Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Vzlety a pády na jevišti NDM ukazují sílu minimalismu a kouzlo náznaku

Vzlety a pády na jevišti NDM ukazují sílu minimalismu a kouzlo náznaku

16.11.2018 Divadlo

Podzimní premiéra baletního souboru Národního divadla moravskoslezského v Ostravě propojila trojici titulů současných tvůrců a provázala je tématem, které se dotýká jednotlivce i společnosti, současnosti i historie. Vzlety a pády zažívá denně každý z nás, i celé lidstvo napříč dějinami. Ačkoli byl tento univerzální námět v každé ze tří choreografií ztvárněn jiným způsobem, skrze jinou jevištní situaci a optiku autora, mohl nakonec pozorný divák vysledovat, že hlavní sdělení – tedy že život člověka se neustále zmítá mezi vrcholem a dnem, často zcela mimo jeho vůli – se nakonec vždy projevilo. Na naléhavosti mu přidalo také minimalistické pojetí, které se stalo dalším pojícím prvkem celého večera.

Zvětšit obrázek

Sergio Méndez Romero a Natalia Adamska v choreografii Útěk obra.
Foto: Anna Rasmussen

Velkým lákadlem a bezpochyby také velkou výzvou pro ostravský baletní soubor je úvodní choreografie večera, Křídla z vosku (Wings of Wax), z dílny světového tanečního tvůrce českého původu Jiřího Kyliána. Jedná se o jedno z jeho mladší děl ze sklonku 90. let a zmínili-li jsme v úvodu minimalismus, zde jsme měli možnost okusit jeho sílu a hloubku, zejména co se scény týče. Kyliánovi stačí tak málo, aby řekl tak mnoho, jeho pohybový slovník však zůstává velmi bohatý a originální.

Křídla z vosku, na kterých chtěl Ikarus doletět ke slunci, ale místo toho se zřítil do moře, jsou výchozí inspirací, na kterou se nabalují další témata; na mnoho z nich si ale diváci přijdou sami, skrze náznak nebo položenou otázku – mohou to být okamžiky v životě tanečníků, vzájemná podpora, životní výhry a prohry, zachycení přítomného okamžiku nebo různé vnímání času.

Z choreografie Křídla z vosku. (Foto: Anna Rasmussen)

Nad prázdnou scénou vidíme strom zavěšený korunou dolů a s kořeny sahajícími ke stropu, kolem kterého neustále putuje osamělé světlo, připomínající koloběh dne a noci, koloběh života. Čtyři páry tanečníků v jednoduchých černých kostýmech se navzájem proměňují ve skupinových scénách, duetech i sólech s jasným rukopisem choreografa. Všichni mají stejnou důležitost a odpadá tak koncept hlavní a vedlejší role.

O Kyliánovi se říká, že je mistrem duetů, což se zde také potvrdilo, a nejen to. Tento choreograf vychází z klasického tance, ale zároveň jednotlivé figury modifikuje a přetváří, s neuvěřitelným smyslem pro detail a soulad s hudbou. Těla tanečníků vytvářejí netušené tvary a linie, občas zvířecí a měkké, smyslné a hravé, jindy zase klasicky přesné. I přes náhlé změny dynamiky celé dílo „pluje“, stejně jako hudební doprovod – skladby Johna Cage, Philipa Glasse a Johanna Sebastiana Bacha – které jen podtrhují čistotu a preciznost, kterou vidíme v pohybu.

Koki Nishioka a Shino Sakurado. (Foto: Anna Rasmussen)

Ostravští tanečníci se s náročnou choreografií poprali více než dobře, pečlivá příprava pod vedením asistentů choreografie a bývalých členů prestižního holandského souboru Netherlands Dans Theatre (NDT) Cory Bos-Kroese, Nataši Novotné a Stefana Žeromského se bezesporu vyplatila. Dal by se vytknout snad jen místy nedokonalý synchron v některých náročnějších pasážích, celé choreografii to ale nijak neubralo na dojmu.

*

V něčem velmi podobné a zároveň kontrastní je druhé dílo večera. Choreografie Alice, kterou vytvořila dvojice Michelle Yamamoto a Denis Untila již v roce 2011 pro Večer mladých choreografů PTAH II v Essenu, se nyní dočkala ostravského uvedení a vtáhla diváky do děje volně inspirovaného známým románem Lewise Carolla Alenka v říši divů. Nečekejme ale onu barevnou „jízdu“, kterou známe z početných zpracování tohoto příběhu. I tady se o slovo hlásí jednoduchost, civilnost a pozornost upřená na detail.

