Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Antonín Dvořák je matematik a divadelní dramaturg. Kombinace těchto činností je pro mozek osvěžující, říká

Antonín Dvořák je matematik a divadelní dramaturg. Kombinace těchto činností je pro mozek osvěžující, říká

5.10.2018 Divadlo

Antonín Dvořák má dramaturgii jako, dalo by se říci, vedlejší činnost vedle své práce matematika na Ostravské univerzitě. Povídali jsme si s ním o tom, jak se v jeho případě matematika a dramaturgie vhodně doplňují, stejně jako o jeho divadelní práci, která je v poslední době spojená zejména se Starou arénou v Ostravě.

Zvětšit obrázek

Dramaturg Antonín Dvořák s loutkami K. Kazické a D. Holušové pro inscenaci Haló, Jácíčku.
Foto: Miroslava Georgievová

Viliam Klimáček je lékař, který opustil svoji profesi, aby se stal profesionálním dramatikem. Ty jsi matematik, univerzitní pracovník, a působíš i jako divadelní dramaturg. Jsi na rozcestí, jako byl kdysi Klimáček, nebo ne?

V tuto chvíli na žádném rozcestí nejsem, byť se to tak v kontextu mých aktivit může zdát. Jsem sice rozkročený mezi těmito dvěma polohami, dvěma světy, ale s plným vědomím jejich hranic.

Takže je to profese, která tě živí, tedy práce matematika na univerzitě, a vedle toho láska k divadlu…

Ano, ale i moje práce, tedy zaměstnání, mě hrozně baví. Je pro mne zajímavá a vzrušující. Věnuji se jí s plným nasazením. Rozhodně to není tak, že bych ji měl jen jako způsob obživy.

Vzájemně se ty dva světy neruší, nejsou občas v konfliktu?

Myslím, že ne. A co se zkoušení v divadle týče, je výhodou, že ve Staré aréně, kde nyní působím, se zkouší většinou večer či v noci nebo i o víkendech. A pak je tady další složka, rodina. Líbí se mi, že každá tahle činnost zaměstnává jinou část mozku. V mládí jsem hrával šachy. Neumím si představit, že bych je hrál teď, protože se to velmi podobá mému vědnímu oboru. To by byla zapojená ta samá část hlavy jako v matematice. Divadlo je jiné.

To jsem nevěděl, že jsi býval šachista. Už vůbec nehraješ?

Nehraju. Občas si řeším šachové úlohy.

Ani rekreační partii s kamarádem?

To bych docela rád, ale nemám příležitost. A přes internet nehraju, to je pro mě příliš návykové. (smích).

Vím, že na začátku tvé divadelní práce bylo setkání s Radovanem Lipusem na semináři při Jiráskově Hronově. Jak ale došlo k tvé přímé spolupráci s profesionálními divadly?

Než jsem se seznámil s Radovanem Lipusem, poznal jsem se s herci z Komorní scény Aréna, kam jsem chodil jako divák. To byly první kontakty a tam jsem zároveň potkal Radovana.

Kdy začala tvoje vlastní práce na divadelních titulech?

Když mne Radovan přizval k práci na inscenaci Šaryk vzpomíná v Divadle loutek. Později jsem začal pracovat s Mirkou Georgievovou, s níž jsem se znal právě z Arény – nabídla mi spolupráci na inscenaci hry A. N. Ostrovského Nemá kocour pořád posvícení, což bylo maturitní představení jejího ročníku na Janáčkově konzervatoři. To bylo v roce 2016. Myslím, že se dobře doplňujeme, naše spolupráce byla inspirativní a navázaly na ni společné projekty ve Staré aréně (Hodina lásky, Hotel Infercontinental).

Když jsem se ptal Grzegorze Kempinského, polského režiséra pracujícího v Komorní scéně Aréna, na způsob práce tamního dramaturga Tomáše Vůjtka, Grzegorz mi popsal situaci, kdy on sám tvořil na hrací ploše spolu s herci a najednou se ozval z hlediště Tomáš Vůjtek slovy: „Takhle ne, Gřešku, tomu musí rozumět divák, a ne jen ty.“ A pan režisér si tuto korekci, tento dramaturgický dohled velmi pochvaloval s tím, že ho dramaturg hlídá a varuje před ním samotným. V čem spočívala tvoje úloha při práci na inscenaci Šaryk vzpomíná?

Snad v něčem podobném. V přinášení některých nápadů, slovních hříček, které v Šarykovi měly důležité místo, a také ve škrtání toho, co se nehodilo. Samozřejmě nevidím režisérům do hlavy a občas nevím, co přesně chtějí. Takže se snažím na ně napojit, vnímat jejich představu a hlídat, aby se od ní inscenace v průběhu zkoušek nepozorovaně neposunula někam jinam.

Jsou dramaturgové, kteří přicházejí k práci na inscenaci s jasnou představou tématu a výpovědi. Pak jsou další, kteří jako studnice nápadů a kreativity nabízejí nejrůznější řešení, co se výkladu hry týká. Tyto polohy asi nelze od sebe konkrétně zcela oddělit, ale ve které poloze se cítíš více doma ty?

Asi patřím spíše do té první skupiny. Vždycky ale záleží na konkrétním titulu a na režisérovi. Někdy je to ono hlídání režiséra před ním samotným, ale někdy mají režiséři dramaturgické cítění v sobě. Pak jde o partnerskou tvůrčí spolupráci. Někdo nepotřebuje od dramaturga tolik nápadů, protože má dost vlastních a další by ani nenašly uplatnění. Někdo zase chce, aby se dramaturg díval na hereckou práci, aby byla sdělná a divácky pochopitelná. Důležité je vycházení z dramatických situací.

