Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo V Ponorce s Jindřichem Štreitem. O Vánocích v Sudetech i morálce fotografů

V Ponorce s Jindřichem Štreitem. O Vánocích v Sudetech i morálce fotografů

27.12.2018 Obraz & Slovo

Ponorka je kultovní olomoucká máničkovská hospoda. Atmosféra v putyce něčím pořád připomíná osmdesátá léta, což je také doba, kdy fotograf Jindřich Štreit s výjimečnou citlivostí dokumentoval lidské úděly na nedalekém Sovinecku. Štreitův kalendář je nabitý, v pondělí Fiducia v Ostravě, v úterý vědecká rada v Olomouci, ve středu volby senátu Slezské univerzity v Opavě…, každý den v plném zápřahu. Mezitím ale stačí mačkat spoušť. Cvak, cvak, cvak. A také se sejít na kus řeči, třeba právě v Ponorce.

Zvětšit obrázek

Jindřih Štreit v olomoucké hospodě Ponorka.
Foto: Ivan Mottýl

V sedm ráno už třeba dvaasedmdesátiletý umělec zamíří objektiv na lesík, který míjí autem kousek za Sovincem. A spát chodí mnohdy až po půlnoci, někdy už se malá ručička blíží k druhé hodině. Fotograf Jindřich Štreit je svým neutuchajícím pracovním tempem pověstný, až je mi proto hloupé, že ho chci zdržet jen z jakýchsi „mediálních důvodů“. Nemá to zapotřebí. Všechno, co chce říct k bolestem dnešního světa, umí odvyprávět prostřednictvím snímků.

Slova jsou zbytečná i ve chvíli, kdy na stůl v olomoucké Ponorce pokládá právě vydanou knížku s názvem Ze tmy ke světlu. Snímky z tuzemských věznic. Kriminál je tmou, jednou ale zase přijde světlo (s výjimkou doživotně odsouzených).  Štreitovi ale nešlo jen o takto prvoplánový pohled na mukly. Zajímalo ho nejen světlo čekající na svobodě, ale i duchovní záře, která může zasvítit do zamřížované cely. A tou mohou být i vězeňští kaplani, kněží a pastoři křesťanských církví.

„Poznal jsem, jak je to náročná služba, a jak jsou kaplani důležití, a proto byl cyklus nazván Ze tmy ke světlu,“ vypráví fotograf v olomoucké pivnici U Muzea, které se už před rokem 1989 přezdívalo Ponorka. I tahle hospoda byla v osmdesátých letech jistým druhem světla v temnotách, ačkoliv je to dlouhá a ponurá krčma bez oken. Chodíval sem olomoucký underground, studenti a vůbec lidé, kteří komunisty nemuseli. Venku po chodníku v té době kráčel jeden sovětský důstojník za druhým, Olomouc byla posádkovým městem okupační armády. „Právě jdu ze sovětské komandatury,“ ironicky dodá Jindřich Štreit nad šálkem čaje. Dnes v budově velitelství sídlí jedna z budov Univerzity Palackého a fotograf tam právě absolvoval dvouhodinové zasedání vědecké rady.

Z Ponorky to má domů na Sovinec pětatřicet kilometrů. Není to daleko, ale dá se mluvit o dvou vzdálených světech. Sovinecko je zapomenutou výspou Moravskoslezského kraje. Jsou to bývalé Sudety a z Olomouce i z Ostravy se tam jede proti proudu času. Navzdory všemu snažení domorodců tam návštěva z vnitrozemí pociťuje jistou tíseň a vykořeněnost. Po odsunu v letech 1945 až 1946 už se kraj nikdy nepodařilo pořádně dosídlit, a je to stále znát. Němci žili v oblasti skoro sedm set let, ve třináctém století je pozval Biskup Bruno, aby osídlili pralesní hvozdy na úpatí Jeseníků, ale noví osídlenci tu budou opravdu doma možná za dalších dvě stě či více let. A právě tady od konce sedmdesátých let vytvořil Jindřich Štreit zřejmě nejlepší dokumentární snímky o realitě pohraničí v reálném socialismu. A fotografoval i na Vánoce.

