Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Děsí mě, jak jsou dnešní teenageři konformní, říká skladatel Ondřej Štochl před festivalem Hudební současnost

Děsí mě, jak jsou dnešní teenageři konformní, říká skladatel Ondřej Štochl před festivalem Hudební současnost

4.11.2018 Hudba

Festival Hudební současnost je v Ostravě tradiční podzimní přehlídkou soudobé tvorby. Jeho náplní je hudba, vzniklá v posledních několika desetiletích nebo vytvořená přímo pro tento festival. Své místo má už tradičně improvizace, na kterou letošní ročník klade zvláštní důraz a prezentuje ji jako neopomenutelnou součást tvůrčího snažení. Součástí festivalových koncertů je i původní vizuální a scénické zpracování. Letošní ročník se uskuteční ve dnech 9. – 13. listopadu a vystoupí na něm i nové Trio Helix, které založil a vede violista a pozoruhodný skladatel Ondřej Štochl. Ten poskytl deníku Ostravan.cz rozhovor.

Zvětšit obrázek

Skladatel Ondřej Štochl přijede na festival Hudební současnost.
Foto: archiv umělce

Ondřeji, je vystoupení v rámci Hudební současnosti vaším ostravským debutem? Hrál jste už tady, případně hrála se v tomto městě už někdy vaše hudba?

Zatím jsem neměl tu čest, s ostravskými akcemi či institucemi jsme dosud nenašli společný záměr.

Píšete hudbu, která v dnešním terminologickém chaosu nemá přesné označení. Nálepka vážná hudba je vyvanulá a nepřesná, klasická hudba patří minulosti… Přemýšlel jste někdy, jak vlastně výstižně pojmenovat hudbu dnešních skladatelů, která není mainstreamová, ani nepatří k jiným žánrům?

Ono to slovo „vážná“ zní ironicky hlavně pro ta díla hudební historie, která hrají všichni a často. Mizí často jejich význam – co jiného si myslet o stovkách provedení Mozartova Requiem či o technicky brilantních výkonech čím dál mladších sólistů. Dílo je už jen kulisou pro kreaci hudebníků vyžadujících pozornost a neobtěžujících se rozumět hudební řeči toho, co hrají. Vnímám takovou produkci v nejlepším případě jako druh vrcholového sportu, pokud má alespoň technickou úroveň. Druh zábavy, kterou není třeba brát zas tak moc vážně. Výměna nálepky nic nezachrání. Onu vážnost může obnovit jen interpret, který chce dílu posloužit, být jeho tlumočníkem, nejlépe být tím, kdo sám umí stát v pozadí a dělá prostě to, co dílo potřebuje – u nové hudby tím spíš, že ji posluchač nezná a při nedostatku empatie emočně hluchého interpreta si tedy nemá co dosadit pod prázdné tóny (zvuky, šumy…).

Vaše hudba je v porovnání s některými současníky posluchačsky velmi přístupná. Má implicitní emocionální náboj, zvláštní prchavé kouzlo, které jakoby končilo v okamžiku, kdy skladba dozní. Čím to je?

Měl bych to vědět? Kdysi jsem v jednom rozhovoru řekl, že umění by vždy mělo přinášet to, co lidem chybí, dnes tedy vlídnost, intimitu, soukromý prostor pro někoho, kdo se potřebuje zastavit… Pracuji v souladu s tím, je to moje krédo. A co tedy trochu vím? Ke kompozičně-technickému uvažování se dostanu vždy až zpětně, z něčeho intuitivně napsaného, duší i srdcem víckrát prošlého…teprve to mi poskytuje vědomí nějakých opravdu funkčních principů, týkajících se buď přímo hudební struktury, vnímání času nebo ještě častěji sémantiky. Nebývá to obráceně, nepracuji s konstrukty, které bych se snažil zabydlet – teoretická rovina, o níž ve své hudbě vím, je tím ale paradoxně bohatší a smysluplnější. Cením si zvukové jemnosti, práce s tichem a bohatstvím jeho významů… A ještě něco – nepracuji s počítačem. I to má svůj vliv. Je milé, že moji hudbu takto vnímáte.

Jak vlastně vypadá tvůrčí proces současného skladatele? Mám na mysli váš pracovní postup od chvíle prvotního nápadu po jeho finalizaci v partituře.

