Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Vladivojna La Chia: Abych Ostravu mohla milovat, potřebuji mít odstup

Vladivojna La Chia: Abych Ostravu mohla milovat, potřebuji mít odstup

20.1.2019 Hudba

Vladivojnu La Chia není třeba zdlouhavě představovat. Hudebnice a skladatelka je mimo jiné autorkou mnohé filmové a scénické hudby, natočila několik desek s kapelami a projekty, kterými prošla, včetně těch sólových, a aktuálně vydala singl Mrtvá. Během chladného lednového večera jsem měla v plánu bavit se s Vladivojnou především o hudbě a jejích aktivitách, rozhovor však nakonec sklouzl i širším tématům.

Zvětšit obrázek

Zpěvačka a skladatelka Vladivojna La Chia.
Foto: Pavel Hofman

Singl Mrtvá pochází původně z debutové desky kapely Vladivojsko s názvem Hořící hlavy a nyní byl upraven do možná o něco komornější a jemnější podoby. Proč zrovna tato skladba a proč jste se ji rozhodla takto modifikovat?

Vladivojsko teď hibernuje a je upozaděno. Zároveň na koncertech s mojí kapelou 4trio hrajeme věci od Vladivojska v jiných aranžích a podobách, jsou to spíše akustické verze. Mrtvá je moje srdcovka, která trochu vybočuje svou poetikou. Nyní před zimním turné jsem přemýšlela, který singl vydat, jestli další zhudebněnou báseň Anny Barkovové, které se už pár let věnuji, nebo něco z mé poslední nevydané tvorby. Rozhodla jsem se pro Mrtvou, protože je někde na pomezí a také proto, abych více demonstrovala pestrost našich koncertů. V neposlední řadě rozhodla i zimní tématika.

Album Hořící hlavy je označováno za metalové, já v něm vidím tvrdší crossover s neskutečně barvitou instrumentací a texty. Ačkoli asi nemáte ráda škatulky, označila byste tuto tvorbu nějak specificky?

Já mám problém cokoli označovat. Někdo tomu říká alternativní metal a možná je to právě tvrdší crossover. Jenže určit, co je dnes alternativa nebo crossover, je strašně těžké. Máloco je ve vlastní škatulce čistě metalové nebo čistě rockové. Podle mě je to tvrdší žánr zaměřený na společenskou kritiku s nadhledem a určitou nadsázkou.

Co vedlo Vladivojsko k textům týkajícím se společenské kritiky?

Inspirací pro mne byla skutečnost, že jsem začala spolupracovat s dvacetiletými kluky. Původně jsem na desce ani nechtěla zpívat a pracovala jsem s nimi jako jejich kouč a producent. Chtěla jsem jim najít zpěváka a pomoci jim s tvorbou. Psaní textů a společné zkoušení mě však strhlo, a tak jsem s nimi zůstala. Vyšla jsem z jejich naturelu a ten byl metalový. Nechtěla jsem kluky měnit, jen z nich vytáhnout to nejlepší a dát jejich rifům a nápadům tvar. Více než lyričtější polohy, kterým se věnuji v sólové tvorbě, ze mě intuitivně padaly texty zaměřené právě na společenskou kritiku. Teď už se ale sestava obměnila, a tak se to ubírá zase trošku jiným směrem.

S kapelou Vladivojsko. (Foto: Robert Houzar)

S Vladivojskem jste mimo jiné nahrála coververzi skladby Sudety, která je původně od písničkáře Kittchena. Láká vás proměňovat skladby do jiné hudební formy a aranže? A myslíte si, že máte v sobě kus písničkářství? Vzhledem k vaší schopnosti skládat věci a otextovat je bych řekla, že k tomu máte velice blízko…

Přearanžovávat skladby mne vždycky velmi bavilo, ať už jde o vlastní skladby, nebo o ty cizí. Co se týče písničkářství, tak se necítím úplně jako písničkář, ale vydala jsem čtyři sólové desky, kde je hudba důležitá stejně jako text. Několik let jsem objížděla kavárny a čajovny sama s kytarou, což se o písničkářství lehce otírá. Poslední deska 8 hlav šílenství je jiná v tom, že jsem zde zhudebňovala výhradně básně ruské básnířky a novinářky Anny Barkovové. Myslím si, že se ve mně propojuje všechno možné a neexistuje jedna šablona, do které bych se mohla zařadit. V momentě, kdy se zařadím, zas stejně vyletím jinam.

