Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Ostravo, bravo!!! Také čtvrtý den unikátního hudebního maratonu prokázal, že Janáčkova hudba je živou přítomností

Ostravo, bravo!!! Také čtvrtý den unikátního hudebního maratonu prokázal, že Janáčkova hudba je živou přítomností

29.10.2018 Hudba

Hudební maraton Leoše Janáčka, kterým vyvrcholil celoroční projekt Janáček Ostrava 2018, je u konce. Intenzivní proud Janáčkovy hudby po čtyřech dnech utichl a je čas na bilancování. Stejně jako první tři dny marataonu, i závěrečnou sérii koncertů, která čítala bezmála deset hodin hudby, podrobně zmapoval kulturní deník Ostravan.cz. Šlo totiž o neopakovatelnou událost, která se stala velmi důležitou součástí hudebních dějin České republiky.

Zvětšit obrázek

Ze závěrečného koncertu Hudebního maratonu Leoše Janáčka.
Foto: Martin Kusyn

Pianista Jan Bartoš pochází z Krnova, ale v Ostravě překvapivě vystoupil vůbec poprvé. Podle odborníků jeden z nejlepších a nejcitlivějších interpretů současnosti na svém klavírním recitále provedl takřka kompletní Janáčkovo klavírní dílo. Příslovce takřka se týká jen tří skladeb II. řady cyklu Po zarostlém chodníčku. Kromě nich Janáček ještě zkomponoval za dob svých studií dvě sonáty, ronda, nokturno a 17 fug, které se bohužel nedochovaly.

Nejdřív se na Janáčkově konzervatoři v deset hodin dopoledne rozeznělo Thema con variazioni známé pod názvem Zdenčiny variace. Jedná se o téma se sedmi variacemi, inspirované Janáčkovým milostným citem k mladičké Zdeňce Schulzové, která se později stala jeho manželkou. Janáček skladbu vytvořil v letech 1779 až 1780 během svých studií v Lipsku. Nastudování a provedení Jana Bartoše pro mne osobně vyvrátilo řadu mýtů, kterými se Janáčkova raná tvorba jen hemží (vzpomeňme na orchestrální skladby Idyla a Suita). Ukázalo se, že téma a jeho rozvedení evokuje varhanní sazbu, v melodice se tu a tam ozývají schumannovské či mendelssohnovské postupy, ale častěji zněla hudba prostoupená čistou lyrikou a ničím nezatíženou invencí.

Sonáta 1. X. 1905 „Z ulice“ je skladbou s pohnutou historií. Janáček ji napsal jako reakci na tragédii, která se udála během studentských a dělnických demonstrací za českou univerzitu v Brně. Původně třívětou sonátu Janáček těsně před premiérou z nejasného popudu zničil. Třetí větu spálil a do Vltavy hodil celý autograf. „Nechtělo se to potopit, ale proud to unesl“, napsal později s příznačnou ironií. Naštěstí se sonáta zachovala v opisu první interpretky Ludmily Tučkové a urputný skladatel teprve ve svých sedmdesáti letech uznal skladbu za životaschopnou a hodnou tisku.

Pianista Jan Bartoš. (Foto: Martin Kusyn)

Jan Bartoš zahrál Janáčkovu Sonátu úžasně. Vzrušenou Předtuchu první věty pianista vystavěl jako nesmírně sugestivní, emocemi pulzující tkáň, kterou vedl s čitelností v melodických hlasech. Rytmické sčasovky Bartoš artikuloval v ideálním tempu, s citem přitom dokresloval jejich okolí. Adagio druhé části měl Bartoš rozmyšlené jako palčivě přítomnou drastickou vzpomínku, kterou každým dalším uvedením dokázal citlivě ozvláštnit a obohacovat o nové témbrové a dynamické nuance. Byl to Janáček neobyčejně prožitý a do poslední noty opravdový a přesvědčivý.

Pianista přesvědčil také v klavírním cyklu Po zarostlém chodníčku. Každý rok slýchávám alespoň jedno provedení této nehasnoucí hudební poezie i poetické hudby. Bartošovo pojetí patřilo k nejzajímavějšímu a nejlepšímu, jaké jsem kdy slyšel. Nejde jen o to, že zahrál s obrovským technickým nadhledem, ale jeho pojetí bylo skutečně nejblíž lidové stylizaci, rozvíjelo fantazii směrem k zvláštním hudebním aluzím, kterými Janáček jakoby ve sluchu asocioval jiné nástroje (varhany, cimbál).