„Když jsem v osmdesátých letech pracoval na státním statku v Ryžovišti, chtěl jsem zmapovat, jak se v rodinách slaví Vánoce – jaké mají lidé stromky, zvyky, jaké si dávají dárky. Měl jsem všude otevřené dveře, a to dokonce v šesti vesnicích, všechno to byli zaměstnanci statku, kteří už můj foťák ani nevnímali,“ vypráví Štreit na šálkem čaje v legendární olomoucké Ponorce. „A tehdy jsem prožil nemilé překvapení, že se Vánoce podařilo skoro vymazat z kalendáře. Někteří sousedé buď vůbec neměli stromek, nebo měli jen nějaké pometlo či větev, jiní svátky úplně ignorovali. Hodně mě to zarazilo, pocházím z Valašska a Vánoce u nás doma byly největším svátkem roku. Jenže v pohraničí se hodně lidí propadlo do jakési duchovní chudoby. V současnosti se to naštěstí trochu změnilo.“

Řeč se stočí i na Štreitův příchod do Sudet, do Těchanova nedaleko Sovince, kam se v roce 1956 přestěhovali jeho rodiče z milovaného Valašska. Museli. „Těchanov leží na konci světa, vyhnané Němce nahradili rumunští Slováci, reemigranti z Banátu. Zřejmě někde tam je počátek vaší výjimečné lidské sociální fotografie. Byli to velcí dříči, do Rumunska odešli na přelomu osmnáctého a devatenáctého století zúrodňovat pohraniční hory, skoro pralesy. I po reemigraci v roce 1945 si udržovali úžasnou sounáležitost, každá rodina zabíjela vždy dvě prasata, jedno pro sebe a druhé pro vesnici, které se na posezení snědlo. Celý Těchanov žil jako jedna rodina.“

A řeč se dál točí kolem hospodského stolu. Mistr vypráví o letošních výstavách, o cyklu fotek pro Národní zemědělské muzeum v Praze (to je ten lesík zmíněný na začátku textu), o celoživotní potřebě bojovat fotografií za práva sociálně slabých. Naproti u stolu sedí typický olomoucký intelektuál, který má u půllitru piva naskládanou hromádku knih. Krásný snímek, řekl by laik. Štreit ale necítí potřebnou sociální hloubku. A navíc by se musel napřed seznámit. Nikdy nefotí, aniž by si napřed podal ruku s „objektem“.  V tu chvíli se ptám: „A co studenti ze Slezské univerzity? A ta výstava v ostravské…“ Nedořeknu. Ve stejný okamžik zazvoní mobil.

Chtěl jsem se zeptat na nedávnou výstavu Bez stanika v ostravské Fotografické galerii Fiducia, tedy na konceptuální projekt studentů opavského Institutu tvůrčí fotografie, na kterém Štreit učí už skoro třicet let. Na těchto stránkách jsem o výstavě zveřejnil malý referát, no a teď jsem chtěl znát i názor pedagoga. Mimoběžné síly, telepatie, ani nechci vyslovovat ta slova, která mě napadla, když jsem z reakcí Jindřicha Štreita rozpoznal, že mu telefonuje studentka a zároveň kurátorka výstavy Bez stanika ve Fiducii. Štěpánka Stein.

A po chvíli mi bylo jasné, že kurátorka mluví i o mé recenzi. „Ivan sedí vedle mě v Ponorce, předám,“ podotkne Štreit do mobilu. A předá. Byl to příjemný hovor, lehkou „kritiku“ z Ostravanu přijala kurátorka s generačním pochopením. Vlastně jsem proti výstavě nic neměl, jen mě překvapilo, že koncept zvítězil nad „štreitovskou“ realitou. „Školu mnozí berou jako terapii svých vnitřních stavů, které pak ventilují přes umění,“ říká u hospodského stolu Jíndřich Štreit. Chápu, podobné je to i v ateliéru Daniela Balabána na Fakultě umění Ostravské univerzity, a vůbec v mnoha ateliérech uměleckých škol.

Uplynuly skoro dvě hodiny. Vypili jsme dva čaje. Číšnice je za takovou „tržbu“ otrávená, a dává to i dost znát. Tohle jsou hosté Ponorky? Kdybych to však spočítal historicky, při svých návštěvách Olomouce zhruba od roku 1983 jsem už v Ponorce vypil stovky piv. Teď je to úkol jiné generace. V Ponorce se nadává na Babiše, na Zemana, na Okamuru, to zní slibně, i když hospoda je pro politiky jen velmi malým nebezpečím. A jaká nebezpečí číhají na fotografii jako takovou? Co moderní technologie, které umožňují zmanipulovat každý snímek? „Technologie dokážou zázraky, záleží jen na morálce fotografa,“ přemítá Jindřich Štreit.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.