Kateřina Kněžíková před Hudebním maratonem Leoše Janáčka: Hukvaldskému rodákovi dlužíme mnoho

Milá Kateřino, pokud se nemýlím, vy pocházíte ze Slezska, že? Kde přesně se nachází vaše kořeny?

Pocházím z malebné vesničky Dolní Lutyně, která se nachází mezi Orlovou a Bohumínem. Tedy téměř u polských hranic. Prožila jsem tam celé dětství a dalo by se s nadsázkou říct, že jsem z polí a lesů nevystrčila nos do svých 19 let. Mé občasné výlety do Ostravy byly pro mne velkou záležitostí.

Setkala jste se už v dětství s Janáčkovou hudbou? Zpívala jste od tohoto skladatele něco na zušce?

Kdo se s Janáčkem nesetkal na zušce, ten jako by vůbec nežil, nezpíval a nemuzicíroval. Jeho Moravskou lidovou poezií prošel snad každý žáček. Na jednu stranu jsou to „jednoduché“, zpívatelné písně pro děti, ale zdání může klamat. Kdyby je Janáček chtěl napsat složitější, jistě by tak učinil. On chtěl ale naprosto záměrně vyzdvihnout a podtrhnout lidovou píseň jako útvar a především také naše specifické nářečí. Myslím, že to byla jeho celoživotní vášeň a cesta, která se při každé další kompozici prohlubovala.

Váš operní repertoár je stylově pestrý, od Mozarta až po 20. století. V písňové literatuře máte také podobné rozpětí?

Nevím, zda podobné, ale písňový repertoár systematicky buduji už od studií na konzervatoři. Je to disciplína, které bych se chtěla nejvíce věnovat, ale poptávka po písňovém repertoáru obecně není tak velká. Já mám ale obrovské štěstí, že vedle operního repertoáru mě pořadatelé často (na poměry) zvou i k těmto krásným projektům a vnímají mě nejen jako operní, ale také jako písňovou interpretku.

Na Janáčkovu folklorní notu se specializuje rodačka z Moravskoslezského kraje, sopranistka Martina Janková, která nedávno působivě zazpívala jeho písně na Svatováclavském hudebním festivalu. Máte s Janáčkovými písněmi zkušenosti?

Řekla bych, že mám, i když na druhou stranu bych o sobě mohla říct, že stejně tak se specializuji na písňovou tvorbu Richarda Strausse nebo Antonína Dvořáka. Myslím si, že pokud se člověk pustí do písňového oboru, musí jej dělat s největší poctivostí a láskou, jaká je možná. A to je rozhodně i případ Martiny. Je to něco, co nám hraje na srdeční strunu a v čem se cítíme velice dobře. Člověk musí opustit velkooperní projevy a soustředit se jen a jen na text a jeho předání posluchači. Janáček nebo tvorba Erwina Schulhoffa (Písně a tance z Těšínska) byl můj každodenní chleba a není snad ani možné, aby se člověk k tomuto dílu nevracel s láskou.

Kateřina Kněžíková. (Foto: Ilona Sochorová)

„Národní píseň – já v ní žiji od malička. V národní písni je celý člověk, tělo, duše, okolí, vše, vše“, řekl Janáček a vyjádřil tak svůj vztah k lidové písni. Vnímáte to podobně?

Lépe bych to nedokázala říct. Lidovou písní žijeme od útlého dětství a snažíme se ji předávat svým dětem a stavět na ni svůj vlastní vývoj. Je to sdělení, odraz doby tehdejšího života, zrcadlo duše a krásy…

Příznačné pro Janáčka je, že si všechny písně zapsal sám ve svém rodném kraji. Vydala jste se někdy po jeho stopách na Hukvaldy?

Na Hukvaldech jsem byla několikrát a mám to místo velice ráda. Vždycky mám pocit, že se tam zastaví čas a vše plyne najednou jinak. Klidněji. Na konci října koncertuji v Ostravě výhradně s janáčkovským repertoárem, tak jsem si dala závazek inspirovat nejen samu sebe, ale také ukázat holčičkám sochu lišky Bystroušky.

Janáček také jinde vyslovil „lidová píseň váže národ v jedno štěstí, v jedno blaho.“ Je tento výrok podle vás stále aktuální?

A zase měl pravdu. V souvislosti s tím mi na mysli vytanula spojitost s naší státní hymnou a jejím charakterem. Byť z operního kusu, veskrze jednoduchý nápěv, který se dotýká srdcí každého z nás. Myslím si, že tento výrok je nebo by minimálně mohl být stále aktuální. Z vlastní zkušenosti vím, že když na koncertě začnu zpívat lidovou píseň, mnozí si ji se mnou deklamují, pokyvují hlavou a usmívají se.

Kateřina Kněžíková. (Foto: Ilona Sochorová)

Nedávno jste vydala s manželem Adamem Plachetkou nové CD s hudbou Bedřicha Smetany. Často zpíváte i Antonína Dvořáka. Klasikové české hudby jsou vám nejbližší?

Na CD byly vybrány árie a dueta jak B. Smetany, tak A. Dvořáka, a bylo velice zajímavé je porovnat a konkrétně se zamýšlet nad jejich tvorbou, hudebním rukopisem a dopadem jednotlivých árií na hlas. O tom, co by člověk měl a neměl zpívat, bylo už řečeno opravdu mnoho a myslím, že právě ze Smetany se udělal velký strašák. Ano, orchestr umí být na mnoha místech hutný, ale záleží na spoustě faktorů a vůli kolegů, zda budete slyšet či nikoli. Dvořák umí být stejně svízelný a ten „operní“ mnohdy horší. Dvořákovo oratorní dílo má vůči tomu opernímu jiné parametry a požadavky na hlas. Tato otázka je na samostatnou rozpravu… Myslím, že je úžasné, že máme takové skladatele jako výše uvedené pány či Janáčka, Martinů, Fibicha apod. Napsali a zanechali nám skvostnou hudbu, o které můžeme tvrdit, že je naše, česká. Nehledě na respekt, který vyvolává v zahraničí. A nehovořím jen o oblasti vokální.