V případě jasné ozvěny lidové melodiky Bartoš šetřil s agogikou i pedálem a hrál prostě, bez větších efektů a dynamických znamének. A ono to znělo a čnělo víc, než kdyby u klavíru burácel jako na lesy. Bartoš si do detailu promyslel zvláštnosti a individuální charakteristické rysy každé části cyklu. Uvědomil si, jak jim vdechnout identitu ve prospěch kolektivní celistvosti. Jednotlivé části hrál téměř bez pauz, bezprostředně za sebou. Byl to Janáček překrásný, hluboce prožitý, vznětlivý i filozofující. Troufám si říci, že v současnosti není zasvěcenějšího interpreta tohoto skladatele než v osobě Jana Bartoše.

*

Pianistu v Janáčkově sále ostravské konzervatoře vystřídal jeho starší kolega a frenštátský rodák Martin Kasík, sopranistka Kateřina Kněžíková a barytonista Roman Hoza. V jejich intepretaci zazněla nejprve Ukvaldská lidová poezie v písních, a sice všech 13 písní cyklu.

Kateřina Kněžíková. (Foto: Martin Kusyn)

Ondráš, Ondráš se rozezněl jako dialog obou zpěváků, kteří zpočátku hledali společnou nit, a zdálo se, že zpívají každý trochu sám na sebe. V následujících Ty ukvalsky kosteličku a Má milá mamulko se Kněžíková představila sólově. Představila se v dobré hlasové kondici, ale bez nějakého většího osobního interpretačního vkladu. Ten se jí podařil citlivějším vystižením textu v písni Proč kalino smutna stojíš?. V písních, kde se oba pěvci střídali, se ukázalo, že Hozův civilnější zpěv a prokreslenější dynamika je lidové poezii blíž a zní přirozeněji. Humorem zaperlila píseň V našim dvoře dub, jejíž figurační stylizace vzdáleně připomněla Tanec kuřátek z Musorgského Kartinek.

Následoval výběr z Moravské lidové poezie v písních, z níž (celkem 53 písní) zaznělo 22 částí. Jedna z nejlepších kreací se podařila Romanu Hozovi v písni Láska. Kateřina Kněžíková excelovala v Polajce, Záři od milého a v společné Pomluvě, která byla jedním z vrcholů. Moravská lidová poezie oběma pěvcům sedla lépe, dařilo se jim sjednotit společný výraz i větší barevnou semknutostí a komunikativnější dynamikou. Závěreční Muzikanti a přídavková Stálosť byly úspěchem na cílové čáře.

Roman Hoza. (Foto: Martin Kusyn)

V kontextu toho, co dosud na hudebním maratonu zaznělo, nepůsobil tento koncert po všech stránkách konzistentně. Martin Kasík Janáčkovi výborně rozumí a byl pěvcům po celou dobu oporou. Kateřina Kněžíková vládne krásným hlasem a bezpečnou pěveckou technikou, k lidové písňové poezii však její interpretační pojetí dosud neřeklo důraznější slovo a musí ještě dozrát. Možná by pomohlo větší oproštění od operních návyků, zmírnění vibrata, patosu a hereckého gesta a větší pozornost k sémantickému obsahu sdělení. Jako vynikající lze hodnotit výkon barytonisty Romana Hozy, který výše zmíněné atributy nepostrádal, navíc je okořenil subtilní dynamikou a proměnlivým výrazem, s kterým střídal světlejší i tmavší témbry svého hlasu podle charakteru a nálady jednotlivých písní. V písňové interpretaci Hozy zraje skutečně velká osobnost.

*

Maraton se posléze přesunul do Domu kultury města Ostravy, kde program pokračoval. Janáčkův Zápisník zmizelého z let 1917 – 1919 je skutečně kultovním dílem a jedním z mnoha svědectví o jeho životní filozofii. Příběh zakázané, nežádoucí lásky, která z neznatelných, pavučinových vláken přeroste v eruptivní cit, stravující vše a nechávající minulý život i s jeho směrnicemi, povinnostmi a regulemi, se nikomu (snad s výjimkou Wagnera) nepodařilo hudebně vylíčit tak intenzivně, jako tehdy pětašedesátiletému mistrovi.

Zápisník zmizelého klade podobně jako opera Osud, která byla nedávno uvedena v Národním divadle moravskoslezském, naprosto enormní nároky na tenor. Slovenský tenorista Ľudovít Ludha se v Janáčkovi vícekrát osvědčil a i tentokrát vytvořil kreaci vynikající. Skvělá byla i mezzosopranistka Eliška Weissová, která altový part ohnivé, tajemné a žádostivé cikánky ztvárnila rovněž sugestivně.

