Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Transky, body, vteřiny: Příběh atletky, která se stala mužem, je přesně trefeným gólem

Transky, body, vteřiny: Příběh atletky, která se stala mužem, je přesně trefeným gólem

26.1.2019 Divadlo

Zazářila jako žena a zanikla jako muž. Filmový svět má svého Sloního muže, ten divadelní od páteční premiéry atletku Zdenu Koubkovou. A to v přelomové inscenaci Divadla Petra Bezruče Transky, body, vteřiny. Zmíněný film Davida Lynche produkoval známý komediograf židovského původu Mel Brooks, Transky napsal a v Ostravě i režíruje komediograf současnosti Tomáš Dianiška.

Zvětšit obrázek

Z inscenace Divadla Petra Bezruče Transky, body, vteřiny.
Foto: Lukáš Horký

Tentokrát si režisér vybral tragigroteskní téma jdoucí v závěsu za jiným jeho příběhem Mlčení bobříků. Oba kusy poukazují na historicky zaznamenané události a pojednávají je optikou dneška. Transky, body, vteřiny se věnují naší homofobii a vycházejí jako vítěz. Kdo chce prožít neobvyklý večer naplněný divadelní katarzí, neměl by si je nechat ujít. I to největší monstrum je koneckonců také člověk. Potvrzují to dějiny naší evropské kultury už od doby ustanovení moderního hororu na břehu ženevského jezera ve společnosti básníků Lorda Byrona nebo Shelleyho a jejích partnerek/partnerů.

Dianiška, poslední divadelní romantik dneška, v krátké době ovládl Ostravu pohostinně už podruhé. Po Komiksu, který režíroval v Komorní scéně Aréna, se tak mohou diváci opět setkat s jeho poetikou.

Z inscenace Transky, body, vteřiny. (Foto: Lukáš Horký)

Na rozdíl od děsuplného příběhu návrhářky československé koruny Mlčení bobříků se drží více při zemi a ukazují více monstrozitu našeho nitra. Z doby komunistické totality jsme se totiž přesunuli ještě dál, do obecně ustálených norem filmů pro pamětníky.

Dělat autorské divadlo patří k Bezručům už od památného hitu Britney Goes To Heaven. Transky jsou v této sezóně navíc v téměř těsném závěsu za Kouřem, který se do radikální divadelní podoby převtělil také díky iniciativě Bezručů.

Jakub Burýšek. (Foto: Lukáš Horký)

Zdenka, rodačka z nedalekého Paskova, sem sedne přílosvečně jako prdel na hrnec, navíc ona obdivovaná 30. léta, trhání světových rekordů, doba prvorepublikové prosperity, to už není žádná přímočará Koule z normalizační éry. Na druhou stranu ale právě tradice práv homosexuálů má v české kultuře dlouhodobou tradici, ještě z doby Rakouska-Uherska díky Jiřímu Karáskovi ze Lvovic, a to více pak právě z doby 1. republiky.

Koubková je držitelkou světového rekordu v běhu na 800 metrů z roku 1934, nejlepší běžkyně světa, která se zanedlouho nechala přeoperovat na muže Zdeňka Koubka. Jenže už v éře Rychlých šípů nebo Kačera Donalda ovládala společnost zášť a nenávist a sportovní lobby se zasadila o Zdenčino/Zdeňkovo zničení. Hra s ponekud naddimenzovaným efektním názvem se ale daleko více soutředí na osobní problémy dvojznačné postavy, z čehož mnohdy vyplývají i komické aspekty sexuálního života, které ale nikdy nesklouzávají do banalit.

Z inscenace Transky, body, vteřiny. (Foto: Lukáš Horký)

Představení je kolektivní hereckou spoluprací, kde herec znamená něco jako holka pro všechny a zastane řadu protikladných úloh. Až na jednoho, a tím je Jakub Burýšek, excelující na pomyslném vrcholu této týmové pyramidy jako osudná atletka. Příborský rodák Sigmund Freud by měl radost, protože její/jeho matku i dívku podmanivě hraje Pavla Gajdošíková.

Příběh je koncipován jako retrovýpověď, kdy se dovídáme v rozhovoru s reportérkou (Markéta Matulová) o Zdenčině minulosti, dětství a podobně. Z křesla obýváku se záhy ocitáme na bojišti – v porodnici, na cvičišti, na hřišti, ve škole, v zákulisí, v šatně, v nočních uličkách, na prvním rande, mezi rivaly či pod knutou teritoriálních vazeb. Dojemná je rovina sblížení se sexuálního monstra s mentálně retardovaným spolužákem (přesvědčivý Vojtěch Johaník). Na Zdeňku se močí, vrhá se na ni všelijaká jiná pohroma, aby nakonec z celé mozaiky epizod vznikl silný příběh, kterému v závěru jednomyslně tleská stojící publikum.

Milan Cimerák a Jakub Burýšek. (Foto: Lukáš Horký)

Transgender je posazen do roviny židovských pogromů, na výloze se objevuje hanlivý nápis a pěticípá hvězda, podobně jako na rudé vlajce kosočtverec. Malý Emil Zátopek (skvělý Milan Cimerák) tady dovádí s dalšími dětmi, které na něj žalují, že jej nemohou doběhnout. Milan Cimerák si tady rovněž náležitě vyhrál s dvojroli Zdenčina spolužáka a nelítostného trenéra, z něhož jde až strach, jak dokáže svou svěřenkyni drtit.

K totálnímu transmagedonu, jak zní jeden z lákavých sloganů pod čarou, má sice incenace daleko, přesto strhne pozornost a především cílí na intelekt. Nejde o laciné proplouvání kolem atraktivního tématu proměny ženy v muže, naopak. Rocky horror picture show se tentokrát promítá na jiném kanále. Dianiška není jen parodování seriálů, citace hororů, flirtování s vyprávěcími klišé, ale taky přináší neochvějný silný příběh. Ten by přirozeně mohl mít i řadu dovětků, možná lepších než tohle divadlo, protože z životopisu Zdeňka Koubka se dovídáme, že se sice po operaci stáhl do ústraní, aby se posléze realizoval coby ragbyový hráč.

Z inscenace Transky, body, vteřiny. (Foto: Lukáš Horký)

Dramaturgie (Kateřina Menclerová a David Košťák) dbá na věrné zasazení do dobových reálií. Výprava Lenky Odvárkové je funkční, natěsnaná na milimetry scény, takže vedle sebe se kříží závodní dráha, taneční parket i ulice s výkladní skříní plná sportovních trofejí.

Kostýmy naplňují představu dobově vybledlých barev a ulízaných účesů. Dobová hudba Mateje Šteska vytváří stylovou atmosféru počátků éry rozhlasu, do které jako dravý živel zapadají místní rozhlasoví reportéři.

Transky, body, vteřiny jsou nepochybně dobře trefený gól na celé české divadelní scéně a Bezruči si po Maryši a Zapomenutém světle připisují další body letošní velmi silné sezóny.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.