Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Dó Evy Staré a Lukase Blahy plynulo v Cooltouru jako klidná řeka

Dó Evy Staré a Lukase Blahy plynulo v Cooltouru jako klidná řeka

19.1.2019 Divadlo

Své autorské představení Dó, které vznikalo jako absolventský projekt, přivezli do Ostravy performeři a studenti pražské HAMU Eva Stará a Lukas Blaha. Právě v ostravském Cooltouru se před zhruba rokem začalo jejich představení formovat a získávat konkrétní obrysy, a to během rezidence, která jim posloužila k intenzivnější práci na autorském materiálu. Obklopeni týmem svých mladých kolegů rovněž spojených s Akademií múzických umění (zmiňme například dramaturgyni Janu Stárkovou) se postupně propracovali až k výsledné podobě Dó a vložili do něj každý kus svých osobitých dovedností a představ.

Zvětšit obrázek

Z představení Dó v ostravském Cooltouru.
Foto: Petr Kiška

Inspirace japonskou kulturou, konkrétně typickou formou poezie, tzv. haiku, byla výchozím bodem k rozvinutí řady vizuálně zajímavých scén, které více či méně odkazovaly k oněm sedmnácti slabikám, ve kterých jsou mnohdy obsaženy zásadní životní pravdy (a občas také zcela prozaická sdělení o naší každodenní existenci). Není ale až tak důležité, jak moc se autoři drželi svého inspiračního zdroje, mnohem zajímavější je jejich schopnost ho přetavit v něco nového v rámci svých uměleckých disciplín, v tomto případě nového cirkusu, tance a fyzického divadla.

Přesto bylo možné silně cítit, z čeho představení vychází. „Dó“ se dá vyložit jako cesta či splynutí. Jeho celková atmosféra navozovala klid, soustředěnost, smysl pro detail a estetiku, tak typické pro japonského ducha a důležité pro vnímání jeho poezie. Ať už to byly křehce vypadající míčky nebo list papíru, se kterými se musí manipulovat s naprostou přesností, nebo minimalistické pohyby těla, občas připomínající bojová umění, stále jsme se vezli spolu s interprety na vlně příjemné meditace.

Z tanečního představení Dó. (Foto: Petr Kiška)

Lukas Blaha jako primárně novocirkusový umělec, žonglér, vstoupil na jeviště jako první. Zprvu opatrně, s několika bílými míčky, které precizně rozmístil po scéně. Vytvářel si svá vlastní pravidla a vlastní hru, přehazoval a přemisťoval míčky, jako by to bylo to nejdůležitější na světě, jeho veškerá pozornost zaměřená na jejich přesnou polohu. To až do chvíle, než jeho prostor „narušila“ další bytost, která nutně zaujala jeho pozornost.

Klidnými pohyby, jako by zkoumala své tělo zevnitř, Eva Stará proplouvala prostorem, než došlo k vzájemné interakci. Ta odstartovala hru a neustálou komunikaci mezi dvojicí interpretů, která více nežli muže a ženu připomínala dva tvory, kteří neustále objevují, vyzývají jeden druhého, zkoušejí své možnost. Napětí mezi nimi bylo ale stále znát, ostatně takové napětí mezi opačnými pohlavími existuje vždy a nedá se zcela vyrušit.

Z tanečního představení Dó. (Foto: Petr Kiška)

Hranice mezi tanečnicí a žonglérem se postupně stírala, když Eva Stará zapojila do svých pohybů míčky a naopak Lukas se napojil na pohyby své taneční partnerky. Oba tak dokázali propojit disciplíny, které jsou jim blízké s těmi, které si zřejmě museli nově osvojit, a až na drobná zaváhání je zvládali s přehledem. Ze zaujetí fyzickou stránkou (jak krásně jednoduché může být kupříkladu znázornění rýžového pole) sem tam vytrhlo diváka mluvené slovo jako přímý odkaz na haiku, vždy jako součást nějaké hry, která se opakovala několikrát dokola.

Kontrastně s minimalistickým pohybem zase působila akrobatická scéna, kdy Lukas balancoval vestoje na ramenou Evy, kterou její „břemeno“ ze stoje stáhlo až k zemi. A stejně jako začátek patřil sólu, tak i na závěr Lukas na scéně osaměl, po jeho protějšku zbyla jen křehká papírová vlaštovka, se kterou balancoval stejně umně, jako s míčky.

Z tanečního představení Dó. (Foto: Petr Kiška)

Je jisté, že Dó na každého diváka zapůsobilo odlišně. Během závěrečné diskuze se někteří z diváků přiznali k tomu, že postrádali trochu více „wow“ efektu a trochu více exhibice, která k novému cirkusu i tanci také patří, autoři se ji podle svých slov ale snažili držet na uzdě, aby nesklouzli k prvoplánovému efektnosti. Naopak využívali svých dovedností, aby dosáhli nenucenosti a přirozenosti. K tomu všemu využili dosyta možností light designu a sound designu, který do značné míry ovlivnil finální podobu jejich performance.

Já osobně mám z Dó právě takový dojem, jaký mám při čtení haiku – je to jako výjev vytržený ze života, ne nutně dramatický, napínavý nebo tragický, ale přesto takový, který si získá naši pozornost a přesune ji od přehršle informací k detailu a podstatě věci.

Tereza Cigánková | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.