Shino Sakurado v choreografii Alice. (Foto: Anna Rasmussen)

Hned v prvních vteřinách představení Alice doslova a do písmene spadne na jeviště, kolem ní se rozprostírá jenom kruh světla. Ke křehké dívce v podání Shino Sakurado se na jeviště připojují další postavy, všechny vypadají stejně a Alice se ztrácí v tanci bezejmenných těl. Z davu ale vystupují důležité charaktery, které znázorňují situace dobře známé každému z nás. Houseňák (tančil charismatický Stafano Pietragalla) symbolizuje vztah, ze kterého nelze uniknout, i když nás sužuje a dusí. Naproti tomu Kloboučník v podání Barnabyho Jamese Packhama je obrazem bezstarostnosti, uvolněnosti a nadsázky. Srdcová královna se převtělila do arogantního šéfa (s chutí a vtipem ho zatančil Rei Masatomi) a připomněla nám všem, jaké je to trápit se ve špatné práci. Když se Alice znovu zmocní dav šedých osob, které ji chtějí proměnit v jednu z nich, musí přijít jasné rozhodnutí.

Z choreografie Alice. (Foto: Anna Rasmussen)

Alice hýří nápady a dynamickým a odvážným choreografickým stylem, pro každou scénu byla navíc vybrána stylově velmi odlišná hudba, autoři pracovali i s tichem. Taková různorodost může být výhodou, ale i kamenem úrazu. Ve výsledku totiž Alice působí trochu neuceleně, jako sled propracovaných scén bez dotažených přechodů, které by jí jistě dodaly na potřebném efektu. Současně je tato choreografie asi nekonkrétnějším dílem večera, ačkoli se o to nějak záměrně nesnaží a stále ponechává divákovi prostor pro vlastní fantazii.

*

O závěr večera se postarala choreografie dalšího z „odchovanců“ Netherlands Dance Theatre Jiřího Pokorného, který se v současnosti naplno věnuje vlastní tvorbě a spolupráci s mnoha světovými soubory. Jeho Humpback Runner/Útěk obra byl původně postaven pro juniorskou složku NDT v rámci programu Symbolen. Objevují se v něm různé inspirační vlivy – malby Hieronyma Bosche, téma migrace a plynutí, podobnost mezi migrujícími keporkaky a lidmi hledajícími nový život. To všechno je ale přetaveno v abstraktní dílo, ve kterém skupina identicky oblečených tanečníků a tanečnic cestuje prostorem a čas od času se někdo z nich zastaví, vymaní a odliší. Postavy jakoby zamrzaly v živých obrazech, nebo se naopak zrychlovaly oproti většině, když těkavými pohyby krouží kolem jeviště.

Z choreografie Útěk obra. (Foto: Anna Rasmusen)

Motiv kruhu se ostatně objevuje už na začátku a uzavírá choreografii na samém konci, tanečníci se pohybují v jeho středu nebo putují po obvodu. Působivost scén dotváří světelný design dlouhodobé spolupracovnice Jiřího Pokorného Loes Shakenbos. I zde byla hudba z různých soudků – občas něžná, jindy tvrdá až agresivní, propojená v celek skladatelkou Yukari Sawaki. Stejně jako v Křídlech z vosku se v Útěku obra nehrálo na hlavní nebo vedlejší postavy, tanečníci se výborně vnímali jako skupina a nedali znát žádné větší zaváhání.

Réka Kiss v Útěku obra. (Foto: Anna Rasmussen)

Co dodat na závěr? Sama skutečnost, že v Ostravě můžeme v současné době vidět naživo práce mezinárodně uznávaných choreografů (a to nejen v případě Vzletů a pádů, a nejen v Národním divadle moravskoslezském) nás může těšit, protože to rozhodně není samozřejmostí. Za tímto faktem stojí práce mnoha lidí, z nichž někteří se objeví přímo na jevišti, ještě více jich ale zůstane našich očím utajeno, a přesto mají na vzniku inscenace velký podíl. Zároveň se z ostravského publika stává publikum náročnější a určitě i vnímavější – současné choreografie totiž ve valné většině neprezentují popisné a snadno uchopitelné situace, naopak kladou otázky, na které není jen jedna odpověď, a nabízejí různé možnosti interpretace. Ukazují tanečníky jako běžné smrtelníky, kteří se nevznášejí jen na špičkách, ale záměrně podléhají gravitaci a nezůstávají jen v perfektních pózách. Pro Vzlety a pády platí totéž. Hrají si s náznakem a dokazují, že v jednoduchosti je pořád krása a že vyletět i spadnout může kdykoli každý z nás.

Tereza Cigánková | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.