Slezské divadlo podniklo uvedením hudebního Ohniváka velký risk, který bohužel nevyšel

Střet dobra a zla je stejně starý jako samo lidstvo. Nejstarším literárním dokladem o tomto věčném sváru jsou pohádky. Dualismus dobra a zla má mnoho podob: hodná princezna a zlá čarodějnice, chrabrý princ a drak… A kdo to vyhraje? Vždy to vyhraje princ a princezna a síly dobra a zla se nikdy nemísí. Pohádky prostě mají jasně definované hranice. Můžeme se jejich jasnozřivou argumentační logikou inspirovat i v kritickém ohlédnutí za pohádkou, která byla nastudována Slezským divadlem.

Autor hudby Petr Opava se rozhodl vyprávět příběh v intencích Erbenovy předlohy. To ovšem neznamená, že se inscenace může obejít bez zajímavostí, režijních i scénografických nápadů, vtipu a invenčního řešení mnohých výjevů. Hudba Petra Opavy ve shodě s režií Marka Mokoše bohužel nevnesla do notoricky známého příběhu téměř nic osobitého.

Melodický potenciál skladatele je velice chabý, melodika rozložených mollových kvintakordů kostrbatá, všudypřítomná pompéznost není vyvážena lyrickými pasážemi a alespoň trochu vkusnou instrumentací, která střídala rozpačitě hrající orchestr s ryčnými, odpudivými samply jako z nějaké audiovizuální laserové show na ledě.

Z inscenace O ptáku Ohnjiváku a lišce Ryšce. (Foto: T. Ruta)

Mokošova režie měla podobné parametry. Nedokázala smysluplně vést herce, vyprávění děje bylo zdlouhavé, nudné a nezajímavé, herecké výkony kromě Rudolfa Medňanského spíše směšné než úsměvné. Mokoš si nepohrál s detaily. U tří králů, které hrál ve všech případech Dalibor Hrda, režiséra nenapadlo odlišit jejich typovou charakteristiku, což dokáže běžně amatérské ochotnické divadlo. Největším špekem Hrdy tak zůstalo nahánění žen s výkřikem „Máš babu!“. Režie postrádala napětí, akci a promyšlené řešení dějových peripetií, herci na scéně působí toporně, chaoticky a zmateně. Jejich pohyb, příchody a odchody z jeviště narušuje inscenační logiku i iluzi a kouzlo celé pohádky.

Inscenace stojí a padá na nezáživné hudbě a neschopnosti inscenátorů vnést do hry nějakou dynamiku, natož gradaci. Představení je zhruba v půli rozseknuto přestávkou, která příliš nedává smysl, jelikož se nenachází v nějakém bodu zlomu.

Bohužel ani scénografie Davida Janoška příběhu nepomohla. Kostýmy jsou bizarní, nesourodé a zmatené. Scénické taneční vsuvky a choreografie Martina Tomsy je důstojná, avšak často příliš rozvláčná a působící jako časově nadbytečná výplň. Herecké výkony ve shodě s bezradnou režií zamrzly na nulovém bodě, ty pěvecké pak zachraňují skvělá Tereza Kavecká a Michael Kubečka.

Z inscenace O ptáku Ohniváku a lišce Ryšce. (Foto: T. Ruta)

Prazvláštní hudba Petra Opavy čerpá ze směsi heroické a značně nepůvodní filmové pohádkové hudby a motivů vypůjčených od W. A. Mozarta, K. Svobody i předních interpretů lidové hudby (Javory, Čechomor apod.). Kombinace prvků muzikálu a jakési mutace klasické trubadúrské světské písně byla podivná a nesourodá.

Inscenace Ptáka Ohniváka jako smysluplný dramatický útvar nefunguje a působí jako prázdný balast, který vlastně zachraňuje jen lidová předloha. Je přece zřejmé, že i klasické téma musí být nazíráno z nějakého úhlu pohledu. Dá se přemýšlet nad chováním dvou nezvedených králových synů, dá se dramaticky vystavět liška Ryška a naznačit, proč jí záleží na tom, aby pomohla nepoučitelnému třetímu princi. Erbenova pohádka je jako studnice plná čisté i zkalené vody, s níž se dá různě experimentovat, přelévat ji a mísit. Vždyť také existuje tolik variant jejího podání v různých slovanských zemích!

Z inscenace O ptáku Ohniváku a lišce Ryšce. (Foto: T. Ruta)

Je překvapivé a nepochopitelné, že se takováto inscenace vůbec dostala na jeviště profesionálního divadla. Nedávno jsem tuto pohádku viděl v nastudování amatérského divadelního souboru v opavském loutkovém divadle a bylo to mnohem poutavější, záživnější a zdařilejší než produkt, který prezentují profesionálové.

Obávám se, že se nezdařil ani dobrý úmysl potěšit hlavně dětského diváka. Pohádka je hrána v 19 hodin večer a končí po deváté hodině. V publiku bylo dětí poskrovnu. Není také divu, vždyť ráno vstávají do školy a školky a domů by dorazily kolem desáté. O dynamice příběhu by asi své pověděl můj soused, který většinu druhého dějství v úterý večer prospal.

Vypadá to, že touto nevydařenou inscenací Slezské divadlo zalepilo jeden programový bod. Bohužel ho zalepilo dílem, které má zásadní inscenační trhliny, nekvalitní hudbu i libreto. Tudy prostě cesta nevede. Ani v pohádkách, ani ve skutečnosti.