Jak se vám skládá filmová a scénická hudba? Je taková práce hodně rozdílná oproti tvorbě pro kapelu, která se hraje na klubových koncertech a festivalech? Je potřeba u toho jinak uvažovat?

Ano, protože člověk je součástí většího celku a snaží se podpořit něco, co ho přesahuje. Když dělám písničky pro sebe, přemýšlím nad hudbou a nad textem, ale tady přemýšlím hlavně nad scénami, atmosférou, nad scénářem, a musím se držet velmi zpátky.

K filmu 8 hlav šílenství jste udělala kompletní soundtrack. Film má silný příběh i poutavou hudbu, obsahuje navíc několik myšlenek, které stojí za zastavení, např. o poezii a její potřebnosti, což se dá celkově vztáhnout na umění během doby jakékoli krize. Jak se stavíte k tomuto rčení, že ve chvíli, kdy nám jde takzvaně „o kejhák“, jsou veškeré povznášející věci úplně zbytečné?

To je dobrá otázka. Teď jsem nad tím přemýšlela v souvislosti s knihou Magor a jeho doba. Přemýšlela jsem nad tím, jak bych fungovala já v době, kdy nemůžete publikovat, veřejně vystupovat a v podstatě vám za to všechno ještě hrozí vězení. Anna Barkovová to měla ještě těžší, protože ta byla přímo v lágru s přestávkami nějakých 22 let a přesto tvořila. Myslím si, že pokud vám jde o přežití, je vám všechno jedno, nicméně ta potřeba umělce se kreativně vydávat tam vždycky nějak je, jinak se zblázníte.

Žijeme v době, kdy se kultura a umění poměrně hodně řeší, což je možná i tím, že je pro to společensky příznivá doba. Kdyby nebyla, myslíte si, že by se až tolik tyto věci neřešily?

Myslím si, že kultura se řešila vždycky. I když tady byl totalitní režim, veřejná kultura byla propagandistická, tak ta na okraji byla výborná. Byl více rozšířený underground a to hodnotné bylo skryté, aby vás nezavřeli. Také se spousta uměleckých směrů teprve vytvářela. Teď to hodně zjednoduším, ale tahle dnešní pseudokapitalistická doba je ošemetná v tom, že se víc přemýšlí nad tím, co se bude líbit mase, se zpožděním se kopírují aktuální světové trendy a z kultury se stává produkt, který je třeba umět dobře prodat. Umění prodat produkt je víc než umění jako takové. To, že je tahle doba na kulturu uzpůsobená lépe, může být jen zdání. Teď je šílená nadprodukce balastu a vmasírovává se do vás všemi směry. Aby člověk rozpoznal, co za to stojí, očekává se od něj aktivní přístup, vzdělání, hledačství a otevřenost. Jenže lidé jsou čím dál pasivnější. Naštěstí existují instituce jako je třeba ostravské PLATO, které vám část kvalitního umění nabízí na zlatém podnose, jen je třeba toho využít.

Vladivojna La Chia. (Foto: Archiv umělkyně)

Jste vystudovaná výtvarnice, máte za sebou ostravskou Fakultu umění. O vašich vizuálních aktivitách se nepíše tolik jako o hudebních, nicméně jste aktuálně činná i v tomto směru?

Já se těmto aktivitám už dlouho nevěnuji. Vždy mě hrozně bavila malba, a to jsem ještě studovala intermédia. Aby člověk mohl být dobrý vizuální umělec, musí tomu věnovat velké množství času a energie, a to samo o sobě ještě není žádná záruka, že se mu bude dařit. Já dala přednost hudbě dříve, než jsem to mohla zjistit.

Intermédia se ale k hudbě v současné době docela hodí…?

Je to blízké a mnoho mých spolužáků na fakultě založilo kapelu, jako příklad můžu uvést I love 69 popgejů, ti jsou výborní, nebo i Marius Konvoj. Jsou to ale všechno primárně vizuální umělci. Já jsem se ztratila v podstatě jen v hudbě.

A nejde se ztratit ve dvou směrech zároveň?

Chvíli to šlo, když jsem měla ateliér. Pak jsem o něj přišla a necítila jsem až takovou potřebu hledat si nový, protože jsem začala mít mnoho zajímavých pracovních nabídek, tím myslím třeba filmovou a divadelní hudbu. Takže jsem postupně hudbě ještě více propadla a ona mě stáhla k sobě nadobro. Jsem sama překvapená, že se tak stalo, ale šla jsem tomu naproti. Dělat něco za každou cenu nemá smysl. Výtvarnou stránku udržuji spíše jako doplněk, například právě těmi vizuály okolo mé muziky v podobě videí nebo si dělám obaly akvarelem ručně, kreslím komiksy apod…

Mnoho umělců ale vzalo za svůj model, kdy dělají mnoho věcí naráz. Myslíte si, že lze takto dělat tohle všechno pořádně?