Asi jen dodám – pokaždé jinak. Někdy vím, o čem chci psát, jindy přijde nejdřív samotná hudba. Fragmenty, větší celky… Vždy ale cítím poměrně jasné významové protiklady, které se mi vyvažují, to je důležité. Vlastně to ladí s mým osobním i duchovním založením, psaní je pro mě především hlubinné vstřebávání a prociťování toho, co mě napadá. Intenzivní stav bdělé pozornosti, abych zachytil povahu nejmenších detailů a abych našel řád v jejich sémantice a pochopil logiku zdánlivých paradoxů. Teprve potom jde práce dál, bez nějakých technických berlí. Není v tom moc nadsázky, když řeknu, že bych chtěl psát hudbu, která sama umí slyšet, tedy odrazit fragmenty třeba nesmělého cítění toho, kdo ji poslouchá.

Skladatel Ondřej Štochl. (Foto: archiv umělce)

Komponování je u vás neodlučně spojeno s aktivním muzicírováním. Kromě vlastních skladeb samozřejmě provádíte díla dalších současných autorů. Znamená to, že se dostáváte skladbám vašich kolegů hlouběji pod povrch a můžete ostřeji vnímat jejich strukturu?

To asi ano, věřím tomu.

Už Arthur Honegger si posteskl, že povolání skladatele má tu zvláštnost, že v sobě spojuje činnost a zaujetí člověka, který usilovně vymýšlí produkty, které nikdo nechce. To bylo před více než šedesáti lety. Jaká je situace dnes? Lepší, horší, nebo jde o setrvalý stav?

Je rozdíl poptávat, chtít a potřebovat. Víte, tyhle výroky slouží jako perličky, přitažlivě znějící, ale málokdy pochopené. Mám radši třeba Schönbergův výrok, že „krása je všude, kde ji někdo dokáže vnímat.“ To je a bude setrvalý stav.

Co vás vedlo k založení nového komorního souboru? Působíte stále i v souboru Konvergence, že?

Konvergence pro mě znamená tvůrčí zázemí, ansámbl lidí, kteří mě znají a rozumějí mi, když po nich něco chci. To je pro skladatele k nezaplacení. Ansámbl, který má navíc proměnlivé obsazení, můžete kombinovat nástroje, jak potřebujete – a vždy dosáhnete toho, co víte, že potřebujete. Co umíte říct nebo aspoň naznačit… a to je právě skrytý limit. Já jsem prostě hledal hranice interpretovatelného, často výrazových rovin, o kterých jsem mluvit neuměl. Na to potřebujete ještě menší sestavu. A taky jiného interpreta, výjimečně senzitivního, kterého jste měli to štěstí učit hrát. Vnímá i věci, o kterých nevíte, a má schopnost je předat – a v prostředí, jaké si vytváříme na zkouškách i koncertech, se tak děje. Helix je spirála – cesta vedoucí od středu i do něj, sestupuje do často nezřetelných rovin a zase vystupuje ven, na světlo.

Vaše nové Trio Helix vystoupí na Hudební současnosti s pestrým programem. Zkuste, prosím, stručně charakterizovat skladby, která zahrajete. Čím jsou zajímavé a proč by bylo dobré je slyšet?

Jéje. Tak Peter Graham nám napsal Trio, kterému nechybí až naivní citlivost, ale taky nadhled, trocha ironie, je takovou úvahou, kolik dovedou přinést zdánlivě otřepané, konvenční prvky. Crumbovy Nokturna jsou zase ukázkou jemné práce s detaily barevnými, ale i harmonickými, je to velice přísně vymezený svět skladatele, který řekl mnoho nepříjemného, ale potřebného. Dnes se na něj neprávem zapomíná. Pavel Zemek a jeho Doteky milosrdenství jsou reakcí na duchovní text Faustiny Kowalské, který říká, že těmi doteky mohou být právě nepříjemná dramata, která prožíváme často proti své vůli. Unisono-styl, typický pro autora, je i zde, důsledný a zpracováním velmi bohatý, živelný jako bujná polyfonie. A Albert Breier? To je těžko k popsání, taková bohatost prožitků, nenásilných, jemných…No a moje Mikroludia jsou časosběrný cyklus miniatur, křehkých a prchavých…

Vím, že pozorně sledujete aktuální hudební dění. Máte v současnosti dostatek příležitostí novou hudbu prezentovat?

Ten dostatek se měří jak? Tím, kolik máte koncertů? Nebo kolik lidí přijde? Nebo jde o pocit naplnění prostě proto, že jste měli komu říct, co považujete za důležité? Ať tak, nebo jinak, necítím se v izolaci. Vždy mi šlo o to, jak oslovím, ne kolik lidí mě uslyší, protože jsou na mě připraveni. Mimochodem – jeden postřeh z toho sledování si neodpustím. Pokud byla řeč o mainstreamu, tak pro mě jím jsou i zavedené festivaly tzv. nové hudby. Jako by si jejich dramaturgie činila nárok na pozornost tím, že se bude něco zkoušet, zkoumat, že zazní něco provokativního či prvoplánově varujícího… toto jsou podle mě velice staré záměry, které naplnily generace před námi. A možná přeplnily.

