Letošní Ost-ra-var potvrdil, že v Ostravě se rodí budoucnost českého divadla

Letošní ročník připravoval nový tým, což přineslo některé novinky. Organizátoři se ale museli vyrovnat s podstatným snížením rozpočtu. Důsledkem byla například absence závěrečného společenského večera, který byl vždy fórem názorů a hlavně možností setkání jak účastníků mezi sebou při družném rozhovoru, tak herců a inscenátorů s kritiky, kteří reflektovali jejich tvůrčí divadelní činnost. Sami účastníci si pak díky vstřícnosti provozovatelů kavárny ve Staré aréně zorganizovali takový večer nakonec sami.

O prvním rozborovém semináři jsme již psali (ZDE), ten druhý zahájila rozprava o představení hry Maryša bratří Mrštíků v podání Divadla Petra Bezruče. Studentský referát obsahoval spíše osobní dojmy než hlubší pohled do struktury inscenace i do způsobu jejího podání v konkrétním představení. Ze strany kritiků a pedagogů zazněla pochvalná slova o úpravě textu a dramaturgii z pera Kateřiny Menclerové, pochvala herců, zejména Norberta Lichého za postavu Lízala, Dušana Urbana za jeho Vávru, Vojtěcha Říhy z Francka, Kateřiny Krejčí za její Strouhalku a hlavně Pavly Gajdošíkové za Maryšu. Pochvalná slova padla i na adresu režie Janky Ryšánek Schmiedtové. Tatjana Lazorčáková právě tuto režii označila ve velmi milé překvapení v kontextu inscenací Janky Ryšánek Schmiedtové jako takových. Vladimír Just označil Maryšu jako vynikající inscenaci se skvělými hereckými výkony.

Představení hry Naše třída Tadeusze Slobodzianka v režii Janusze Klimszy bylo očekáváno s velkými nadějemi, naděje však předčily skutečnost. Kontroverzní téma chování Poláků k Židům v předvečer i v průběhu druhé světové války se dnes více než v Polsku hraje na českých jevištích. Přítomní studenti jak pražští, tak brněnští v rozpravě hovořili o silnějším dojmu z předchozích setkání s touto hrou v jejich domovských městech a tamních divadlech. I kritici poukazovali na existenci brněnské inscenace Divadla Polárka v režii Břetislava Rychlíka, která byla pro mnohé z přítomných mnohem záživnější a poutavější. Kritika padala hlavně na stranu režie a na druhou část představení po přestávce, které je spíše statickým vyprávěním než dynamickou jevištní podívanou. Zazněla pochvala herců Marka Cisovského a Jana Fišara. Nakonec byla zmíněna situace, která se odehrála v hledišti po první části: jedna z divaček si utírala slzy a svého partnera se zeptala: Ty jsi o tom něco věděl? Kdyby jen toto, je to důvod k uvedení Naší třídy a k jejímu reprízování.

Další v pořadí byla inscenace hry Christophera Hamptona Řeči léčí v podání herců činohry Národního divadla moravskoslezského v režii Vojtěcha Štěpánka. Zde již zaznělo více kritických poznámek, a to jak na adresu scénografie, tak i k hereckému uchopení, hlavně se však debata točila kolem tématu hry. Studenti většinou vyjadřovali nepochopení, jejich starší profesionální kolegové ale upozornili na skutečnost a existenci zdroje, ze kterého autor hry čerpal, tedy na korespondenci mezi C. C. Jungem a S. Freudem a hlavně na to, co akcentoval režisér a co je zřetelným názorem inscenace: člověk může hlásat jakoukoliv mylnou tezi a přesvědčení, ale nakonec ho jeho život sám přesvědčí o skutečné pravdě.

Hra Ferdinanda von Schiracha Teror, kterou nastudovala činohra NDM pro svoji novou scénu Dvanáctku v režii Terezy Říhové, byla přijata s největšími rozpaky. Účastníci semináři odmítli manipulativnost hry jako takové i představení. Většina se přiznala k tomu, že v závěru hry autorem zařazené hlasování diváků o vině či nevině hlavní postavy odmítli, neboť jim chyběl skutečný viník, který je sice zřejmý, ale o kterém hra s důrazem na spravedlnost nehovoří. Za herecký výkon byla pochválena Renáta Klemensová.