Myslíte renesanční přístup? No jasně, já to tak mít musím. Skládám, nahrávám, zpívám, hraju, píšu texty, bajky, kreslím ilustrace, dělám si grafiku, plakáty a ještě musím řešit milion logistických věcí okolo kapely a sebe. To, že něco děláte jako hlavní obor, ještě neznamená, že kolem toho neděláte milion jiných věcí, které pak dohromady vytvářejí celek. Jenže nebudu se považovat za spisovatelku jen proto, že píšu texty a bajky. Nebudu o sobě mluvit jako o malířce, jen protože občas maluju. Nebudu ze sebe dělat manažera kvůli tomu, že jsem občas tyhle věci nucena dělat. Jde zkrátka o přežití a dnes nestačí dělat dobře jen jednu profesi, pokud si své vize chcete realizovat po svém. Pokud nechcete tím vším být, když je to nutné, tak se staňte součástí týmu, který vede někdo jiný a odpadne vám moře starostí.

Užíváte také nějaké softwary?

Ano, používám hudební software Cubase. Pracuji s elektronikou, kterou kombinuji s živými nástroji. Postupem času jsem si vybudovala komplexní domácí studio kde vedle svých věcí nahrávám také scénickou hudbu. Je to pro mě nejsnadnější cesta, ale vidím střízlivě i ta úskalí. Dělat dnes hudbu je jednou z nejsnadnějších věcí vůbec. Zmáčknete čudlík a už slyšíte úžasnou hudební texturu, kterou vytvořil někdo jiný v rámci programu. Vlastně něco podobného jako ve fotografii. Fotíte mobilem a máte k dispozici kvantum výborných filtrů, které vašim fotkám dodají šmrnc, aniž byste něco uměla nebo nad tím více přemýšlela. Pozor na to, je to snadné a působivé, ale naprosto prázdné a instantní. Proto je pro mě tak důležité poslouchat, o čem ta hudba je, stejně tak jako dívat se na obsahy fotek.

Vladivojna na zimní části Hradeckém slunovratu. (Foto: Lukáš Hartmann)

Kolik vlastně máte nebo jste měla dohromady hudebních projektů?

Přes počáteční hledání a zpívání v ostravských punkových kapelách, ve kterých jsem začala ve čtrnácti, jsem se přes dívčí big pussy beatovou skupinu Kočičíčíčí dostala až k psychedelic rockové Bananě, se kterou jsme vydali tři alba. Pak už jsem se vydala na svou sólovou dráhu. Nemám žádné projekty, jsem to prostě já a moje sólová kapela 4Trio a od roku 2015 Vladivojsko.

Co vás v těch čtrnácti letech přivedlo na tuto cestu? Byla jste například vychovávána k hudbě?

Rodiče měli rádi hudbu, nicméně se mi v tomto směru nikdo výrazně nevěnoval. Moje rodina není nijak umělecky založená, ale má ráda kulturu. U mě ta hudba byla ze začátku v jistém smyslu revolta. Vykřičet ze sebe veškerý vztek, tak jako třeba mamka hrála amatérsky divadlo.

Setkala jste se někdy s předsudky vůči své vlastní osobě a vůči hudbě, kterou děláte, ačkoli sama sebe zase za tolik kontroverzní nepovažujete? Když se nad tím zamyslíme, opravdu existují i mnohem provokativnější kousky hudebně i textově. Je náš národ v tomto směru nastaven ještě stále konzervativně?

S předsudky se setkávám na můj vkus až příliš často, a to od samého počátku. Takže dnes už jsem docela obrněná. Dlouho mi trvalo pochopit, proč to tak je. Nikdy mi nepřišlo, že to, co dělám, je jakkoli extrémní. Myslela jsem si, že když za mnou bude stát spoustu dobré a upřímné práce, tak ty předsudky brzy ustanou. Zrovna teď mi na zkoušce říkal můj nový kytarista Petr Uvira, že se strašně baví tím, jak jsou lidi kolem něj v šoku, že se mnou hraje, a ptají se, jestli jsem skutečně tak šílená, a když se Petr zeptá, kdy byli na koncertě, tak řeknou že viděli kdysi Bananu.

