Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Violoncellistka Terezie Kovalová: Vyrůstala jsem s tím, že chci být rocková hvězda

Violoncellistka Terezie Kovalová: Vyrůstala jsem s tím, že chci být rocková hvězda

4.10.2018 Hudba

Terezie Kovalová je jednou z předních českých instrumentalistek, které pracují od rána do večera, což má za výsledek nespočet projektů a vydaných desek. Původem i srdcem Ostravačka, která i přes svůj mladý věk má za sebou mnoho výsledků, v rozhovoru vypráví o tom, jaká hudba je jejímu srdci i uším nejbližší, jestli by dokázala skočit ze světa populární hudby do světa hudby klasické, ale i o tom, kdo ji hudebně nejvíce ovlivnil a ovlivňuje.

Zvětšit obrázek

Terezie Kovalová je známou českou violonellistkou a zpěvačkou.
Foto: Archiv

V jednom rozhovoru jste prozradila, že byste ráda překročila hranici padesáti alb, na kterých budete spolupracovat. Kolik jich aktuálně je a lze si vymezit určitý časový úsek na takovýto tvůrčí záběr?

Myslím, že momentálně jich je asi pětapadesát. Vlastně už v době, kdy to se mnou začali lidé řešit, jsem tomuto cíli byla velmi blízko a tento počet jsem překročila velmi záhy. A jak to vzniklo? Když jsem se seznamovala s různými známými instrumentalisty, narazila jsem na baskytaristu Jaca Pastoria, který za svou kariéru natočil padesát různých desek s různými lidmi, včetně svých vlastních sólových alb. Přišlo mi jako výzva vůči sobě samotné překonat to, ale rozhodně to nebyl původní cíl. Už v době, kdy jsem dostala tento nápad, jsem byla minimálně na počtu pětadvaceti.

Jako umělkyně věnující se z devadesáti devíti procent alternativě máte určitě zkušenost s nejrůznějšími žánry a jejich kombinacemi. Kdybyste si ale měla vybrat jediný žánr, ať už více či méně alternativní, k čemu byste se přikláněla nejvíce a s čím byste dokázala umělecky žít celý život?

Pravděpodobně bych šla do downtempa nebo trip-hopu. To je hudba mému srdci nejbližší a z velké části je to také instrumentální hudba, takže je tam prostor pro to, aby si do ní mohl člověk hrát. Nicméně i v době, kdy jsem se začala více zajímat o elektronickou hudbu, okolo šestnácti let, jsem se seznámila s ostravskou scénou, která se tomuto stylu věnovala a v té době tuto scénu utvářela. To mě hrozně fascinovalo a přitahuje mě dodnes.

Jaká je vlastně ostravská scéna co se týče trip-hopu? Je stále aktivní?

Upřímně řečeno netuším, jak je to teď, protože vzhledem k tomu, že sem nejezdím tak často a s těmi lidmi se nepotkávám, nevím, jaký žánr teď vládne. Ostrava mi vždy připadala zaměřená na tvrdší elektro žánry typu d’n’b, což třeba festival Beats for Love, kde je velká d’n’b stage, jen potvrzuje. Lidé tady zkrátka mají rádi žánry, které slibují party až do rána.

A máte nějaké trip-hopové vzory?

Moje srdcovka je Nujabes z labelu Ninja Tune, který bohužel tragicky zahynul při autonehodě. To byl japonský umělec, který míchal hip-hop a instrumentální smyčky (často v jeho hudbě člověk naráží na krásné piano nebo smyčce). Velkou inspirací po lidské stránce je pak pro mě Floex, který mi připadá jako šedá eminence naší tuzemské elektronické scény, dává si načas  s projekty, je takový nenápadný a přitom víte, že dělá skvělé věci. Zároveň mě hrozně baví, jak pracuje s nástroji.

Co pak třeba mainstreamovější klasické záležitosti jako Massive Attack, Morcheeba, Unkle atd.?

No jasně, Lamb nebo Portishead, to jsou kapely, které ke mně dodnes hovoří. Když vydali Massive Attack poslední album, kde představovala každá skladba spolupráci s někým jiným, včetně videoklipů, tak to byl pro mě opravdu zážitek, protože opět ukázali, že umí. Řekněme tedy, že ke mně tato temnější hudba promlouvá velice. Velmi se teď těším na desku kapely Himalayan Dalai Lama, se kterými jsem spolupracovala. Je to přesně ten typ melancholické instrumentální elektroniky, co mě bere.

