Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Atd. Adventní program Bílé holubice dokázal, že díky vůli a motivaci je možné cokoli

Adventní program Bílé holubice dokázal, že díky vůli a motivaci je možné cokoli

15.12.2018 Atd.

Taneční seskupení Bílá holubice, které spojuje tanečníky s handicapem a zdravé umělce, připravilo již tradiční adventní program a přizvalo do něj řadu osobností z ostravské taneční i hudební scény. Kouzlo Vánoc na nás ve čtvrtek v Domě kultury města Ostravy dýchlo z pestré palety vystoupení, která se pomyslně sypala z čarovné sněžící koule a přinášela vytoužená přání i v předvánočním spěchu.

Zvětšit obrázek

Z pátečního vánočního představení Bílé holubice.
Foto: Petr Grimm

A právě adventní tlačenicí, všudypřítomným shonem a balíčky s dárky to celé začalo. Jeviště zaplnily postavy, které dobře poznáváme z předvánočních ulic – rozveselené, svátečně naladěné, ale i nervózní a roztěkané. Mezi nimi jsou i chlapeček s holčičkou, Jakub Kováč a Karolína Macháčová, kteří věří na vánoční zázraky a ty se začnou dít. Scéna se uklidňuje, světla pohasínají, až na dva osvětlené stolky, u kterých se zastaví dvě ženy (Lenka Tkáčová a Lea Žůrková). Jsou si v něčem velmi podobné, a přesto rozdílné. Obě vypadají unaveně ze všeho toho spěchu a chtějí se z něj aspoň na chvíli vymanit – ale zatímco jedna z nich se může na své tělo spolehnout, druhou svazuje invalidní vozík. I přesto obě tančí tak, jak jim to okolnosti dovolí, sdělují svůj příběh a nakonec se zase rozejdou do svých vlastních životů.

Vánoční ulice se opět zalidňuje, ruch ale ustává, když na scénu vstupuje Michal Žáček a uvádí své hudební číslo. Tento ostravský kouzelník dechových nástrojů nás jako střihem přenese z atmosféry divadelního představení do reálného světa. Svůj výstup totiž uvádí velmi civilně a nehraně – čímž maličko naruší zasněný tok vánočních výjevů a svým způsobem „vystoupí z děje“ – budiž mu to ale odpuštěno, protože jeho hudba je skutečným pohlazením pro uši i ducha, ať už se jedná o jeho autorské skladby, který ten večer také zaznívají, nebo o náměty převzaté a improvizačními kouzly dovedené do netušených končin (ukázal například, jak moc si lze „pohrát“ s notoricky známou ústřední skladbou z filmu Schindlerův seznam). Skvělými spoluhráči a neméně zdatnými spolu-improvizátory mu byli pianista Jan Uvira a perkusista Jakub Kupčík.

Z choreografie Míšův sen. (Foto: Petr Grimm)

Dozněly poslední tóny a na řadu přišel Míšův sen. Tajemný název mohl skrývat cokoli, čekali jsme téměř zamyšlení nad smyslem života, ale sny a touhy někdy bývají tak jednoduché a prozaické, a přesto stejně důležité – Michal Jagoš si ve svém vystoupení vyslechl z rádia vysněnou zprávu o tom, jak Baník Ostrava porazil Juventus Turín! Následující scény nás z fotbalového hřiště přenesly do světa nadýchaných sukýnek, baletních špiček a ladných gest. Úryvky z nejznámějších baletů Don Quijote, Louskáček a Labutí jezero si tanečníci Bílé holubice vyložili a upravili po svém a přizvali si k tomu profesionální tanečníky Janu Zelenkovou a Karla Picuriu de Pimodan. Jak na variaci z Dona Quijota, jim ale nejdříve ukázal Jakub Kováč, který, ač svému dospělému kolegovi-tanečníkovi nedosahoval ani po pás, se velkých skoků a náročných piruet nebál a vypadá to, z něj jednou vyroste přinejmenším první sólista baletu. Karl Picuria de Pimodan se ale nenechal zahanbit a vystřihl pro změnu variaci Prince z Louskáčka.