Když jsem začala s Bananou, měla jsem rudou paruku, zpívala jsem svou vlastní řečí, dělala jsem kotrmelce na jevišti a dostávala se do jakýchsi extatických stavů. Což pro spoustu lidí bylo velmi šokující, nepochopitelné. Prostě na něco takového nebyli asi připraveni, takže to zavrhli, a přestože už přes deset let dělám úplně něco jiného, mají mě jednou nějak zařazenou a basta. Je jim jedno, co všechno mám skutečně za sebou. Naštěstí je kolem i pár osvícených lidí, kteří se těší na to, co nového vytvořím, a chodí na koncerty. A další takoví přibývají. U nás je bohužel nepsaným pravidlem, že když budete dvacet let dělat furt to samé, nakonec prorazíte. Fuj blé.

To je vlastně také o tom konzervatismu.

Ano. My jsme velmi konzervativní národ. Podle mne jeden z nejkonzervativnějších ve střední Evropě. Stačí si pustit rádio.

Vladivojna La Chia. (Foto: Helena Kadlčíková)

Vnímáte nějaký rozdíl mezi ostravskou a pražskou hudební scénou? Pokud ano, jaký?

Nerada na takové otázky odpovídám, protože to je paušalizování, ale zkusím. V Praze bylo vždy více kapel, které sledovaly trendy. V Ostravě se to nejzajímavější rodí z undergroundu. Do Prahy jsem šla primárně proto, že jsem se zamilovala, ale bylo pro mě snazší být tam i skrze práci. Je mi už ale jedno, kde žiju, na Praze nijak nelpím.

A nepřemýšlela jste někdy o tom, že byste se vrátila do Ostravy?

Přemýšlela a dokonce jsem tohle léto uvažovala nad možností být napůl v Praze a napůl tady. Pak jsem ale zjistila, že nájem v Ostravě je taky už tak neskutečně drahý, že si to nelajznu. Jenom v Ostravě být nechci, protože se obávám, že by mě zase začala stahovat do dolů. Abych Ostravu mohla milovat, potřebuji od ní odstup.

V loňském roce jste byla oceněna jako nejlepší interpretka na historicky prvním galavečeru Cen Jantar. Jaký jste měla z ocenění pocit? A proč došlo při děkovačce k vaší typické extravagantní exhibici, kterou asi mnoho lidí nečekalo a překvapilo?

Já vám to řeknu úplně na rovinu. Veřejné děkovačky, premiéry, křty, vernisáže, to mě vždycky strašně znervózňovalo. Mě baví pracovat, ale tyhle oslavné akce, to je pro mě za trest, ale chápu, že se to musí absolvovat. Takže než abych řekla nějaký nesmysl, tak ten nesmysl rovnou udělám. Ten večer mě ale skutečně hodně překvapil, v dobrém. Nenudila jsem se a mělo to úroveň, kterou jsem, nezlobte se na mě, nečekala.

Vladivojna po převzetí Ceny Jantar. (Foto: Jiří Zerzoň)

Váš pěvecký projev je velmi specifický, objevuje se v něm mnoho poloh a barev, nebojíte se s hlasem si hrát. Berete nebo brala jste někdy profesionální pěvecké lekce? A myslíte si, že kdybyste začala zpívat podle mnohých „normálně“, ve vaší hudbě by ubylo kus charakteristického nádechu?

Já jsem začala v podstatě vážně po hospodách. Když jsem začala zpívat, měla jsem jeden koncert a poté jsem třeba čtrnáct dní nemluvila. Zásadní pro mě bylo, když jsem potkala Aleše Bajgera, což byl první producent Banany. On cítil, že když takto půjdu dál, můžu se zničit. Aleš se snažil zachovat mé vnitřní gró, abych zůstala taková, jaká jsem, ale abych se zároveň do pár let nevyřvala. Ze začátku mě například učil správnému dýchání, ale já vždycky zpívala přes krk i přes břicho tak nějak kombinovaně. Chvíli jsem chodila také na zpěv k paní učitelce Divákové, která je bývalou operní pěvkyní, ale jsem člověk, který se těžce něčemu učí. Nicméně zpěv je hodně o psychice. Zažila jsem mnoho zpěvaček, které totálně zablokoval nějaký psychický problém. Já jsem v tomto pankáč. Rozezpívávám se až během koncertu, takže ty první tři čtyři písničky trošku vržou, navíc už dávno tolik neřvu, můj projev se za ty roky dost zkultivoval. Obecně ale bývám na koncertech daleko divočejší než na deskách.