Z provedení Zápisníku zmizelého. (Foto: Martin Kusyn)

Lyrické monodrama o 22 odstavcích a šesti dějstvích bylo v Ostravě nastudováno přesně dle přání Janáčkova: tři ženské hlasy jako osudová ozvěna „smutné pěsničky“ zpívaly za scénou. Kasík dokázal svůj nástroj rozeznít ještě vzrušeněji, než v lidové poezii: jeho klavír byl živým komentátorem a prostředníkem jednání i hlasem přírody. Ludha ze svého hlasu vymáčknul opravdu všechno až na dřeň. V závěrečném vysokém „c“ už jeho hlas balancoval na hraně, ale ruku na srdce, kolik našich tenoristů by Janáčka zvládlo alespoň tak dobře jako on?

*

Další zastávka maratonu vedla k Janáčkově komorní tvorbě. Trio ve složení klavírista Ivo Kahánek, houslista Jan Fišer a violoncellista Tomáš Jamník se ujalo tří následujících děl. Jako první to byla Sonáta pro housle a klavír, která vznikala v letech 1913 – 1921. Kahánek s Fišerem navodili zdařile vzrušený charakter díla s nervními figurami i improvizačně uvolněnými rapsodickými kantilénami, evokujícími ruské melodické ohlasy. Obě krajní věty byly pevně semknuté i bouřlivě rozezpívané. Krásný kontrast k nim se interpretům povedl v romanticky archaizující druhé větě Con moto.

Jan Fišer, Tomáš Jamník a Ivo Kahánek. (Foto: Martin Kusyn)

Fišera posléze vystřídal violoncellista Tomáš Jamník, který spolu s Kahánkem zahrál Pohádku pro violoncello a klavír z roku 1910. Snad nejméně konfliktní a nejpůvabnější mistrova kompozice vychází z ruské pohádky V. A. Žukovského, možná proto je její nálada plná lyriky a jemného smutku a absentují v ní pocity tragiky a zmaru. Jamník zahrál výtečně. V četných pizzicatech ukázal smysl pro dynamické odstínění jednotlivých tónů, při hře smyčcem potěšil hřejivě kulatým, medovým tónem, který patří k typickým rysům velkých osobností české violoncellové školy.

Klavírista Ivo Kahánek. (Foto: Martin Kusyn)

V závěrečné skladbě spojili všichni tři muzikanti své síly v Kreutzerově sonátě. Je známo, že I. smyčcový kvartet s tímto podtitulem vznikl na podzim roku 1923 z nedochovaného klavírního tria jako ohlas Janáčkovy četby L. N. Tolstého. Úprava je však dílem Jarmila Burghausera, který instrumentoval i některé jiné mistrovy skladby (např. I. řadu klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku upravil pro smyčcový kvartet). Trio zahrálo i tuto skladbu excelentním způsobem, vše znělo bezpečně i napínavě, konejšivě i nezkrotně. Přesto porovnání s Pavel Haas Quartet, který tutéž skladbu provedl o den dříve, dalo znát, že ne všechny interpretační aspekty tria byly dovedené do konce. Ukázala to problematičtější souhra v závěrečné větě, méně šťastné řetězení tektonicky kontrastních hudebních bloků, méně sjednocená dynamika, ve sforzatech Kahánek někdy své spoluhráče dynamicky zastiňoval. To byly však jen ojedinělé okamžiky, v celkovém pohledu byl i jejich výkon skvělý a vyžádal v obecenstvu i přídavek opakováním první věty.

*

Maraton pokračoval další proměnou účinkujících. Mládí pro dechové sexteto a Capriccio pro klavír a levou ruku zahrál speciální orchestr Maraton Ensemble, který řídil umělecký vedoucí Ondřej Vrabec. Obě skladby patří k pozdní, nesmírně osobité linii Janáčkovy tvorby. Mládí pro flétnu (pikolu), hoboj, klarinet, lesní roh, fagot a basklarinet pochází z léta roku 1924 a jeho hudba je jako číst Salingerův román Kdo chytá v žitě, jinde zase Poláčkovo úsměvné retro Bylo nás pět. Tedy plná mistrného stylizačního humoru. Maraton Ensemble předvedl skutečně skvělé výkony ve všech nástrojích.  Vyprávěl Janáčkovy hudební reminiscence s nadhledem i zaujetím. Rytířsky si naslouchal a zohledňoval dynamicky hlas vedoucí melodickou linii. Provedení mělo neposednou radost a bylo nádherně rozezpívané.