V těch inscenacích, na kterých ses podílel a které jsem viděl, na mne působíš jako dramaturg, který se snaží dojít k podstatě jevů. Jako bys coby matematik vykrátil všechno, co se vykrátit dá při směřování k čistému základnímu vzorci. Mýlím se?

Nějak tak by se to dalo chápat. Na něco je ale matematika krátká. Nejde jen o to zapojit logiku, na divadle hraje i velkou roli empatie a emoce.

Dotkněme se naposledy Šaryka. Co konkrétně jsi měl v tomto případě na starosti?

Jako zásadní jsem chápal ten na první pohled paradoxní záměr ukázat, jak to se čtyřmi tankisty a jejich psem bylo doopravdy, i když jde o vymyšlené postavy. Dovést diváky přes smích k tomu, že každá válka je hrozná.

Rozumím tomu dobře tak, že jsi hlídal zábavnost a zároveň varovné memento?

Ano, ale byl to úkol nejen můj, ale i Jany Pithartové, protože u Šaryka i inscenace Nastupovat! Děják z rychlíku jsme tvořili dramaturgické duo.

V poslední době nejčastěji pracuješ s Mirkou Georgievovou a Pavlem Gejgušem na inscenacích pro Starou arénu. Objevil jsi v nich své spřízněné režiséry, nebo oni v tobě našli svého dramaturga?

To je spíše otázka pro ně samotné.

Ale nějak tu spolupráci cítíš …

S oběma si velmi dobře rozumíme, lidsky i v názorech na divadlo. Ke spolupráci s Pavlem došlo tak, že jsme se seznámili, když jsem ve Staré aréně pracoval na Hodině lásky, a tam jsme se domluvili na společné práci a zrodily se inscenace LETĚT a Epos o Gilgamešovi / Nesmrtelnost. Teď spolu chystáme novou věc, ale určitě to neberu tak, že Pavlovy další projekty budou automaticky opět se mnou.

Takže to nevnímáš jako trvalý tvůrčí dramaturgicko-režijní tandem Dvořák-Gejguš?

Doufám, že moje účast je pro Pavla přínosná a že na ni navážeme i v budoucnu.

Teď ale s Pavlem pracujete na dvou projektech, které budou realizovány ještě v tomto kalendářním roce. Jedním je přenesení Eposu o Gilgamešovi z plenéru, z prostředí Galerie Plato a jejího blízkého okolí ,do divadelního sálu Staré arény, druhou věcí bude inscenace hry Viktor aneb Dítka u moci Rogera Vitraca. Pojďme k prvnímu z nich: nebojíš se, že Gilgameš v sále bude ochuzen o velmi důležitý vklad prostředí, ve kterém se odehrávala původní verze?

Vnitřní Gilgameš by měl být ukázkou toho, jak vidíme poetiku, ke které Stará aréna míří. Bude to inscenace s malým obsazením (maximálně čtyři herci), zaměřená na práci s hercem a na antiiluzívní herectví. Žádná realistické napodobování prostředí, ale snaha o to, aby herec ve své postavě dokázal divadelní iluzi vzbudit i přesto, že se před očima diváka promění z jedné postavy do druhé, aniž by sešel ze scény. Myslíme si, že v tom je síla prostoru, který Stará aréna nabízí. Vzhledem k blízkému kontaktu s diváky.

Tuhle tvůrčí svobodu vám nabízejí nejrůznější dramatizace a čistě autorské věci, ale Viktor aneb Dítka u moci je původní dramatický text …

Ano, a jiné to bude i v tom, že obsazení bude mnohem početnější, než jsem deklaroval před chvilkou. Jde o surrealistického autora, text pochází z dvacátých let minulého století. Lze se na něj dívat mnoha způsoby: jako na frašku, na grotesku, na ibsenovské rodinné drama, které postupně narušují surrealistické prvky. Režijně se na této inscenaci budou podílet Mirka i Pavel.

A téma samotné? Moc v rukou nehotových, v něčem nedospělých lidí, jak sám název napovídá?

I tak se to dá chápat. Konkrétněji jde o příběh rodiny devítiletého Viktora, který je mentálně vyspělý a komentuje to, jak funguje svět dospělých. Šokuje dospělé tím, že to, co oni chtějí před ním skrývat, on už dávno vidí a ví. A zároveň zjišťuje, že takhle žít nechce. Nechce se tomu světu dospělých přizpůsobit.

Na čem novém v současnosti ještě pracuješ?

S Mirkou Georgievovou zkoušíme pohádku pro Starou arénu, která bude mít premiéru 21. října. Je to podle úžasné knihy Daisy Mrázkové Haló, Jácíčku, kterou jsem zdramatizoval. Bude to loutková pohádka, ale samozřejmě uvidíme i živé herce, všechny velmi mladé a šikovné. Je to krásná práce!

Bude se hrát i o víkendech?

Ano, je to v plánu.

Stihneš toho opravdu hodně.  Vracím se úplně k začátku našeho rozhovoru: netrpí tou kvantitou někdy kvalita? Nebo univerzita, divadlo, rodina…?

Těžko posoudím. Ale další kapacitu už nemám. Víc už bych rozhodně nestihl.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.