Souhlasíte s názorem skladatele Alberta Breiera, že současná umělecká hudba je mrtvá? Ono to skutečně vypadá, že byla vyřazena na samostatnou tichou kolej, vedoucí do neznáma, na rozdíl od vyjetých cest velkých hudebních festivalů klasické hudby.

Ale tohle si on rozhodně nemyslí. Možná to byla nějaká chvilková podrážděnost, možná jen výrok vytržený z kontextu, který neznamená víc, než že nás poslouchá málo lidí, že nefungují finanční roviny jako placené objednávky či co jiného. Kdyby najednou chodily davy, skládáním se dalo živit díky všelijakým státním podporám, nebylo by to příznakem nějaké živosti. Žijeme v takové době, kdy platí, že „příliš barev oslepuje a příliš zvuků ohlušuje“. Nebo (taky od Lao-c´) „…není-li tu spravedlnost, je tu obřadný mrav“… Dovolím si takovou úvahu. Čím více pracuji s mladými lidmi, tím víc vidím, jak zoufale se bojí, že je nikdo neuslyší. Že o jejich vnitřní svět přeci nikdo nemůže mít zájem. Děsí mě, jak strašlivě jsou dnešní náctiletí konformní a bojí se být jiní, protože pak by si přeci ani neškrtli. A pochopitelně, nic jiného k sobě ani nechtějí pouštět – proč by měli naslouchat, když jim taky nikdo nenaslouchá. Jistota konformity je prchavá – velmi snadno se můžete nehodit, jste závislí na kabátu, který vám poskytuje slizké, upocené, horečnaté bezpečí a který nesmíte sundat ani na slunci. Jenomže slabší, protože vnímavější člověk tohle nevydrží dlouho. Roste spotřeba antidepresiv, ale i nutnost najít něco opravdu spřízněného… Tohle je přeci obrovský prostor, doslova výzva pro opravdu nové umění! Ať už bude mít duchovní či jakékoli jiné vědomé poslání, nebo bude abstraktní. Největší ocenění pro umění dnes může být drobná zprávička, když vám někdo, koho třeba trochu znáte, napíše, že si pustil vaši skladbu, když byl v izolaci, sám, jak se tak říká „ve sračkách“. A že mu je o trochu líp, protože „ta hudba ho slyší“. Tohle nesplní okázalá rádoby provokativní image nebo plytká konformní zábava. Ani vrcholový akustický sport založený na setrvačném objevování nepoužitých struktur či na „rozumném“ návratu k tradici s narcistní demonstrací dovedností na pozadí liturgických textů. Komunikovat, opravdu se propojit, přeci můžou konkrétní jednotliví lidé, kterým to dnes zoufale chybí, zvlášť, když je zle a vnější splynutí s něčím nemá jak pomoci.

Souhlasím s vámi. Co je bez chvění, není pevné, řekl jeden můj oblíbený filozof. Z vaší úvahy mám pocit, že hudba nemusí být povrchní, a přesto, nebo právě proto, může dávat naději?

Sv. Jan od Kříže? Ano, pevnost bez pochybností by dříve či později byla umělá a zkostnatělá. I v hudbě musejí být životadárné momenty, které k pochybnostem nutí a zůstávají otevřené. Nakonec je to právě touha po dokonalosti, která ze seriózní hudební produkce učinila onen akustický vrcholový sport, podle mě ve svém účinku dosti povrchní. Jako by se ukazovalo, že dokonalá věc může být jen věcí, jejíž vývoj je dokonán a sama přestává žít. Takovými „věcmi“ jsou asi úplně nejvíc svalnaté opusy zhudebňující liturgické texty pomocí osvědčených tradičních estetických kritérií a metod – chybí jim vnitřní život i tvůrčí odvaha, cokoli předem nepojištěného ve prospěch autora. Není možné a ani zdravé taková díla vnímat jako duchovní. Má-li hudba mít šanci přispět k tomu, o čem jsem hovořil výše, a má-li být být v tomto smyslu aktuální, potřebuje být duchovní jinak. Dnes nebývalou měrou senzitivity i obrovskou škálou výrazových odstínů, které se od sebe liší třeba jen velmi jemně. Tak, aby mohly odrážet i ta nejdrobnější hnutí mysli. Už jsem vícekrát řekl, že dnes zoufale schází to, co se rozumí energií jin – to je asi nejvýstižnější. Má-li hudba v tomto ohledu cokoli přinést, musí být cestou, kterou jde jít jen pokorně, neokázale a bez pojistek. Povrchní gesta zde neobstojí.

Program festivalu Hudební současnost naleznete ZDE.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.