Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Génius z Hukvald na všechny způsoby aneb Hudební maraton Leoše Janáčka, den třetí

Génius z Hukvald na všechny způsoby aneb Hudební maraton Leoše Janáčka, den třetí

28.10.2018 Hudba

Hudební maraton Leoše Janáčka se blíží ke svému cíli. V sobotu se odehrály koncerty v Rychalticích a v Ostravě. Zazněla mistrova komorní tvorba, duchovní hudba, opera a večer končil opět crossoverovým večírkem na téma lidová hudba v tvorbě Leoše Janáčka a jeho maďarského folklorního alter ega Bély Bartóka.

Zvětšit obrázek

Janáčkův smyčcový orchestr, v popředí Jan Mráček.
Foto: Martin Kusyn

Janáček právem zapomenutý. To není žádná úvaha ani studie, ale název koncertu, který zvolili organizátoři Hudebního maratonu Leoše Janáčka pro vystoupení v Rychalticích. Do jaké míry je pojmenování, motivující k návštěvě, je otázkou. Přinejmenším otazník na závěr té věty ale patřit měl. Ono se totiž ukázalo, že slovo „právem“ bylo použito tak trochu neprávem.

V kostele sv. Mikuláše v Rychalticích na vás dýchne velmi útulný barokní interiér, jakkoliv kostel zvenčí vypadá poměrně mohutně. Musica Florea v sobotu krátce po poledni rozezněla liturgické Janáčkovy skladby, které vesměs složil jako mladý elév, ať už během studia v Lipsku či jinde. Marek Štryncl se svým ansámblem proložil Janáčkovy skladby díly skladatelů pozdně renesanční a barokní éry. Vedle Janáčkových liturgických děl na latinské texty Introitus in nomine Iesu, Suscepimus Deus, Regnum mundi, Exaudi Deus a Exurge domine zazněly skladby Giovanniho Gabrielliho, Marca Uccelliniho či Gregoria Allegriho.

A byla to zajímavá konfrontace. Janáčkova duchovní latinská tvorba vědomě čerpala z renesanční a barokní kompoziční techniky, kterou si skladatel osvojil studiem generálbasu a kontrapunktu v augustiniánském klášteře na Starém Brně. Bylo nesmírně zajímavé slyšet, jak se Janáčkovy skladby plynule spojovaly a hladce navazovaly na okolní starou hudbu, jak s ní rezonovaly a svítily podobným vnitřním emocionálním nábojem, který byl dán též užitím gregoriánského chorálu.

Musica Florea v Rychalticích. (Foto: Ondřej Daněk)

Musica Florea potěšila výbornou souhrou a vkusným interpretačním projevem, který svědčil o bezpečné znalosti autentického provozu staré hudby. Vokální stránka duchovních kompozic se opírala o znamenitě sezpívaný kvintet, který tvořili Zuzana Barochová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Čeněk Svoboda (tenor) a Roman Hoza (bas).

Vedle kvalitní hudební produkce bylo pro mne osobně překvapením, že Janáček si prošel v rané fázi své tvorby poctivým studiem renesančního a barokního slohu. Že jeho cesta k originalitě nevedla strohým vytržením stránky, ale pochopila, že období renesance a baroka má v jistém ohledu mnoho společného s objevováním kompozičních technik 20. století. Kolik současných skladatelů by dokázalo napsat takovou fugu jako Janáček ve své Fuze A dur? Kolik jich dnes dokáže komponovat v různých stylech, jak současných, tak historických? Vypadá to, že tohle je úděl i dar jen těm nejnadanějším a Janáček patřil i touto skromnou výsečí svého liturgického díla tak trochu mezi ně. Proto se sluší přejmenovat tento pěkný koncert: Janáček neprávem zapomenutý je totiž mnohem přesnější.

*

To, že pro potřeby některých výročí či festivalů vznikají nové umělecké soubory, není nic nového pod sluncem. S ohledem na tradici v názvech ostravských komorních souborů a orchestrů však trochu překvapilo, když se v programu Hudebního maratonu Leoše Janáčka objevil název Janáčkův smyčcový orchestr. Nejprve jsem si myslel, že se jedná o překlep v adjektivu (domnívaje se, že jde o ostravský Janáčkův komorní orchestr, případně o letos jubilující Camerata Janáček). Posléze jsem zjistil, že se jedná opravdu o horkou novinku, kterou zaštítil umělecký vedoucí a přední český houslista Jan Mráček.

Janáčkův smyčcový orchestr vytvořili hudebníci převážně z Janáčkovy filharmonie a jejich program byl sestaven z nejstarších orchestrálních skladeb hukvaldského rodáka. Jeho Suita pro smyčce a Idyla pro smyčce jsou díla ani ne pětadvacetiletého Janáčka, který v nich svým způsobem učinil pomyslnou experimentální laboratoř. V Suitě Janáček experimentoval s pseudobarokními názvy a intencí staré taneční suity, jeho hudba přitom nepostrádá i neobarokní charakter.

Janáčkův smyčcový orchestr. (Foto: Martin Kusyn)

Z tvrdých půltónových postupů v úvodu se rozezněla hudba přímo myticky podmanivá a plná chvějivých výšek. Vypadá to, že mladý Janáček nasával inspiraci z českých zdrojů (nejvíce Dvořák), ale i z germánského uměleckého okruhu (ve druhé větě jasné melodicko-harmonické inklinace k Wagnerovi!). Zajímavý ohlas Haydnův se ozve v prostinkém, leč geniálním tématu následující části Andante con moto. Scherzo dravostí a tematickou prací připomene Beethovena, ale jeho druhé lyrické téma už zase zpívá ryze česky. Z kontrabasové hloubky pozvolna vyrůstá široká a měkká melodie, která má v sobě jakousi archaickou nostalgii a sentiment, uvážíme-li, že autorem byl mladý skladatel.

