Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Od utrpení k radosti. Svatováclavský hudební festival se loučil úchvatnou interpretací Dvořákovy Stabat Mater

Od utrpení k radosti. Svatováclavský hudební festival se loučil úchvatnou interpretací Dvořákovy Stabat Mater

29.9.2018 Hudba

Patnáctý ročník Svatováclavského hudebního festivalu je za námi. Závěrečný sváteční koncert nabídl rozsáhlou kompozici skladatele, který si našel místo v srdcích celé planety Země. Hudbu Antonína Dvořáka a jeho Stabat Mater rozezněly v ostravské kadedrále Filharmonie Brno a Český filharmonický sbor Brno pod taktovkou dirigenta Roberta Kružíka. V sólových rolích účinkovali Simona Šaturová, Markéta Cukrová, Richard Samek a Richard Novák.

Zvětšit obrázek

Ze závěrečného koncertu Svatováclavského hudebního festivalu.
Foto: Ivan Korč

Rok 1876 byl pro Antonína Dvořáka v rodinném životě neradostný. Na podzim roku předešlého (21. září 1875) se rozloučil s dcerou Josefou a zdrcený skladatel načrtnul skicu duchovní kantáty Stabat Mater pro sóla, sbor a orchestr. Když měl Dvořák přistoupit k orchestraci, objevily se nečekané zakázky a objednávky nových skladeb a skladatel se možná i trochu rád zbavil trudnomyslných myšlenek během komponování Moravských dvojzpěvů, klavírního koncertu g moll, op. 33 a Symfonických variací, op. 78.

Ke konečné stylizaci Stabat Mater se Dvořák vrátil po dalším zdrcujícím úderu, který mu připravil osud, tvrdě zkoušející rodinné štěstí. V roce 1877 zemřely další dvě z prvních dětí: 13. srpna dcera Růžena a 8. září (přesně v den Dvořákových narozenin) i čtyřletý a prvorozený syn Otakar. Kdo ví, co se honilo Dvořákovi hlavou, když dokončil partituru 13. listopadu 1877 v Praze. Určitě to byla bezmezná bezmoc a nezměrná bolest, ale i skálopevná osobní víra, že všechny skutky, které člověk v životě vykoná, jsou definicí a útěchou jeho smysluplného prožití.

Dvořákův 58. opus má 10 částí a trvá téměř hodinu a půl. Textem je středověká sekvence, jejíž autor je neznámý, byť v minulosti byli pokládáni za jeho tvůrce několikeří mniši a advokáti. Dvořákova jedinečnost spočívá v schopnosti sugestivně na ploše téměř hodiny a půl vylíčit hluboké dojmy matky, jejíž syn právě umírá na kříži přímo před jejíma očima. Nečekejme však religiózní, zbožné hledění s prosebným výrazem k nebi. Dvořákovo dílo je především skladbou, která rezonuje empatií a zrcadlí ty nejkrásnější emoce.

Členové Českého filharmonického sboru Brno. (Foto: Ivan Korč)

Stabat Mater Dolorosa v první části poutala hebkou měkkostí sborového souzvuku, který byl dynamicky prokreslený a představil hned v úvodu inteligentní a sofistikované pojetí Českého filharmonického sboru Brno. Ke sboru se v sekvenci Cujus animam gementem (Její srdce Bohu dané) připojil tenorista Richard Samek svým plně okrouhlým tenorem, který ani ve výškách neztrácel zlatou a intenzivní barvu. Samka vystřídala v O quam tristis et afflicta (Žaluplná, zarmoucená) sopranistka Simona Šaturová. Postihnout fluidum této zpěvačky slovy je téměř nemožné, přesto mne napadala zvláštní konotace s Ivou Bittovou. Podobný dar nalézt v hudbě emocionální duševní otisk, který do ní skladatel vložil, tato výjimečná zpěvačka má a prokazovala to celý večer.

Zleva Simona Šaturová a Markéta Cukrová. (Foto: Ivan Korč)

Také mezzosopranistka Markéta Cukrová, která je v Ostravě dobře známá, zazpívala skvěle. Její operní i koncertní vystoupení provází vždy pochopení, dokonalá výstižnost a interpretační nadhled nad všemi úskalími partu. Ani ve Dvořákovi Cukrová nezklamala, ba naopak, její výkon v Inflammatus patřil k nejkrásnějším, které jsem naživo slyšel. Cukrová famózně vystihla charakter této altové árie, rozložila skvěle síly a emocionální dopad jejího zpěvu byl doslova odzbrojující. Její výraz neztrácel intenzitu ani v nejnižších tónech, něžné intonaci a dokonalé vyváženosti dramatického i lyrického aspektu partu.

