Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Fiducia slaví dvacetiny, vlastně šestadvacetiny. Famózní klub ovlivnil stovky umělců

Fiducia slaví dvacetiny, vlastně šestadvacetiny. Famózní klub ovlivnil stovky umělců

3.12.2018 Obraz & Slovo

Fiducia je latinský výraz pro důvěru. Kulturní nadaci téhož jména založil v roce 1992 houslista a muzikolog Ladislav Hoskovec, načež v roce 1998 převzala Fiducii Ilona Rozehnalová. Nové Fiducii je tak dvacet let, té původní dokonce o šest let více, v každém případě je to ale jedna z nejdéle fungujících kulturních institucí v kraji, které po roce 1989 vznikaly z entuziasmu občanské společnosti.

Zvětšit obrázek

Petr Hruška a Jan Balabán ve Fiducii.
Foto: Archiv Fiducie

V roce 1996 založil Jirka Zahuta klub Hudební bazar. A v roce 2002 začal Jiří Macháček vydávat časopis Protimluv. To jsou spolu s Antikvariátem a klubem Fiducia asi nejdelší dosud fungující kulturní aktivity v Ostravě, které se zrodily z čirého nadšení několika jednotlivců, svým způsobem altruistů. A zároveň pořádně „zabejčených“ osobností, které dokázaly překonat nejednu překážku, kterou jejich iniciativám kladla nepřízeň doby a hlavně byrokraté všeho druhu.

Ale zatímco výčet všech koncertů v klubu Hudební bazar by dnes už nedal dohromady žádný archivář, majitelka Fiducie Ilona Rozehnalová si vede pečlivou dokumentaci a k jakékoliv ze stovek akcí z let 1998 až 2018 je schopna podat podrobné informace. Ke dvacetinám si Fiducia nadělila sborník, následující řádky ale činnost klubu připomenou spíš subjektivními střípky. Emočními momenty, které v klubu prožil autor tohoto textu.

PIVNICE U KŘIŽÁNKA. Výčep piva tohoto jména v Nádražní ulici asi ve vydávaném sborníku nebude mít vlastní kapitolu, nicméně právě U Křižánka (a někdy též v sousední Šatlavě) se možná odehrávalo to nejpodstatnější, co bylo spojeno s akcemi ve Fiducii. Můžeme to nazvat různě, ale teprve nad pivem docházelo ke spontánním hovorům nad právě viděným a slyšeným. Tady se nekritické plácání po zádech, které následuje bezprostředně po skončení akcí ještě na půdě Fiducie, často mění v kritickou arénu. A občas doslova v řež, stěny výčepu U Křižánka si tak pamatují i nejeden bohémský křik a výhružky, a také pláč.

Jiří Surůvka a Katarína Szanyi. (Foto: Archiv Fiducie)

NOVÁ RADNICE. Dalším objektem dramaticky spojeným s klubem Fiducia je Nová radnice. Coby novinář jsem tam zažil nejedno skřípění zubů, když politici lamentovali nad aktivismem Ilony Rozehnalové nebo spřízněných přátel. Právě z Fiducie totiž vyšel nejeden návrh, jak Ostravu neudělat ještě horší, než jakou byla. Fiducia třeba zachraňovala, a nakonec i zachránila, staré lipové aleje v Komenského sadech, které radnice hodlala rozštípat na levné palivo. Jindy se na Nové radnici bojovalo za zřízení městské galerie, za kostel sv. Václava nebo se protestovalo proti výstavbě Nové Fukušimy (OC Karolina), tehdy pány radní chodil za Fiducii strašit Jiří Surůvka v masce Batmana.

LITERATURA. Coby literát mám Fiducii spojenou především s autorskými čteními. A zážitky z některých akcí se vlastně prohlubují až v toku času, když si uvědomím, že s některými básníky a prozaiky už si prostě nepromluvím. Nejsilněji tak v duši rezonují večery, na nichž spisovatel Jan Balabán uváděl nové tituly. Nechci psát, že to byly křty, protože Balabán pocházel z farářského rodu českých bratří a tenhle výraz přiřazoval k něčemu mnohem podstatnějšímu, než bylo zrození knihy. Do detailů si vybavuji třeba uvedení Balabánovy novely Kudy šel anděl z roku 2003 a dokonce i ta dvě piva, která jsem s autorem vypil těsně před zahájením akce v blízké pivnici U Köhlera. Kdo by tehdy tušil, že výjimečný spisovatel opustí svět vezdejší už v devětačtyřiceti letech. A nedlouho po něm i básník Jaroslav Žila, který ve Fiducii vystoupil ještě pár dnů před smrtí, o níž věděl, že je nevyhnutelná. Nikdy proto nezapomenu ani na ten poslední birell, který básník vypil po posledním čtení U Křižánka. Zvláštně smířený s krutým osudem, který přijímal s odvahou drsného horala.

