bylo náležitě zneužito komunistickým režimem po roce 1948, který z Duši a dalších umělců udělal předchůdce socialistického realismu.

A stejně zaníceně dumá Skřebská i nad „ostravskou ukřivděností“. Je to mýtus, že i vynikající malíř setrvávající v Ostravě je pražskou uměleckou kritikou úspěšně přehlížen? Anebo je to dějinami mnohokrát potvrzená realita?

Paul Gebauer: Slezská vesnice, 1930. (Foto: GVU)

Výstava Černá země? Mýtus a realita 1918-1938 má ambice stát se výstavním projektem roku 2018. Na úrovni kraje určitě. Zda si expozice všimnou v Praze, to vlastně opět souvisí s názvem výstavy, který může mít různé výklady.

*

ČERNÁ ZEMĚ? MÝTUS A REALITA 1918-1938. Dům umění v Ostravě. Vystaveno je 150 uměleckých artefaktů od 52 autorů, včetně automobilu Tatra V 570 z roku 1933. Mimo jiné vystavují: Břetislav Bartoš, Ferdiš Duša, Alois Zapletal, Valentin Držkovic, Augustin Handzel, Antonín Procházka, Bohumír Dvorský, Jan Zrzavý, Franz Barwig, Adolf Zdrazila, Raimund Mosler, Paul Gebauer, Karl Harrer, Helene Zelezny-Scholz a mnoho dalších. Výstava potrvá do 6. ledna 2019.    

 

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.