Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Už máte svého psychiatra? Hravě strašidelný Komiks v Aréně je bravurně vypointovanou diagnózou doby

Už máte svého psychiatra? Hravě strašidelný Komiks v Aréně je bravurně vypointovanou diagnózou doby

27.10.2018 Divadlo

Šest patřičně šílených mikropříběhů a šest úderů do černého. V Komorní scéně Aréna se představuje slovenský humor na druhou, protože u nás již zdomácnělý fenomén Tomáš Dianiška režíruje jiného slovenského samorosta Viliama Klimáčka. Před divákem v jevištní maringotce defiluje bizarní panoptikum, které vás rozhodně dostane, a tak v závěru představení zvážíte, kdo by mohl být vaším psychiatrem, pokud už nějakého nemáte.

Zvětšit obrázek

Scéna z úvodní povídky představení Komiks.
Foto: Roman Polášek

Nekontrolovatelné kaleidoskopické šílenství, které svou skladbou a vzájemným provázáním připomene to nejlepší ze strašidelných hororových antologií, přitom začíná zdánlivě nenápadně, když vtipálek a průvodce inscenací (Vojtěch Lipina) vypráví nepovedený kousek a předešle zároveň první příběh Tunel. Následuje absurdní skeč, kde se znuděná bezdětná manželská dvojice odhodlá prožít klinickou smrt. Také příběh číslo 2 s názvem Péčko vypráví o snaze překročit vlastní schopnosti, tentokráte na poli domácího porna v tuctovém panelákovém bytu někde na nejmenovaném sídlišti.

Zuzana Truplová a Šimon Krupa. (Foto: Roman Polášek

Příběh číslo 3 je zřejmě nejskromnější, přitom nadhazuje jedno z nejvlivnějších témat světové komiksové scény, japonskou mangu. V našem případě se ale scvrkne v přednášku před tabulí v podání samotného vtipálka, který jednotlivé příběhy rámuje zmíněnými black outy.

Příběh číslo 4 patří ke cool mládežnickým storkám. Tarantino hadr! Tady se na sídlišti někde u zaplivaného kina poblíž parku hecují mladík s borkou, kteří se dohodnou na přepadení barmanky a zbití bezdomovce.

Příběh číslo 5 překvapí formálním řešením, protože je vystavěn jako parodie na operu: osamělá dívka (Tereza Cisovská) surfuje po nocích na televizních kanálech, až zahřmí, uděří blesk a v pokoji se jí zjeví moderní Mefistofeles Aaron Black (Jan Chudý). Splní jedno přání, ale až takové terno to není. Divák se ovšem skvělě pobaví.

Příběh číslo 6 všechno uzavírá, i když nejprve vypadá jako jeden díl téhle „tasemnice“. Nedělní oběd vypulírované rodinky se zvrhne v psychaitrickou šarádu. Najednou vidíme, že všechny úlety a ústřely v předchozích mikropříbězích měly svou smysl. Včetně prodavače medu.

Z představení Komiks. (Foto: Roman Polášek)

V podstatě typický filmový omnibus dobře známý z angloamerické kultury, ale třeba i z italských filmů, Tomáš Dianiška bravurně pospojoval v jednolitý celek. Dramatická hudba, kreativní scéna a působivé kostýmy zapadají do přesně načasovaných gagů. Před publikem se odvíjí jedno velké panoptikum, ve kterém má každá postava svůj dobře vypointovaný vstup.

Pozoruhodný je samotný formát inscenace a propojení jednotlivých epizod. Zdá se, že je tady hned několik spojnic, především v herecké kreativitě Šimona Krupy, který hravě ztvární znuděného manžela, jehož žena má snížený práh citlivosti (výborná Zuzana Truplová) a touží po výletu do krajin za „tunelem“.