Z adventního programu Bílé holubice. (Foto: Petr Grimm)

Nejdelším a nejjímavějším vystoupením bylo „bílé pas de deux“, v tomto případě pas de trois, z Labutího jezera, kterého se zhostila tanečnice Bílé holubice Zuzana Harabišová spolu se J. Zelenkovou a K. P. Pimodanem. Krásná Čajkovského hudba jim pomohla překonat fyzické bariéry, soustředit se hlavně na elegantní pohyby paží a dokázat, že nejen baletky se mohou převtělit v krásné labutě.

Skok na míle daleko od klasického tance zajistilo Hybrids Crew ve složení Patrick Ulman a Zdeněk Kremláček, které odstartovalo druhou polovinu večera se svým Electric Boogie Dance a kromě vlastní propracované show nabídlo i společné číslo s tanečníky Bílé holubice a vneslo na pódium nakažlivou energii. Michal Žáček bude sice electric boogie muset ještě trénovat, jak sám přiznal, každopádně hudební přemety a veletoče mu jdou výborně, a tak pokračoval v pásmu svých kompozic a na jevišti už zůstal, aby doprovodil tři finální čísla večera.

Z adventního programu Bílé holubice. (Foto: Petr Grimm)

Prvním z nich byla choreografie Igora Vejsady Údolí bez slz, která dala velký prostor také „chodícím“ členkám Bílé holubice. Do středu pozornosti umístil Vejsada invalidní vozík – předmět, který pomáhá a zároveň limituje, a to nejen ty, kteří na něm sedí, ale i ty, kteří ho tlačí, manipulují s ním a musejí si na něj zvyknout jako na součást života.

Motýlí sonet v choreografii Ivany Martákové si zase pohrával s efekty velkých závojů, které mohou svítit, vlát a vlnit se, takže tanečníci, na vozíku i bez něj, skutečně připomínají exotické motýly. Samotný závěr večera patřil latinskoamerickým rytmům, veselým barvám a rozjásané náladě. Úvodní bubenické sólo obstaral Jakub Kupčík, veselou sambu předvedli profesionální tanečníci Daniel Jurča a Barbora Horáková a pak už se rozjel karneval jako v Rio de Janeiru, se všemi účastníky na jevišti. A abychom se přece jen na chvíli vrátili do atmosféry Vánoc, zazpívala Hana Vontorová v epilogu oblíbenou Purpuru.

Z adventního programu Bílé holubice. (Foto: Petr Grimm)

Představení Bílé holubice, a nejen ta adventní, nemají za cíl ohromit diváka perfektními výkony a bezchybnou choreografii, ale ukázat, co všechno je možné tam, kde je vůle a motivace. Nutí k zamyšlení nad tím, jak moc si občas bezdůvodně stěžujeme, místo abychom byli vděční za vše, co máme. Dávají naději a energii handicapovaným tanečníkům. To vše je fakt, který vnímavý divák přijímá a podle toho také k představením přistupuje.

Škoda je ale technických chybiček, které se do představení vloudily – ty totiž nebyly zaviněny tanečníky, ale spíše týmem lidí okolo. Dle mého názoru by představení mohlo být ještě na mnohem vyšší úrovni, kdyby se podařilo doladit světla, přesné pouštění jednotlivých skladeb, zvučení a technické přeměny na jevišti. Takové nepřesnosti působí tak trochu rušivě, ačkoli se nejedná o produkci profesionálního souboru, a přitom se jim lze vyhnout, stojí to jen trochu více pozorností a přípravy. Stejně tak by mohly být jednotlivé scény lépe dramaturgicky propojeny – ačkoli je jistě těžké dát tak různorodé styly dohromady, věřím, že je to možné.

Přejme tedy členům Bílé holubice i jejich spolupracovníkům a hostům, aby je do budoucna neopustilo nadšení, píle a silná vůle a my se mohli těšit přinejmenším na další Kouzlo Vánoc.

Tereza Cigánková | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.