Vnímáte sebe sama více jako umělkyni, nebo berete umění spíše jako vaše povolání, které je vlastně jen určitou rolí? Mnoho umělců svůj život takto rozděluje na dvě části.

No, povolání je to pěkně nejisté. Loni jsem měla strašně moc práce a letos mám nabídku na divadlo snad až někdy na prosinec, což se samozřejmě může ze dne na den změnit. Jakš takš mě to živí, je mi pětatřicet a dělám de facto jen hudbu. No ale říct o sobě, že jsem umělkyně, je poměrně riskantní, protože „umělec“ je nenáviděné slovo. Ale ano, já se považuji rozhodně spíše za umělce než řemeslníka. Svůj život na dvě části nerozděluji.

Máte pocit, že „umělec“ je nenáviděné slovo?

Je to takové skoro hanlivé, když se takto člověk sám označí a zní to často nabubřele.

Kde berete inspiraci pro vaše texty? Ať už jsou více či méně výstřední, nebo mají naopak vyvolat zamyšlení o vážných věcech, avšak se značnou nadsázkou?

Čerpám hodně z toho, co se děje kolem mne. Někdy si připadám jako takový vypravěč, který vnímá okolí, jindy čerpám ze sebe a často pracuji s hranami. Proto jsem se teď třeba dostala do takového zvláštního stavu, kdy přemýšlím, že bych život potřebovala rozšířit o nějakou novou zkušenost. Třeba pracovat nějakou dobu v úplně jiném odvětví, než je hudba. Nejraději bych rok třeba jenom cestovala, ale to si úplně nemůžu dovolit, tak přemýšlím o jiných cestách.

Kde třeba nabrat tuto zkušenost, o které mluvíte?

Máma přišla jednou s tím, že jí kamarádka nabídla práci obřadnice, řečnice v pohřebním ústavu, a mým tělem najednou projel blesk, že to je přesně to ono. Měli moc krásnou nabídku na Prahu-východ a Mělník, ale podmínkou je řidičák a vlastní auto a já nemám ani jedno.

Nebylo by trochu deprimující pracovat v pohřebnictví?

Nemyslím si. Má témata bývají o smrti, nejen v textech, ale také ve Vladibajkách, i když hojně pracuji s nadsázkou. Mám ke smrti úctu, ale myslím si, že po rodičích i nadhled a taky dost empatie a sklonu k nedojímavosti, což je myslím důležité pro práci v tomto oboru. Táta jakožto hasič se setkával se smrtí téměř každou šichtu, mamka pracovala v eldéence a tam se chodilo umírat. Hlavně mám ráda hřbitovy a někdy i obřady, když se podaří. Obecně mám vlastně pohřby raději než svatby. Je třeba mít nadhled.

Když o tom všem takto mluvíte, je pro vás nadsázka v životě důležitá?

Jistěže ano. Černý humor a nadsázka vůči těmto věcem není neúcta ani nepokora. Jde o to, že ten život berete takový, jaký je, a umíte se nad něj povznést. V naší rodině byl a je černý humor poměrně častý. A já jsem asi přirozeně trošku víc morbidní. Na hřbitově je ohromný klid, obzvlášť uprostřed měst je to jedno z nejúžasnějších míst pro rozjímání.

Dalo by se říct, že jste v tomto směru introvert?

Já byla jako dítě a dospívající velký extrovert, ale čím více jsem tvořila a pracovala, tím více jsem se dostala do totální introverze. Takže si myslím, že nyní už jsem docela velký introvert. Všichni mě mají ale přirozeně za extroverta. To máte jako u klaunů. Všichni si myslí, jak nejsou veselí i v normálním životě, a oni přitom žerou antidepresiva.

Máte nějaké hudební nesplněné přání, ke kterému směřujete?

Já už si několik let dávám velmi malé cíle, aby byly splnitelné. Jsem nohama na zemi, takový realista spíš pesimistického ražení. Mým snem je tedy natočit se 4triem akustickou desku, dodělat ji a vydat na vinylu. A poté, abychom měli co nejvíce dobrých koncertů. Ne ve smyslu, že nám vydělají majlant, ale že budou na zajímavých místech a bude to prožitek pro všechny. Více než na kvantitu zkrátka cílím na kvalitu. Loni byl úžasný rok a ráda bych, aby tento rok byl také takový.

Gabriela Stašová | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.