Jak se díváte na argumentačně svízelné tvrzení o typicky českých rysech hudby těchto skladatelů, kteří bývají považováni za „národní“ autory? Existuje něco jako typicky „česká hudba“?

Na tuto otázku neexistuje správná odpověď, proto to řeknu obšírněji. Snažím se k hudbě přistupovat co nejvíce nezaujatě. Jde o to, že často jsme konfrontováni s nahrávkami dob minulých a s argumenty, že to či ono se dělává tak či onak. V žádném případě nezavrhuji, že to či ono není praxí ověřeno. Nicméně, každý interpret by měl vnášet do svého pojetí svou osobitost a nikde není řečeno, že pokud se odchylujeme od interpretační praxe toho, jak se to dělávalo kdysi, že nemůže vzniknout krásná hudba. Svou mysl nechávám neustále otevřenou novým podnětům a ráda čtu mezi řádky. Dodržuji to, co je psáno v notách a nesnažím se kopírovat jiné. Věřím, že každý skladatel dané země do svého díla vnáší kus svého rodného kraje a je to tak v pořádku. Vždyť od toho se od sebe navzájem odlišují a třeba Martinů nebo Janáček jsou rozpoznatelní od prvních taktů.

Máte dvě malé děti. Zpíváte jim i písně Leoše Janáčka, nebo spíše tvorbu, kterou právě máte na programu?

Zpívání dětem je velice přirozená věc a většinou jsou to právě lidové písně. Představa, že jim zpívám úryvky ze Svatebních košilí nebo Věčného evangelia, mi samotné nelahodí. Když jsem studovala písně L. Janáčka, má starší dcera se mně neustále ptala, co znamenají některá slova, a já jsem jí s radostí vysvětlovala jejich význam, a přitom jsem vzpomínala na své prarodiče, kteří tímto nářečím mluvili běžně. Rády si spolu zpíváme a mnohdy mě dcera překvapí, kolik lidovek umí. Takže stejný postup budu aplikovat i té mladší.

Pozorujete v jejich projevech hudební nadání?

Mladší Barborka si velice povídá a vydává rozličnou paletu zvuků, tak ji podezřívám z toho, že chce dohnat svou sestru. A Adélka? To je rytmus a hudba sama. Je její přirozenou součástí. Pořád si zpívá, tancuje, vymýšlí jednoduché rýmy. Stále se dožaduje, aby s námi mohla chodit do divadla na zkoušky. Je to hudební živel a vždy si stěžuje, proč nemůže být ona na jevišti. Ale ono jí to, doufám, přejde. Budu ráda, když hudbu bude brát jako nedílnou součást svého vývoje a radost, ale jako povolání bych jí to nepřála.

Kateřina Kněžíková. (Foto: Mona Martinů)

Letos je to přesně 90 let od Janáčkova úmrtí v Kleinově sanatoriu v Ostravě. Myslíte si, že je Janáčkova hudba v českém prostředí doceněna?

Doceněna není. V zahraničí je Janáček nejhranější autor a u nás? Myslím, že mu dlužíme mnoho a nejen jemu. Je úžasné, že se tento rok věnuje Janáčkovi, že se dramaturgové snaží vymýšlet zajímavé projekty, jako například Hudební maraton Leoše Janáčka. Ale stále bych očekávala, že budeme mít Janáčka více.  Je to mistr gradace, jeho hudba je nadčasová a ve spojení s textem jde až do morku kostí.

Nezdá se vám, že největším úskalím porozumění jeho hudbě je právě často nemilosrdná realita a pravdivost, s níž dokázal Janáček hudbou hovořit o problémech svých i obecných? Lidé přece raději poslouchají příjemné příběhy…

To je pravda, ale na druhou stranu, je spousta lidí, kteří se často zhlédnou právě v té nemilosrdné realitě a uvědomí si, že v tom svém neštěstí nejsou sami. A je to paradoxně úleva. Například osud Káti Kabanové potkává spoustu lidí. Proto je Janáček tak nadčasový. Nebál se prostřednictvím své hudby otevřeně promlouvat i o věcech, o kterých se nerado hovoří. Ne vždy je vše zalito sluncem.

Janáčkovy úpravy lidových písní jsou jemné a citlivé k obsahu i hudebnímu charakteru písně, šetří každým tónem. Které zpíváte nejraději?

Pokud tím šetřením máte na mysli naprosté souznění mezi hudbou a textem tak ano. V jednoduchosti je síla a krása a troufám si tvrdit, že přesně na tom mu záleželo. Mezi mé nejoblíbenější patří Lavečka, Věrnosť, Pérečko a mnoho dalších.

Dovolím si na závěr osobní otázku, která se váže k Janáčkovu osobnímu životu. Kdybyste se s tímto skladatelem seznámila na lázeňské kolonádě v Luhačovicích v roce 1903, zaujal by vás?

Ta představa je úžasná a elektrizující. Pokud bych byla v té době zpěvačkou, tak bych byla nejšťastnější bytostí na světě. Setkala bych se totiž s žijícím autorem a mohla bych se ho ptát, jak to či ono myslel (úsměv).