Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Někteří říkají, že náš smysl pro humor nikdo nepochopí, tvrdí Crack ze Social Party

Někteří říkají, že náš smysl pro humor nikdo nepochopí, tvrdí Crack ze Social Party

11.10.2018 Hudba

Na Gellnerovu báseň, na rum, mefistofelovskou smlouvu, kamarádství, ale hlavně na spoustu hudebních témat přišla řeč v následujícím rozhovoru s kapelou Social Party. Ta nedávno vyslala do světa dva nové songy, z nichž je patrné, že tato opavská formace nadále patří k těm, které rozhodně netrpí žánrovými předsudky. Na otázky kulturního deníku Ostravan.cz odpovídali zpívající kytarista Crack a bubeník Ilič.

Zvětšit obrázek

Kapela Social Party během vystoupení na festivalu Art Jam v Bolaticích.
Foto: Social Party Facebook, Tereza Wolgemuth Drnovská, Art Jam 2018

O letních prázdninách jste vydali dvě nové písně. První z nich NY HC Highschool je poněkud rychlejší flák s metalovějším zvukem. Co jste touto skladbou chtěli říci?  

Ilič: Na společném koncertě s nějakými Amíky, tedy Au Revoir, jsme tuhle skladbu uvedli slovy: „Hej, Amíci, takhle si my myslíme, že vy v New Yorku hrajete hardcore.“ Prostě song z newyorské střední a trochu ostřejší školy.

Crack: Na každé desce máme něco trošku rychlejšího, jako například Země, Neurození, VooDoo Market. Tady jsme chtěli mít přímočarý taneční song – nic jiného s rovným rytmem asi fakt nemáme – á la Pro-Pain. Jednoduchý, tvrdý, trochu naivní. Ohledně textu jsem byl upozorněn Martinou Wes (hudební novinářka a promotérka – pozn. redakce), že náš smysl pro humor zase nikdo nepochopí a zařadí nás do škatulky namyšlených debilů. (smích)

Ilič: (smích)

Naopak druhá Stroherau je vedena v pomalejším tempu, ale jsou v ní patrné i prvky emocore. To znamená, že obě skladby jsou docela rozdílné. Proč?

Crack: Každá naše skladba je odrazem toho, co nás v určitý moment inspiruje. Řekl bych, že po těch letech už máme nějaký svůj rukopis, určité postupy, hry se zvuky či rytmy. Stroherau není výjimkou. My jsme nikdy nehráli moc rychle. Máme rádi pomalé, valivé kapely a emo u nás asi bylo vždycky. Možná proto jsme projeli spoustu koncertů s kapelami kolem labelu Venus Flag Records.  Máme podobné inspirační zdroje a rádi pracujeme s emocemi. I ten text je přeci jen trochu emotivní – mefistofelovská smlouva. Výměna vlastní autenticity za prefabrikovaný život, nadefinovaný přesnými marketingovými tahy. To přeci není nic, co by se dalo sdělit bez emocí. Ale abych byl upřímný, podobný text už měli Lakmé v songu Život: Prodáno.

I z těchto dvou ukázek je patrné, že váš hudební styl je poměrně rozmanitý, na druhé straně v tom mnozí mohou spatřovat určitou rozháranost. Jak se snažíte mezi těmito odlišnými názory udržet vlastní tvář?

Crack: Vlastní tvář právě spatřuji v tom, že nejsi svázaný nějakým mustrem. Jestli má být rokenrol o svobodě, tak největší svobodu vidím v překračování žánrových mantinelů. Ideově spadáme do hardcore punkové sorty kapel, ale nejsme radikální. Právě radikalita je nám na obtíž. Radikální manifestace stereotypních postojů podle mě spíše scénu ničí než posiluje. O tom zase zpívá DašafonFlaša v songu Stereotypy. Ale zpět k otázce. Muzika je buď dobrá, nebo ne. My se inspirujeme tím, co považujeme za dobré, a je úplně jedno, jestli je to crust, metal nebo hiphop.

Jsou tyto nové písně znamením, že se blíží nové album?

Crack: Ano, máš pravdu. Před rokem jsme zajeli do nahrávacího studia v Prostějově k Zikymu nahrát novou desku. Teď to zpracovává svým tempem Ondřej Ježek v Praze. Snad bychom to už letos mohli dostat mezi lidi. Alespoň digitálně.

Máte pocit, že se váš přístup k muzice, respektive ke skládání nových písní mění?

Crack: Určitě. Neznám nikoho, koho by bavilo hrát stejným způsobem deset a více let. Hudba musí být kreativní a pokud to není čistě business, zkoušky by tě měly bavit. No a v té muzice, respektive v tom výsledku by to mělo být slyšet. Když je to robotická práce, přestává mít smysl. Poslední dobou díky časové vytíženosti máme radost, když se vůbec sejdeme a můžeme si zahrát.

