Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Krása vzletů a hořkost pádů. Tři zásadní otázky pro tvůrce nového baletního představení NDM

Krása vzletů a hořkost pádů. Tři zásadní otázky pro tvůrce nového baletního představení NDM

13.11.2018 Divadlo

Ostravu již ve čtvrtek čeká večer naplněný současným tancem v jeho rozmanitých podobách, a to díky komponovanému tanečnímu večeru s názvem Vzlety a pády, v němž svá díla představí hned trojice tvůrců. Jak již název napovídá, společným jmenovatelem choreografií Křídla z Vosku (Wings of Wax), Útěk obra (Humpback Runner) a Alice jsou ony pomyslné i skutečné vzlety a pády, okamžiky úspěchů i proher, stability i nejistoty. Kde se projevila inspirace či spojitost s tímto tématem? Jak se ostravský baletní soubor vypořádal s novými výzvami? Na to a další jsme se zeptali choreografky a asistentky Jiřího Kyliána Cory Bos-Kroese, choreografa a tanečníka Jiřího Pokorného a tvůrčího tandemu Michelle Yamamoto a Denise Untily.

Zvětšit obrázek

Ze zkoušky choreografie Alice, která je součástí večera Vzlety a pády.
Foto: Anna Rasmussen

Odkud pramenila inspirace pro vaši choreografii?

Cora Bos-Kroese o choreografii Jiřího Kyliána Křídla z vosku/Wings of Wax: Křídla z vosku/Wings of Wax se inspiruje mýtem o Ikarovi, ale i životem tanečníků a také touhou po svobodě. S tímto tématem pracuje Jiří Kylián v mnoha svých choreografiích –  jak nás vidí jako tanečníky i jako lidské bytosti, v určité fázi života a v daném okamžiku. Často také mluví o významu „přítomného okamžiku“. Ale je to také o zranitelnosti, propojení dvou lidí v páru, o něžnosti a výbušnosti, křehkosti a schopnosti zachytit jeden druhého, protože bez druhého člověka nejsme schopni nic z toho uskutečnit. Takže potřeba být spolu, aby vše fungovalo, jak má, je v této choreografii silně zastoupena.

Cora Bos-Kroese s tanečníky na zkoušce. (Foto: M. Popelář)

Jiří Pokorný o své choreografii Humpback Runner/Útěk obra: Dostal jsem nabídku z Netherlands Dans Theatre (NDT) vytvořit choreografii pro jeden z komponovaných večerů k pětisetletému výročí úmrtí Hieronyma Bosche. Bosch byl mistr symbolismu, proto se v NDT volně inspirovali touto myšlenkou a dramaturgii programu založili na symbolu. Mé zpracování daného tématu bylo fantaskní a volné. Samozřejmě jsem si dělal rešerše, přečetl jsem si materiály o Boshovi, jeho pracích, byl jsem na jeho výstavě. Udělal jsem si objektivní obrázek, ale nesměřoval jsem k nějakému jeho konkrétnímu dílu. Název Humpback Runner odkazuje k ‚humpback‘, čili rodovému jménu velryby, keporkaka (humpback whale – velryba hrbatá neboli keporkak, pozn. redaktora), což je pro mě obr. A co se týče slova ‚runner‘ – obecně jsem se zabýval tématikou migrace, která tísní naši dobu, a když jsem choreografii tvořil, bylo to velmi aktuální téma.  Proto jsem se snažil najít nějaké pojítko. Říkal jsem si, že pohyb je vlastně také neustálá migrace, posun dopředu, útěk a tok času. Představoval jsem si obrazy migrantů, kteří se musí přemístit z jedné strany polokoule na druhou, musí absolvovat dlouhou cestu za lepším životem a mezitím přicházejí vzlety a pády. A také keporkak neustále migruje za potravou a za přežitím. A já si to spojil i s námi lidmi, takže z toho vyšel ‚humpback runner‘.

Jiří Pokorný na zkoušce. (Foto: Martin Straka)

Michelle Yamamoto o choreografii Alice: Alenka v Říši divů Lewise Carolla pro nás byla „pouze“ výchozí inspirací. V našich životech se v jednu chvíli změnila spousta věcí, snažili jsme se zapadnout do nového prostředí a najednou jsme si kladli otázku ‚Co tu vlastně děláme?‘. V naší první společné choreografii Alice jsme chtěli příběh Alenky přenést do skutečného života. Naše choreografie je velmi abstraktní, z původního románu jsme přejali jen některé postavy, nebylo našim cílem ho převyprávět. Alice totiž může být kdokoli z nás – vy, já, muž, žena…

Michelle Yamamoto. (Foto: archiv)

Jak probíhalo nastudování choreografie a spolupráce s ostravským baletním souborem?