Je alternativa stále ještě nevyčerpaná? Nebo už umělci někdy musí tzv. „vařit z vody“?

Pro mě je zásadní rozdíl mezi alternativou a mainstreamem v tom, že lidé, kteří dělají alternativu, se hudbou primárně neživí, mají řekněmě hlavní zaměstnání. Není to sice pravidlem, ale narážím na to docela často. Díky stabilní práci si mohou plnit své hudební sny a mohou zůstat jako alternativa. Jinak si myslím, že je ještě spousta neobjevených věcí a rozhodně si myslím, že česká alternativní scéna, včetně těch, kteří jsou téměř mainstreamoví, je velmi zajímavá a pestrá. A stále čeká na objevení mainstreamovějšími rádii.

Terezie Kovalová. (Foto: Archiv)

S jakými zajímavými lidmi jste spolupracovala, aktuálně hudebně spolupracujete, a která tato spolupráce vás nejvíce baví?

V rámci mainstreamovějších kapel u nás jsem hrála s Lucií, ale tam se nic nevytvářelo a jezdili jsme s nimi po turné, nicméně to byla zajímavá zkušenost. Už jsem měla tu možnost jet turné s Českým národním symfonickým orchestrem společně s kapelou Olympic, což bylo krásné a moc se to povedlo. Úpravy dělal Martin Kumžák a to opravdu stálo za to. V rámci natáčení desek se zajímavými jmény jsou to pak třeba Thom Artway, Paulie Garand nebo Lenka Dusilová. Dále Mňága a Žďorp na jejich narozeninovém coveru, Honza Muchow a mnoho jeho věcí, stejně tak jsem na spoustě záležitostí pracovala s Jirkou Burianem… Těch jmen je už vlastně docela dost, ale to, jak moc slavní jsou, je už pak otázka názoru.

Jak se dá zvládat takováto vytíženost, když člověk musí pracovat naráz i na několika projektech?

Špatné období nastává, když už toho je moc a člověk jde opravdu jen od akce k akci. Když už vše kontinuálně neplyne spolu a člověk nemá prostor myslet na nic dalšího. Je docela vtipné, že jsem se o tom nedávno bavila s Vladivojnou a ta mi říkala, že vůbec nechápe, jak to dělám. Je to samozřejmě náročné a člověk musí makat, ale je to také dobrovolná věc, kromě toho, že člověk si musí nějak vydělávat a tím pádem se i reálně živím hudbou. Práce také chodí ve vlnách a vůbec není konstantně nahuštěná neustále. Je to hodně o vnitřním odhodlání, že ve chvíli, kdy se všechno nakupí, člověk necouvne, bude schopen organizace a také bude schopen si to i užít. Pokud bych si to neužívala, trochu by mi to ztrácelo smysl.

Nedávno jste měla možnost vystupovat na festivalu Colours of Ostrava hned s několika kapelami. Festival zažívá dobré období a úspěch. Jak působí jako celek na vás a jaké máte zkušenosti právě s vystupováním na něm? Určitě to nebylo poprvé.

Já na Colours chodila od druhého ročníku a od nějakých sedmnácti jsem tam hrávala skoro každý rok. Jsem v tomto směru trochu staromilec a jistým způsobem se mi stýská po původním areálu Černé louky. Naprosto chápu všechny důvody, proč je tomu nyní tak, jak tomu je. Řekla bych, že pro člověka, který vyrostl v Ostravě, jsou Vítkovice skvělé, ale není to pro nás už nic překvapujícího. Je to součást našeho života tady, takže už je bereme jako danou věc, ne exotiku.  Ale na druhou stranu absolutně rozumím tomu, proč tam festival je, protože to vypadá vážně skvěle. Mně osobně ale přišel festival v centru zajímavější, ale jak říkám, tím nechci tvrdit, že teď je to špatně. Co mi nevyhovuje v současné chvíli, je množství lidí, které tam bývá. Letos jsem byla pro porovnání na festivalu Sziget v Budapešti a tam je nárůst návštěvníků znát stejně extrémně. Myslím si, že nejsem sama a starší věková kategorie, která na festival zavítá, už také ten nával nezvládá.

Když jsme u té Ostravy, prozradila jste, že se sem vracíte poslední dobou čím dál více. Jsou tyto návraty ryze pracovního charakteru, nebo cítíte, že Ostrava je pro vás kromě Prahy další uměleckou základnou?