Ilič: No, to je dobrý. Ty znáš někoho, kdo skládá muziku roboticky? Jakože třeba zapneš generátor náhodných čísel, nebo spustíš soustavu robotů s kytarami a oni to celé složí? (smích)

Crack: Jo, dyť je spousta kapel, co mají jeden song jako druhý. Jak o tom psal Cobain: sloka – refrén – sólo – špatný sólo. Furt dokola.

Co se týká vydaných alb, tak jste v jednom z předchozích rozhovorů uvedli, že se po každém nahraném albu, chcete rozpadnout. Nicméně stále existujete. Co je tedy tím hnacím motorem, který vás drží v hudebním koloběhu?

Crack: Každý to má jinak. Například bubeník trpí utkvělou představou, že se ještě proslaví.

Basák to má jako relax a útěk z práce a od rodiny a já to dělám ze setrvačnosti. (smích) Dohromady nás to docela baví. Ne, teď vážně… Jak jednou řekl Bugrr z Dětí Deště: „Vždyť je to hlavně o tom kamarádství.“ Takže asi tak. Existuje tady parta lidí, možná i scéna, kteří mají podobný hudební vkus, pořádají koncerty a podobně. Hlasitá kytarová hudba už zajímá snad jen muzikanty a opravdové srdcaře. To je alespoň za mě ten motor. Že se můžeš setkávat s lidmi, kteří to mají podobně jako ty. Sdílíš s nimi své soukromí, nejenom muziku. Hudební byznys je odosobněný marketingový kalkul a já jsem rád, že můžu hrát pro někoho, koho to skutečně baví.

Jaký význam přikládáte textům? Na jaká témata se zaměřujete a proč preferujete češtinu?

Ilič: Někdy se snažíme o texty tematické, kdy popisujeme nějakou situaci, jako třeba v songu Kvílení před insolvencí. Někdy jsou to texty o psychickém rozpoložení, v tomto případě bych zmínil skladbu Večery v Ryu s pasáží: „…nechci oběsit se, já se uchlastám, sám, tak sám.“ Někdy vlastně až v  průběhu písně sami zjišťujeme své pocity a reakce, což platí pro song Příliš mnoho.

Crack: Čeština je pro nás přirozený jazyk. Každý song má nějaký smysl nebo nějaké sdělení. Ale ta hudba je o něco důležitější.

Už jsme zmínili, že zpíváte česky. Nicméně koncertovali jste také v Anglii a Německu. Jaké jste zaznamenali na vaše vystoupení reakce? Vzhledem k tomu, že preferujete právě češtinu…

Crack: Myslím, že na tom nezáleží. Lidi zajímá primárně energie. O text se zajímají až později. Když jsem na koncertě jakékoliv kapely, tak zpěvu většinou nerozumím. Umím anglicky, ale nepřekládám si texty. Tedy alespoň ne hned. Jestli znáš kapelu Unkind, tak ti zpívají ve finštině a ve výsledku je to úplně jedno. Prostě je to nářez.

Kdybyste jednu jedinou věc v historii kapely mohli udělat jinak, která by to byla a proč zrovna tahle?

Ilič: Crack mě během našich rozhovorů a analýz kapelních úspěchů přesvědčuje, že Social Party neudělali v historii žádnou chybu a vždy jeli na maximum vzhledem ke svým možnostem a ke svému talentu. Někdy jsem tak zblblej, že mu to i věřím.

Berete pořád za výhodu, že ačkoliv jste z Opavy, tak se hlásíte k bruntálské hudební scéně?

Ilič: Výhody, nevýhody. V danou chvíli to byl dobrý nápad, který se zrodil na velmi přísném bruntálském večírku. V rozhovoru v Radiu Wave jsme to ovšem prezentovali jako marketingový tah Social Party – PR consulting teamu. Došlo ovšem i na nevýhody či určité závazky z tohoto rozhodnutí. Když kytarista již nebyl schopen polknout další panák rumu a trochu jím poprskal obličej pořadatele akce. Ten se  hned  rozčílil, že kdo potřebuje zapíjet rum, ten nemůže tvrdit, že je z Bruntálu! Zbytek odpovědi na otázku bych volně dokončil citátem z Gellnerovy básně: „…s lehkostí svůj život utratit / Nic nezískat / Nic neztratit…“

Jaké jsou vaše další plány?

Ilič: Zaprvé dokončit vydání desky My, co se nemáme rádi. Zadruhé vyhrát konečně tu Grammy Award a zatřetí zahrát si na opavském majálesu. Nejmenší pravděpodobnost splnění má bod číslo tří. Od dob, kdy jsem chtěl ve třech lidech obrátit svět naruby, jsem už trochu vyměkl.

Crack: Jo, bude dobrý dodělat desku, odehrát ještě mraky koncertů, zopakovat si nějaký to turné. Objevit se na festivalech. V tomto ohledu se nám už něco rýsuje. Jo a taky pohnout s merchem. Nějaká nová trika plus samolepky a tak. Ale na tom už taky makáme. Naším tempem.

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.