V podobném duchu, byť o jednu větu delší je i Idyla pro smyčce, která byla ztracena a objevena v roce 1938 objevena Vladimírem Helfertem. Je zřejmé, že skladby vznikaly ze stejného myšlenkového popudu a hledat v jedné větší či menší dokonalosti či nedokonalosti by bylo liché. Obě jsou fascinujícím svědectvím mimořádné skladatelské techniky mladého skladatele, ukazují jeho melodický i harmonický talent, stejně jako na jistotu formového řešení a tektoniky.

Janáčkův smyčcový orchestr. (Foto: Martin Kusyn)

A jak si nový Janáčkův smyčcový orchestr poradil s ranou smyčcovou tvorbou svého adresáta? Sluší se napsat, že se ctí. S vervou, přesností a leskem hrála zejména skupina prvních a druhých houslí (sluší se vyzdvihnout jasnou a zřetelnou hru Jana Mráčka a Pavla Doležala), přesností potěšily nejvíc kontrabasy. Přitom se však z celkového zvuku vytrácela violoncella, která byla konkrétní pouze v místech, v nichž měla svěřeno vedení melodie. To není vinou hráčů, jako spíše nedomyšlením obsazení souboru, respektive jeho rozmístěním v prostoru (dva ze tří violoncellistů mohli sedět blíže k publiku).

Provedení na mne nezapůsobilo ani tak senzitivní něhou a prožitkem romantické syntaxe Janáčkovy hudby jako profesionalitou, rozmáchlou dynamikou, ale místy až přílišnou rutinou. Jakoby chyběla větší spontaneita a společný tah. Pořád mi také nejde na rozum, proč, když v Ostravě existuje Janáčkův komorní orchestr a Camerata Janáček, nebyla interpretace svěřena léty sehraným komorním orchestrům.

*

Pavel Haas Quartet patří k nejlepším komorním souborům nového milénia. Na Maraton byl pozván plným právem, jeho interpretace Janáčka vyvolala nadšení zvláště v zahraničí, což potvrzuje pravidlo, že doma není nikdo prorokem. Naštěstí, v případě Pavel Haas Quartet i v české hudební publicistice panuje vzácná shoda, více než řevnivost a protežování svých favoritů. Jak tedy vyzněly oba smyčcové kvartety Leoš Janáčka, které jsou páteří světového kvartetního repertoáru 20. století?

Pavel Haas Quartet. (Foto: Martin Kusyn)

Především bych upozornil na unikátní konsenzus v interpretačním názoru, soustředěnost, kolektivní tah v stupňování gradací a jejich protipólech a do nejmenších detailů synchronizovanou souhru. Tyto atributy bývají u nejlepších komorních souborů interpretačním standardem. Pavel Haas Quartet však na Janáčkově maratonu ukázal něco navíc. Tím něčím je hluboká psychologie, s níž soubor vnímá a hraje Janáčkovu hudbu jako střet a svár protikladů, jako zápas o umělecky přesvědčivé dílo, v němž příliš nezáleží na podnětu L. N. Tolstého a jeho „Kreutzerovy sonáty“ jako spíše na vztahu, komunikaci a řetězení antagonistických hudebních úvah vyjádřených tóny. Tomu odpovídala doslova pulzační hudební tektonika, v níž kvarteto zohlednilo kritéria výšky, intenzity i rozložení zvukového proudu v čase.

Žahavá, magmatická láva Janáčkovy hudby v jejich podání působila jako meltingpot, jako emocemi napěchovaný kotel či sud prachu, který každou chvíli hrozil vybuchnout, ale měl i své regule. Rád bych také ocenil mimořádně pozornou hudební komunikaci Veroniky Jarůškové (první housle) a Petera Jarůška (violoncello), která ukázala, jak důmyslně provázaná je u Janáčka melodická linie s basovým protějškem.

Pavel Haas Quartet. (Foto: Martin Kusyn)

Pavel Haas Quartet v Janáčkových kvartetech rovněž uplatnil pestrou škálu zvukových efektů, které upozornily, jak tvárné a zajímavé může být nastudování, když si interpreti dají tu práci a čas přemýšlet nad každou hudební frází a dynamicko-agogickými parametry. Janáčkovy smyčcové kvartety v podání Pavel Haas Quartetu jsou světovým unikátem a ze současných souborů – s výjimkou Quartetto Energie Nove – mne nenapadá nikdo, kdo by v interpretaci této hudby řekl natolik osobní, argumentačně důrazný názor, než tento úžasný soubor. Jejich vystoupení bylo jednoznačným zlatým hřebem dne.

*

Sobotní den si mohly s Janáčkovou hudbou vychutnat i děti, pro něž byl připraven hudební workshop s tématem lišky Bystroušky, včetně následné projekce filmu z produkce BBC. Následovalo uvedení opery Osud v Národním divadle moravskoslezském, které jsme recenzovali před týdnem ZDE, a koncert Ivy Bittové a Mucha Quartetu – o jejich společném projektu jsme již ve psali ZDE v rámci reportu z hudebního festivalu Musica Pura.

Program maratonu vrcholí v neděli, kdy se uskuteční od 10 hodin dopoledne až do 22. hodiny noční série koncertů špičkových českých souborů a interpretů. Pocta Janáčkovi se v tento závěrečný den stává i poctou výročí vzniku Československé republiky, kterou sám skladatel vnímal velmi pohnutě s obrovským vlasteneckým zápalem a radostí, která se odrazila také v jeho hudbě.

Čtěte také:
Report z prvního dne Hudebního maratonu L.J.
Report z druhého dne Hudebního maratonu L.J.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.