Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Vyměňovali si upřímné pohledy emotikonů, píše Petr Ligocký ve Chvilce poezie

Vyměňovali si upřímné pohledy emotikonů, píše Petr Ligocký ve Chvilce poezie

3.2.2019 Obraz & Slovo

Po téměř roční odmlce se jako každou zimu vracíme k rubrice Chvilka poezie. Jejím prvním hostem je osmadvacetiletý bohumínsko-ostravský básník Petr Ligocký (ročník 1990), který redakci poskytl níže uvedené verše. V následujících týdnech představíme tvorbu asi deseti poetů. Jednotlivé básně si dovolujeme uvést krátkými komentáři, spíš nezávaznými než literárně kritickými poznámkami.

Zvětšit obrázek

Básník Petr Ligocký.
Foto: Archiv

Poezie je neuchopitelnost. Mlžný opar nad dálnicí z Ostravy do Bohumína, který před automobilem pořád ustupuje, ačkoliv řidič stále intenzivněji šlape na plyn. A Petr Ligocký tenhle rozměr básnické tvorby dokáže ctít s pokorou, která u nejmladší básnické generace není úplně samozřejmá.

Pomalu se odpařující
opary měst
opary lidí
opary slov
i všechny každodenní
opary mě samého

definitivně se rozplývající
opary všeho zemského

*

Jakkoliv básník často podléhá svodům přírody, bytostně potřebuje město. Jeho ulice, zdi starých domů, útroby kaváren. Bez interakce básníka s městem by poezie byla jen blouznivou muzikou větrů a dešťů. Tvůrce potřebuje posluchače, nakladatele i stopy zemřelých literátů, které nachází v paměti uliční sítě. „Tak jdete pomalu po městě dětství, sníte,“ napsal kdysi Ivan Blatný.

KDYŽ STOPY MIZÍ

Ze starého domu
loupou se suché svraštělé strupy
jeden po druhém
pomalu zlehka odpadávají
pod nimi
zpod odumírající omítky
tepe do ulice
obnažené maso zdi
to maso pořád dýchá
proudí v něm krev
křižují se v něm tepny a cévy 

to maso žadonící po lidském doteku
stále ještě žije 

dotkni se ho

to maso jsou vzpomínky
to maso jsi ty

*

Básníci jsou spojováni s výjimečnou citlivostí, s jakou dokážou líčit banality všedního dne. Všechny ty každodenní trapnosti, nejapnosti i směšnosti, na které se jiní snaží rychle zapomenout, jsou pro básníky klíčem k lidské duši. I pro Petra Ligockého.

ROMANCE

Pod oblohou z betonových panelů
za svitu bílých paprsků zářivek
vyměňovali si upřímné pohledy emotikonů 

jen oni dva
spolu
tady a teď
geograficky
však každý jinde 

tak dlouho než
jednomu z nich…

klekla baterka 

*

Petr Ligocký má slabost pro básníky prokleté, tedy pro poety osudem různě zkoušené, kteří v ostrých kontrastech poznávali „nízké“ i „vznešené“ tohoto světa. Co do svých osmadvaceti let prožil autor zveřejněných veršů, o tom nemáme ani ponětí. Jen víme, že rozumí protikladům snad každé vteřiny lidského bytí.

Krev vzpomínek
rozlila se mi v noci na polštář
rudá ještě horká
krev vzpomínek
cítím jak mě zahřívá
jak mi stéká dolů k nohám
jak mě celého
postupně obaluje 

a přece se ráno
vzbudím úplně zkřehlý 

PETR LIGOCKÝ (*1990)

Vystudoval polonistiku na Ostravské univerzitě, v současné době studuje na téže univerzitě doktorský program Jazykovědná a literárněvědná srovnávací slavistika. Zabývá se tvorbou polských, českých a ruských prokletých básníků a literárních outsiderů 20. století. Věnuje se překladům současné polské poezie. Od roku 2016 je členem redakčního týmu ostravského nakladatelství Protimluv. Píše básně a povídky. Vlastní texty publikoval nejprve na internetu, na stránce piste-povidky.cz, pak časopisecky v Protimluvu. Hraje na kytaru v různých bohumínsko-ostravských hudebních seskupeních, nejdéle v ostravském coverbandu Red Hot Chili Peppers (Red Hot Chillies Ostrava). Žije v Bohumíně.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.