Martin Kasík. (Foto: Martin Kusyn)

Podobně úspěšně vyznělo i následující Capriccio pro levou ruku a osm dechových nástrojů (pikolu, flétnu, dvě trubky, tři pozouny a tenorovou tubu), které Janáček napsal v létě roku 1926 na základě popudu českého klavíristy Otakara Hollmanna, který přišel v první světové válce o pravou ruku. Nezvykle obtížného partu se ujal opět Martin Kasík, ale nutno dodat, že technickými obtížemi jsou protkány i party žesťů. Naštěstí se opět sešli nejpovolanější interpreti a pod skvělým vedením dirigenta Ondřeje Vrabce vyznělo Capriccio jako hudba, která střídá ostré náladové kontrasty doslova postmoderním způsobem na způsob hudebních aluzí a reminiscencí. Kasík svůj part dovedně provedl přes úskalí bohaté akordické hry i četných pasáží a ukázal svou všestrannost. Bylo to provedení znamenité a zapíše se k nejzajímavějším okamžikům ostravské umělecké hudby.

*

A jsme ve finále. V den stého výročí založení Československého státu stojíme rozechvělí, jako tehdy Leoš Janáček vzrušeně prožíval jeho vytoužený počátek. A byla to opět Janáčkova orchestrální rapsodie Taras Bulba, která vznikala za první světové války (1915 – 1918) podle pověsti sepsané N. V. Gogolem, jak zaznamenal sám skladatel, jako výraz účasti a víry v nepoddajnost lidské duše. Jednu z nejúžasnějších skladeb 20. století v Domě kultury města Ostravy na závěrečném koncertě zahrála Janáčkova filharmonie pod taktovkou mladého dirigenta Jiřího Rožně.

Dirigent Jiří Rožeň. (Foto: Martin Kusyn)

Smrt Andrijovu čarokrásně rozezpíval anglický roh, poutavě vyzněly také rozhovory hoboje, kontrabasu a klarinetu. Janáček nešetřil milostnou lyrikou a v další části vykvetla krásná komunikace hoboje, klarinetu, houslí a violoncell. Rožeň vedl filharmonii velmi energicky, s mladistvým elánem a švihem i v následujících dvou rapsodiích. Thrillerově vyzněly akordické figurace harfy Smrti Ostapovy. Závěrečné Proroctví a smrt Tarase Bulby zapůsobilo jako epický a monumentální chorál za nehynoucí víru v konečné vítězství. Výborné bylo i houslové sólo před závěrem.

Tečkou Janáčkova hudebního maratonu bylo poslední orchestrální dílo skladatele: Symfonietta, kterou dokončil ve svých dvaasedmdesáti letech v dubnu roku 1926. V tomto díle chtěl Janáček podle vlastních slov vyjádřit „dnešního svobodného českého člověka“. Její hudba je naprosto nadčasová a Janáčkova filharmonie s dirigentem Rožněm jejím provedením mimořádný hudební maraton uzavřela.

Ze závěrečného koncertu. (Foto: Martin Kusyn)

Město Ostrava přispělo k celorepublikovým oslavám skutečně ojedinělým způsobem. Leoš Janáček právě v neděli 28. října stanul několikrát na stupních vítězů prestižní ankety Českého rozhlasu Vltava, jejíž výsledky byly slavnostně vyhlášeny odpoledne v pražském Veletržním paláci. V ní se mimo jiné odborníci i veřejnost shodli na tom, že nejlepší českou operou uplynulých 100 let jsou Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka! Na třetím místě skončila opera Věc Makropulos od Leoše Janáčka. V neoperní oblasti obsadila první místo Symfonietta Leoše Janáčka. Janáček, Janáček, Janáček.

Jak je vidět, veřejnost i odborníci dospívají k Janáčkovi. Ano. Museli jsme k němu dospět, abychom pochopili smysl jeho progresivity, důraz na pro někoho až příliš prudkou a nelichotivou realitu a pravdivost, které se tak špatně dívá tváří v tvář. Janáček je zkrátka živou přítomností a město Ostrava uplynulým maratonem prokázalo, že je kulturním centrem neobyčejně dynamickým, centrem, které se dívá dopředu, ale současně nezapomíná ani na to nejlepší, co má ve svém rodokmenu. Kéž by tomu tak bylo ve svobodných, důstojných a kulturně vyspělých podmínkách i za dalších 100 let!!!

Čtěte také:
Report z prvního dne Hudebního maratonu L.J.
Report z druhého dne Hudebního maratonu L.J.
Report ze třeího dne Hudebního maratonu L.J.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.