Ráda bych Ostravu brala jako uměleckou základnu, ale zatím mi zde nebyl nabídnutý žádný projekt. Třeba to ale přijde a jednou bych se ráda do Ostravy vrátila třeba v rámci Shakespearovských slavností nebo v rámci propojení s nějakým divadlem, protože mám k tomu velmi blízko. Zatím je to spíše o spolupráci s Davidem Stypkou, který je z Frýdku-Místku a část jeho kapely je z Ostravy. Poměrně velké množství jejich koncertů se tedy odehrává na území Moravy, což je jeden z velkých důvodů, proč se vracet domů. V neposlední řadě mám se svými rodiči velmi dobrý vztah, tudíž se ráda vracím i za nimi.

Ostrava se stala poměrně výrazným hudebním, uměleckým a kulturním bodem na mapě České republiky. Co na rozkvět zdejšího pořádání uměleckých a kulturních akcí říkáte vy? A máte pocit, že se změnilo od doby, co jste zde působila, hodně?

Já si myslím, že je tady hlavně nárůst lidí, kteří mají chuť to dělat. Z vlastní zkušenosti totiž vím, že pokud nemáte dobré produkční a manažery, tak je jedno, kolik existuje dobrých kapel, ale stejně to nebude fungovat. Takže bych vyzdvihla tu produkční snahu, což je věc, kterou v rámci nárůstu vnímám nejvíce. Zkrátka jsou tu lidé, kteří chtějí něco změnit, a díky tomu se tady reálně něco děje. A to nejen ve smyslu hudebním, ale i to, co se aktuálně děje třeba s Bauhausem, to, že se aktuálně otevírají nová místa, kavárny, střechy, na kterých se dějí eventy, atd.

Zpátky k hudbě. Jedním z vašich nejvýraznějších projektů je Calm Season, který začal v poslední době používat české texty. Nechci se ptát na to, proč tomu tak je, ale na to, jestli vidíte budoucnost hudby spíše v zachování národního jazyka nebo právě v mezinárodním pojetí s univerzální angličtinou? Je to poměrné dilema mnohých umělců.

Momentálně řeším to stejné ohledně mé sólové desky, takže je to opravdu věčné téma. V rámci Calm Season to bylo jednoduché. Prostě jsme vnímali, že zrovna pro tento projekt bude nejlepší, když se dostane do češtiny. První deska byla anglicky, protože v té době se Adam (Adam Vopička, zpěvák kapely, pozn. aut.) lépe cítil v angličtině a ještě si na češtinu netroufal. A abych to obhájila pro ty, kteří zcela nechápou některé anglicky zpívající umělce, tak čeština není až tak zpěvným jazykem. Je velmi náročná na zpracování, artikulaci i výslovnost a aby to znělo a zapadalo do hudby. I díky tomu v rámci Calm Season tento přerod chvíli trval, ale je to u každého projektu i ryze individuálním rozhodnutím ohledně cílové skupiny posluchačů. Je reálné dělat věci anglicky, podívejme se na momentální úspěchy Lenny nebo Thoma Artwaye. Ale pro ty, kteří chtějí být úspěšní na současném komerčním poli, je zatím, zdá se, důležitější čeština. V tomto případě je každopádně nutné zmínit tuzemskou hip-hopovou scénu, která vypovídá o tom, jak moc chtějí lidé poslouchat české texty.

Terezie Kovalová. (Foto: Archiv)

Inspirovala vás někdy hra na jakýkoliv jiný nástroj od nějakých více či méně známých umělců a hráčů? Kadý má v raném mládí mnoho vzorů, které ho inspirují a nějakým způsobem nenápadně vedou.

Jimmy Page a Jimi Hendrix. Celé dospívání jsem žila v sedmdesátkách a pro mě tito dva představovali absolutní bohy. A dodnes jsou. A mezi nimi byl Yo-Yo Ma jako cellista. Bylo to hodně zvláštní, já vyrůstala s tím, že chci být rocková hvězda.

A nelákalo vás zkusit vážně i hru na jiný nástroj než violoncello?

Mám odmaturováno z klavíru, tudíž ano, a na klavír jsem dříve i začínala. Umím docela hrát na mandolínu a teď mám v plánu pořídit si malou harfu. Dále bych asi zahrála na baskytaru.

Nechystáte se tyto schopnosti použít v nějakém projektu?

To zatím asi ne, protože na ty nástroje člověk potřebuje velký prostor, a ten prozatím v Praze nemám.

Ačkoli se věnujete populární hudbě a alternativě, máte za sebou kromě samozřejmě povinných studijních úkolů i nějaké počiny a vystoupení v rámci klasické hudby?