Jaroslav Žila a Jarda Malík ve Fiducii. (Foto: Archiv Fiducie)

ČASOPISY. Když bylo ve Fiducii v roce 2002 uvedeno první číslo Protimluvu, předčítal se na „křtu“ rozhovor Jana Balabána s malířkou Hanou Puchovou. Role se ale proměnily, zpovídaná kladla otázky a Balabán odpovídal místo Puchové. Ďábel je v detailu, a na tohle prohození rolí jsem myslel celá léta. Každý z návštěvníků Fiducie si totiž z akcí odnáší jiný detail, který se pro něho může stát ikonickým zážitkem a ovlivnit ho na roky. Může to být jediný verš, který uslyší na autorském čtení. Jediný obraz či fotografie. Dvě tři slova pronesená umělcem nad sklenicí vína.

SKANDÁLY A PITORESKNOSTI. Za dvacet let se jich samozřejmě několik odehrálo, a dokonce existují umělci, kteří na půdě Fiducie z různých důvodů nesmějí vystupovat. Jeden umělý skandálek jsem i sám vyrobil, když pedagoga a „básníka“ Slezské univerzity Libora Martínka urazila moje recenze v Protimluvu, v níž jsem rozcupoval jeho sbírku. Věděl jsem, že Martínek na uvedení inkriminovaného čísla do Fiducie nepřijde, že mu to hrdost nedovolí. A to byla příležitost, jak si pohrát s realitou. Přítel a pražský fotograf Tomáš Nosil tehdy náhle vtrhl na „křest“ a prohlásil, že se jmenuje Libor Martínek, načež mi chrstl do tváře sklenici vína a rychle odešel. Konsternované publikum jsem posléze nechal v přesvědčení, že to byl skutečný Martínek, takže se pak dlouho vyprávělo, jak se hrdinný opavský básník vypořádal s kritikem. Miluji absurdní divadlo.

HOLUBÍ LETKY A VÝSTAVY. Ve Fiducii se také občas slaví narozeniny umělců, třeba šedesátka fotografa Jaroslava Malíka. A nad vernisážové stoly se pravidelně slétá proslulá „Holubí letka“. Od jisté doby se však vernisážím spíš vyhýbám, protože pak na výstavu musím přijít znova. V mumraji při slavnostním zahájení totiž dílo hraje tak trochu druhé housle. Fiducia je naštěstí otevřena pět dnů v týdnu a zdejší dvě galerii (fotografická a malířská) už hostily kdejakého skvělého kumštýře. Mým oblíbeným kurátorem je Ladislav Holec, jenž se zaměřuje na malíře, kteří opravdu malují, přesto jdou proti proudu, namátkou jmenuji třeba Janu Šárovou.

Roman Polášek a Martin Popelář v roce 2000. (Foto: Archiv Fiducie)

Kurátoři Fotografické galerie Fiducia Roman Polášek a Martin Popelář jsou skvělými tvůrci sami o sobě, a ačkoliv jsem si minulý týden na tomto webu posteskl nad koncepty současných fotografů, oceňuji právě výstavy z tohoto ranku. Třeba skvělý fotokoncept sochařky Šárky Mikeskové. Polášek s Popelářem odvážně posunují hranice fotografických výstav a jsem plný očekávání, kam se dá ještě dojít…

DVACETINY, NEBO ŠESTADVACETINY? Historie Fiducie se mě bytostně dotýká. Dobře si totiž pamatuji na rozevlátá a nadšená gesta mého kdysi nejlepšího přítele Ladislava Hoskovce, když v září 1992 přišel s nápadem: „Založíme kulturní nadaci. A bude se jmenovat Fiducia. Důvěra.“ Byl jsem prostě u toho a pomáhal uspořádat i vůbec první akci Fiducie, kterou se stal literární večer v Galerii U Tepra ve Frýdku-Místku. Přímo naproti poště, na níž kdysi sloužil slezský bard Petr Bezruč. Další duší nadace byl malíř Ivo Sumec, a také Elli Tiliu, s níž dodnes žiji, takže Fiducia je pro mě do jisté míry i osudová záležitost. Sumec později Fiducii přenesl do Ostravy, kde jí dal nový rozměr literární vědec a kritik Miroslav Zelinský, od něhož pak Ilona Rozehnalová celý „podnik“ převzala právě před dvaceti lety. A dovedla ho ve skvělé kondici až k dnešní dospělosti. Gratuluji.

Obálka sborníku ke dvacetinám Fiducie.

*

Křest knihy „20 let Fiducie a ostravské umělecké scény“ začíná ve Fiducii v pondělí 3. prosince v 18 hodin.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.