Závěrečný seminář se dotkl posledních čtyř představení v hlavním programu. První z nich, Čechovovy Tři sestry v podání Komorní scény Aréna, patřilo u mnohých přítomných mezi absolutní vrcholy festivalu. Zmíněn byl autorův humor a jeho adekvátní vtělení do inscenace i využití ze strany herců v případě pouhého náznaku komediální situace k tomu, aby rozesmáli publikum Většinou se však jednalo o smích shovívavý, ba spíše o potvrzení směšnosti usilování jednotlivých postav. Vladimír Just srovnal postavu barona Tuzenbacha, zde zahranou Štěpánem Kozubem, se stejnou postavou vytvořenou Janem Třískou – a Štěpán Kozub z tohoto srovnání vyšel se ctí. Just dokonce řekl, že si v této roli nedovede představit jiného představitele ze souboru Komorní scény Aréna.

Další z rozebíraných titulů, hra Nejsem rasista, ale… z repertoáru Divadla Petra Bezruče, přivedla účastníky rozpravy ke konstatování, že svět sociálních sítí je jistým nebezpečím pro společnost z toho důvodu, že tam raší nenávist a hloupost.

Obsažnou diskuzi přineslo představení Roku na vsi bratří Mrštíků. Oceněna byla úprava titulu pro jeviště od režiséra inscenace Vojtěcha Mikuláška, herecký výkon Petra Panzerbergera v roli řezníka Martina a Lady Bělaškové coby Vrbkové. Kritizován byl v některých chvílích málo slyšitelný projev Stanislava Šárského a Alexandry Gasnárkové, málo srozumitelná řeč Františka Večeři v postavě Krištofa zejména v křičených pasážích. Přes všechny výhrady však i toto představení potvrdilo stoupající úroveň inscenací představených činohrou Národního divadla moravskoslezského.

Na adresu představení Divadla Mír ve hře Sebastiena Thiéryho Kdo je pan Schmitt v režii Václava Klemense se vyjádřil jeden ze slovenských hostů festivalu následujícím způsobem: „Celý výsledek srší komikou a vtipem, který však nemusí stát na nízkém a vulgárním, někdy až ponižujícím humoru, podlézajícím divákovi a urážejícím tvůrce. Je potěšujícím faktem, že se Divadlu Mír podařilo do repertoáru zařadit hru, která odkazuje k absurdní dramatice a snaží se divákovi podsouvat otázky identity a diskutabilnosti pravdy a reality vůbec, i když je vše skryté za humorem.“ Produkce Divadla Mír, zaměřená směrem k zábavnému a oddechovému divadlu, drží laťku vkusu a nedovoluje vulgarity v nepřijatelné formě – a když naplní svůj cíl být slušným zábavným divadlem, což se zatím daří, má takové divadlo plné právo na existenci.

Z přítomných zástupců kritiků a divadelních teoretiků se k úrovni letošní přehlídky většina vyjádřila pochvalně, dvavadvacátý ročník podle nich potvrdil smysl festivalu, kterým je setkávání zkušenosti s nastupujícím mládím a nabídky k seznámení s tím, jaké divadlo se v Ostravě dělá.

Pro teatroložku Tatjanu Lazorčákovou patřily k vrcholům přehlídky představení her Maryša, Peer Gynt a Zabiják Joe, stejný názor vyjádřil i Jiří Štefanides. Jan Kerbr pochválil Chachariji za další důkaz vyzrálého herectví členů Komorní scéna Aréna.  Pro Josefa Mlejnka byla vrcholem přehlídky Maryša, ale také Zabiják Joe a také inscenace Nejsem rasista, ale… Mlejnek označil toto představení za hřebík uhozený přesně na hlavičku a mluvil přitom o velmi potřebném tématu, které touto inscenací otevírá Divadlo Petra Bezruče zejména v myslích mladých diváků.

Vladimír Just odjel z Ostravy jako obdivovatel Maryši v podání souboru DPB s Pavlou Gajdošíkou v hlavní roli, vyzdvihl však velice Tři sestry v Komorní scéně Aréna a také Zabijáka Joea, Peer Gynta a svým způsobem i Rok na vsi. Pro Jiřího P. Kříže je Maryša jednou z inscenací, kterou bude navrhovat na titul Inscenace roku. O tomtéž v případě Tří sester uvažuje i Vladimír Just.

Hosté festivalu se na konci víkendu rozjeli domů s přáním, aby jim nic nezabránilo v příjezdu na příští ročník. Když nezaujatý divák vidí v družném rozhovoru studenty divadelních a filozofických oborů z vysokých škol z Ostravy, Brna, Prahy a Bratislavy (a nechyběl i zástupce polské budoucí divadelní kritiky), může konstatovat, že v Ostravě se díky Ost-ra-varu rodí budoucnost českého divadla.