Cora Bos Kroese: Podle mého jsou tanečníci zde v Ostravě spíše klasicky založeni, protože tančí všechny klasické kusy jako je třeba Don Quijote, Labutí jezero a další. To, že jsou postaveni před úplně odlišný styl práce, je podle mě může obohatit i v rámci klasické techniky. Pomůže jim to se v tanci dále rozvíjet, takže se mladí tanečníci mohou hodně naučit i skrze starší choreografie, jakou jsou právě Kyliánova Křídla z vosku. Dostanou se zároveň k práci choreografa, který se posunul od klasické techniky a transformoval ji do současnější formy, a podle mého neměli všichni tanečníci ostravského souboru možnost setkat se s takovýmto přístupem. Je to ale také o životních zkušenostech tanečníků. Hodně pomáhá jejich vyzrálost a zkušenost, tedy zažít pád a vědět, jaké to je padnout, vstát, dát se dohromady a jít dál.

Jiří Pokorný: Při nastudování svých prací se držím se originální kostry, ale zároveň upravuji souboru choreografii na míru, nejsem v tomto striktní. Přestože tanečníci tady v Ostravě jsou velmi šikovní, jsou jiní než ti, se kterými jsem choreografii stavěl.  Navíc člověk není nikdy stoprocentně spokojen s první verzí, takže když mám šanci reprízovat s jiným divadlem, najdu s odstupem času vždycky něco, co se musí změnit. V ostravském nastudování určitě do choreografie zasáhnu, protože nerad převádím své věci tak, že se tanečníci naučí kroky a jdou na jeviště. Je lepší nechat jim prostor, aby si to v sobě sami našli. Nechci, aby se museli trápit a někoho kopírovat, ale samozřejmě je chci vést, aby se naučili co nejvíc. Lidé pak na jevišti září, mají jinou kvalitu pohybu a přinášejí jiné emoce, než kdyby pohyb jen násilně opakovali.

Denis Untila: Při nastudování s ostravským souborem jsme provedli pár drobných změn. I když má naše choreografie již ustálenou podobu, snažíme ji vždy přizpůsobit souboru a tím naši práci dál rozvíjet. Když vidím, že tady někdo dokáže tvárnit něco lépe než v původní verzi, změním to. Lidé jsou různí a můžete se od nich nechat inspirovat, pokud jste otevření změnám.

Denis Untila. (Foto: Martin Straka)

Jak se ve vaší choreografii promítnou ony vzlety a pády?

Cora Bos-Kroese: Wings of Wax vypráví o Ikarovi, o blízkosti Slunci, ale myslím, že je také o znázornění času. Světlo, kruhy, strom, který visí na jevišti korunou dolů, takže můžeme vidět jeho kořeny, zatímco jeho vršek s větvemi se přibližují k zemi…To je zcela jiný pohled na to, co se „vznáší“ a co „padá“. Let a pád, tak si tu choreografii interpretuji já, protože Kylián o tom tolik nemluvil, ale během tvůrčího procesu bylo možné vycítit, o čem dané představení je.

Jiří Pokorný: Téma migrace, kterému se věnuji, ale i téma neustálého vývoje, je přirozeně spojeno se vzlety a pády. V mé choreografii je to nicméně naznačeno velmi volně a symbolicky. Navíc letos také slavíme sto let od vzniku československé republiky a během tohoto dlouhého období prošla naše země také řadou vzletů a pádů a značným vývojem. Myslím, že každá z choreografií večera jeho rámec naplňuje svým vlastním způsobem.

Michelle Yamamoto a Denis Untila: Občas lidé doslova „spadnou“ do úplně nové situace, najdou si novou práci či vztah, přestěhují se do nové země, a najednou mohou cítit, že je všechno špatně a svět kolem nich se zbláznil. Z toho jsme při tvorbě Alice vycházeli. Jde také o to nenechat ostatní, aby vám říkali, co máte dělat. Zvenku vždy přichází nějaký tlak, ale je třeba stát pevně a rozhodovat se za sebe.

Tereza Cigánková | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.