Samozřejmě, například jsme zahajovali Pražské jaro pod taktovkou Jiřího Bělohlávka, což byl velký zážitek, protože více patriotická věc už snad neexistuje. Několikrát jsem si zahrála s filharmonií a posledně jsem hrála s olomouckou filharmonií a mým panem profesorem Jiřím Hanouskem Vivaldiho dvojkoncert pro violoncello. Dále jsem spolupracovala s Vivaldianem, které se řadí do klasické hudby, ačkoli je upraveno do poslouchatelnosti pro obecnější publikum.

Oslovovala a oslovuje vás klasika a vážná hudba? Pokud ano, které období a skladatelé?

Protože mám vystudovanou klasiku, žila jsem jí velmi dlouho. Dodnes mám k ní velmi vřelý vztah a až mě mrzí skutečnost, že se jí nevěnuji více. Jsem ale naprosto otevřená různým nápadům. Mám z klasiky ráda téměř cokoli, ale nejsem klasicismu a nejsem ani fanoušek Schoenberga a dodekafonie, ačkoli Schoenbergův Pierrot Lunaire je nádherná skladba.

Takže nová hudba u vás zcela nepřevládá?

Úplně ne, ačkoli nová hudba není pro mě to úplně nejšťastnější označení. Třeba Erik Satie je pro mě také nová hudba, ačkoli je spíše řazen k impresionismu. Miluji ale Šostakoviče a romantiky. Naopak nejsem úplný příznivec Janáčka, kterého přestože si velmi vážím za to, co udělal pro hudbu, příliš neposlouchám. Ale veskrze mám natolik ráda hudbu, že mi je vlastně ve výsledku jedno, co za žánr poslouchám, hlavně mě to musí bavit.

A dovedete si představit, že byste skončila jen u klasiky?

Klasika by mi opravdu vůbec nevadila. Ovšem nebavilo by mne být uvázána od pondělí do pátku v jednom projektu. Ne, že bych byla špatný týmový hráč, ale mám ráda, když mé dny ubíhají velmi barevně, takže být zaměstnaná jen ve filharmonii by mi nestačilo. Mám stereotyp už tím, že učím na ZUŠ, ale zároveň se mezi tím neustále děje něco jiného.

A jaké, ať už české či zahraniční interprety posloucháte ve volném čase v rámci populární hudby? Je třeba mít jako hudebnice neustálý přehled o tom, co se děje?

Nutné to asi pro mě není tak jako např. pro lidi, kteří pracují v rádiu. Můj dlouhodobý favorit je Susanne Sundfør, což je norská písničkářka, se kterou jsem si mohla i úspěšně zahrát. Když se mě ale někdo obvykle zeptá na tuto otázku, mám totální blackout.

Když jsme u té Susanne Sundfør, tak co severský netypický a zádumčivý pop?

Ano, já mám zkrátka ráda věci, které nejsou až tak úplně jednoduché, což Seveřané v tomto směru totálně potvrzují. Umějí dělat mainstreamové věci, ale naprosto alternativním způsobem. Nicméně i Auroru, která zde byla i letos v rámci Colours, mě baví poslouchat a velmi mě její hudba oslovuje.

Jaké počiny nebo koncerty plánujete v nejbližší době? A můžeme se těšit na nějaké vystoupení v Moravskoslezském kraji?

Stoprocentně se zde objevím s Davidem Stypkou na jeho podzimním turné a chystá se kromě toho i jeho velký koncert 10. prosince v Paláci Akropolis. Ukážeme se tady určitě s Vladivojnou, která vše poctivě ohlašuje na Facebooku. Jsou v plánu i bytové koncerty Calm Season, to se určitě podíváme i na Moravu. V říjnu chystáme turné s Vivaldianem po Jižní Americe. A možná se objevím na speciálním koncertu Lenny ve Fóru Karlín.

Uvažovala jste někdy o tom, že byste se do Ostravy natrvalo vrátila, byť už to byla třeba jen velmi abstraktní myšlenka?

To není jen abstraktní myšlenka, ale reálné uvažování z mé strany, jakým způsobem by to šlo. Ale ani předtím ani v současné situaci to zkrátka není možné. Ačkoli k Ostravě mám vztah a mám to tady ráda, musela bych stejně neustále jezdit do Prahy. Ale jak říkám, není to rozhodně nic, o čem bych nepřemýšlela.

Gabriela Stašová | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.