Šimon Krupa, Vojtěch Lipina a Zuzana Truplová. (Foto: Roman Polášek)

Stejně tak se věrohodně převtělí do tatíka s knírkem, který v tričku a teplácích režíruje svou manželku v domácím pornu (opět skvělá Zuzana Truplová). Nakonec je z něj šílenec, kterému se všechny ty příběhy odehrávají v hlavě, když v závěrečné večeři demaskuje své jednotlivé halucinace. Tady se spojí Krupovo herecky výmluvné gesto, kterým se vyznačují všechny jeho postavy (motiv tápání rukou za hlavou), a vše korunuje metaforický špunt, který vytahuje ze zátylku ve smyslu uvolnění a vyprázdnění veškeré přítomnosti.

Neméně zásadní úlohu v inscenaci plní onen vypravěč (výborný Vojtěch Lipina), který rovněž prochází některými epizodami jako lékař a také psychiatr. Je to nepochybně on, kdo ovládá svět trojjediného „Šimona Krupy“. Trojlístek ještě lépe vynikne v propojení závěrečné halucinace složené ze tří ženských osobností, které sídlí v pacientově vědomí, skoro jako u mistra napětí Alfréda Hitchcocka, jehož výmluvný plakát k filmu Ptáci je přítomen na kulise.

Vojtěch Lipina. (Foto: Roman Polášek)

Trojici postav nabídne i Jan Chudý, nejvíce mu sedí bizarní postava teenagera v rukavičkách, kdy například ani chvíli nezaváhá opustit konvenční hrací prostor a vytváří otevřený záběr ven do foyer divadla. Ještě více se ale vyřádí coby démonický televizní mág Aaron Black.

Dámské osazenstvo rovněž mile překvapí, služebně nejstarší Tereza Cisovská skvělě zapadne mezi nejmladší členy hereckého souboru, když se nám sugestivně pokouší přezpívat své přízemní tužby v televizním pokojíku. Její přání dostat se na obrazovku nepostrádá zdravou sebeironii.

Jan Chudý a Tereza Cisovská. (Foto: Roman Polášek)

Kristýna Krajíčková věrně hraje teenagerku s popcornem, která se vrhá na bezdomovce někde uprostřed publika a pak s klidem usedne k rodinnému stolku, nejprve jako zpupná dcera, ale ke konci jako jedna z halucinačních partnerek. Zuzana Truplová pak exceluje v již zmíněných bláznivých kreacích výstřední manželky, ale i domácí puťky s groteskní touhou točit porno.

Samotná scéna Jana Tereby překvapí už svým tvarem i funkcí. V Aréně sice nedisponují točnou, ale můžete si být jisti, že tak roztočenou inscenaci, jako je Komiks, tady ještě neměli. Diegetický prostor postav naších příběhů je v podstatě zaklet do otáčivého lichoběžníku. Jeho pohyblivost a variabilita je přizpůsobena jednotlivým epizodám. Navíc se hraje i na ochozu, kde vidíme přízračnou pandu (hostující Petr Pěnkava), kde hraje živě na bicí i herec Jan Chudý a mluví vtipálek v podání Vojtěcha Lipiny.

Velmi trefně je vybraná hudba, která má potřebnou dynamiku a až groteskní tón, jenž v sobě skrývá něco z nenápadně se vyjevující schizofrenie, která nakonec vše pohltí. Zajímavou součástí je i choreografie Šárky Fülep Bočkové.

Jan Chudý a Kristýna Krajíčková. (Foto: Roman Polášek)

Nejblíže k žánru komiksu, kromě některých zřetelných kreseb, které jsou součástí scény, a kromě epizody Manga, mají jasně čitelné kostýmy Lenky Odvárkové. Hýří celistvými barvami a v závěru jsou až surreálně sladěné. Komiks tak dostává rafinovanou formu a styl jdoucí překvapivě do hloubky, i když to tak na první pohled vůbec nevypadá.

Tahle inscenace prostě dokáže překvapit svou dynamickou trojrozměrností. Jde o první zářez z trojice kusů, které v této sezóně v Ostravě souvisí s Dianiškovou popkulturně renesančně rafinovanou tvorbou, a tak je dobré brát Komiks i jako odrazový můstek k divadelním zítřkům ve Staré aréně a zvláště v Divadle Petra Bezruče, pro které tohle dvoumetrové tornádo šije představení přímo na míru.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.