Basový part proti avizovanému Peteru Mikuláši ztvárnil doyen české pěvecké školy Richard Novák, který se právě v těchto dnech dožívá 87 let. A učinil tak způsobem, který s přihlédnutím k jeho věku doslova vyráží dech. Novák se stal ideálním prostředníkem a mluvčím Dvořákovy hudby. Jeho intonace sice v nejobtížnějších místech části Fac ut ardeat cor meum (Dej, ať patřím Kristu) ukázala limity, ale to nebylo vůbec podstatné. Novákovo nasazení, rytmická přesnost a hudební empatie byly natolik bravurní, že by se z od něj mohli všichni učit.

Richard Novák (v popředí) a další sólisté. (Foto: Ivan Korč)

Synergie všech účinkujících závěrečného večera byla utvořena z jednoho těsta a společného prožitku. Český filharmonický sbor Brno je fenomén, který navázal na neslavnější éru Českého filharmonického sboru s legendárním sbormistrem Josefem Veselkou. Podobně obdivuhodnou práci odvádí Petr Fiala, sbormistr a osobnost par excellence, který sbor přivedl na špičkovou úroveň, která je schopna zvládnout se ctí ty nejnáročnější produkce. Ale zvládnout je velice nevhodné slovo. On ji pan Fiala se svými sboristy vždy připraví tak, že každičký tón, dynamická nuance, rafinovanost souzvuků a vypíchnutí těch nejdůležitějších okamžiků v časoprostoru skladby zněly v pojetí tohoto tělesa s absolutní naléhavostí, zvnitřněním a naprostou krásou. Nejsilnějším sborovým okamžikem byla část Virgo virginum praeclara (Panno panen plná jasu) s dynamicky vroucnými a citlivě utkanými frázemi, nebeskými pianissimy a jasnou vyvážeností zvuku sboru a orchestru.

Dirigent Robert Kružík. (Foto: Ivan Korč)

Brněnská filharmonie se často objevuje po boku brněnského sboru. Je to ideální symbióza, protože s každou další společnou kooperací roste jejich schopnost hudební komunikace, společné souhry a dynamické vyrovnanosti. V jednotlivých výkonech byli instrumentalisté spolehliví (občasné intonační kolísání v držených tónech dechů se sluší odpustit), gradace a jejich antiklimaxy byly kongruentní, přiléhavé a tvořily jednu esteticky působivou matérii. Spolehlivé a přesné vedení Roberta Kružíka mělo koncizní jistotu a jako jeho debut přesvědčilo až nečekanou přesností a zdůrazněním spirituální vznešenosti díla.

Závěr celého díla v Quando coorpus moritur vyzněl velkolepě. Dvořák zde dospěl k vykoupení. Finální katarze je důkazem jeho statečnosti a vyrovnanosti, které mu dala víra v boží vůli. Dvořákova nezpochybnitelná jistota se odrazila v jásavém a třpytivém zvuku, který burácel, až se ostravské nebe třáslo. Bujará hudební oslava, z níž nehovořil neštěstím zlomený člověk, nýbrž vyrovnaný muž schopný rozdávat povzbuzení a sílu, měla nádherné emoce a patřila v jistém slova smyslu k nejšťastnějším okamžikům patnáctileté historie Svatováclavského hudebního festivalu.

Momentka z koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Letošní ročník festivalu se Dvořákovým dílem uzavřel. Šťastnější závěr si nemohl Igor Františák a další strůjci festivalu přát. Z 39 koncertů, které festival letos zrealizoval, se jich mnoho zapsalo k největším hudebním zážitkům roku i hudební kultury města. V osobnosti pana Richarda Nováka, který v neuvěřitelných 87 letech zpíval nesmrtelné verše sekvence Stabat Mater, jako by se uzavřel kruh, který spěje od špičkové dramaturgie a pečlivého výběru sólistů k souladu pokory, rozumu a jistoty. Ideální vlastnosti, které festival rozdává svému publiku, jež tento festival vyhledalo na všech koncertech a kostelích.

Patnáctý ročník bude obtížné překonat, protože nastavená laťka je hodně vysoká. Nebyl by to však tento tým, aby nepřichystal opět nějaké překvapení. Prozatím, dobrou noc, Svatováclavský hudební festivale.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.