Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Vraždy ze žárlivosti? Slezské divadlo v Opavě je zvládá s řemeslnou poctivostí

Vraždy ze žárlivosti? Slezské divadlo v Opavě je zvládá s řemeslnou poctivostí

18.2.2019 Divadlo

V neděli večer se ve Slezském divadle v Opavě mordovalo. A to hned dvakrát. Nejprve v opeře Aleko Sergeje Rachmaninova, vzápětí sehráli skvělý spektákl herci v opeře Komedianti Ruggiera Leoncavalla. Režii a scénu Jany Andělové Pletichové doprovodily kostýmy Michaely Savovové a choreografie Lindy Fikar Stránské. Orchestr Slezského divadla řídil Petr Šumník. V nedělní premiéře účinkovali Jiří Přibyl, Juraj Nociar, Barbora Řeřichová, Yevhen Šokalo, Pavel Klečka, Peter Svetlík, Šárka Maršálová a Alexander Vovk.

Zvětšit obrázek

Juraj Nociar a Barbora Řeřichová v opeře Aleko.
Foto: Tomáš Ruta

Slezské divadlo nabídlo svým divákům zajímavou operní konfrontaci, jejímž společným jmenovatelem je milostný trojúhelník ženy a dvou mužů. V obou případech je partnerská nevěra vyřešena stejně: vraždou obou milenců zoufalým a zhrzeným mužem. Otázka uražené cti a majetnické vnímání ženy byly po staletí zakořeněnými stereotypy, vražda v takovém případě bývala dokonce považována za něco standardního. Za něco, co se obecně tolerovalo. Ztvárnění obou skladatelů však vychází z odlišného prostředí i samotné tvůrčí estetiky.

Nejprve absolventská práce Sergeje Rachmaninova. Aleko je v Opavě uvozen prologem, který sugestivně vypráví bezvadnou ruštinou představitel otce Zemfiry basista Yevhen Šokalo. Kočovný život nespoutaných besarabských cikánů je v opavské inscenaci zasazen do klasické přírodní scenérie. Olistěné větve a otrhaný povoz ilustrují svobodné myšlenkové založení etnika, které prudce kontrastuje s povahou bezradnou žárlivostí sžíraného Aleka, kterého ztvárnil barytonista Jiří Přibyl. Ten nedokáže pochopit, proč se mu Zemfira (Barbora Řeřichová) odcizila, když spolu mají dítě a snaží se zachránit vyhořelou lásku. Nejprve chce situaci řešit po dobrém: když odhalí jejího milence, marně zkouší Zemfiru přesvědčit, aby se k němu vrátila. Citům, ale nelze poroučet a cikánka se mu i s milencem (Juraj Nociar) cynicky vysměje. Aleka popadne amok a v zoufalství mladého cikána a vzápětí i Zemfiru zabije. Vražda je rychle odhalena, stoičtí cikáni však netrestají stejným, ale vyhostí Aleka a nechají ho napospas své samotě a rozklíženému svědomí.

Yevhen Šokalo a B. Řeřichová v opeře Aleko. (Foto: Tomáš Ruta)

Scéna Jany Andělové Pletichové a Ondřeje Bartoše je v opavské inscenaci orámována decentními přírodními prvky (centrálním bodem je maketa spadlého stromu, který je dekorací i součástí děje). Její barevné ladění zdařile koresponduje s kostýmy Michaely Savovové, které akcentovaly typické tóny etnika: červenou, rudou, stejně jako bohatě variované ornamenty a vzorce. Dlouhé vlasy herců byly opásány červenou čelenkou, což vyvolalo i jistou podobnost s indiány. Režie Jany Andělové Pletichové nepřinesla, jak u této režisérky bývá zvykem, aktualizační či moderní pojetí, ale držela se osvědčeného schématu vyprávění v intencích libreta.

Nezanedbatelnou úlohu má v této opeře sbor. Příznačné je, že ženská a mužská sekce v Aleku zpívají nejprve samostatně, přičemž sboristé Slezského divadla představili příjemné, dynamicky tvárné výkony. Mírná nejistota se objevila v závěru fráze v přesnější pěvecké synchronizaci slabik (písmeno „t“ ve slově „zarjajet“), výkon opavského sborového tělesa však postupně nabíral na síle a gradoval. Jedním z nejsilnějších momentů byla árie otce Zemfiry o pomíjivosti života, kterou sugestivně a s příkladnou dikcí zazpíval Jevhen Šokalo. Operou prostupují taneční kreace, které byly dobře synchronizovány a v případě práce s tyčemi také výborně vygradovány.

B. Řeřichová a J. Přibyl. (Foto: Tomáš Ruta)

Magnetem opavské inscenace je Barbora Řeřichová. Její Zemfira má všechny atributy, které si její role žádá. Je svůdná, žádostivá a dráždivá ve svých posměšcích, sváří se v ní touha po novém štěstí s nejasným, dosud iracionálním mateřským instinktem, k němuž ji dosti urputně nutí Aleko. Řeřichová zazpívala s velkou přesvědčivostí svého sytého, zdravě pevného sopránu a nechala přitom své jevištní partnery trochu v pozadí.

Sluší se ocenit výkon orchestru, který pod Šumníkovým řízením zahrál pohádkově romantickou hudbu Rachmaninova svěžím způsobem. Podařilo se evokovat sugestivně atmosféru, v níž se mísí ruské folklorní názvuky s orientálním exotickým koloritem. Nejvýrazněji se do uší zapsala harfa, která dominuje rozervané árii Aleka. Závěrečná inscenace vraždy má dobrou dynamiku a tah, slušné herecké výkony Jiřího Přibyla i Juraje Nociara zahladily více či méně přesvědčivé pěvecké výkony některých protagonistů. Aleko v Opavě sází na tradiční pohled v tradičním prostředí. Otázkou zůstává, do jaké míry se inscenátorům podařilo přenést tuto mírně zatuchlou romantickou látku do dnešního kontextu.

Z opery Komedianti. (Foto: Tomáš Ruta)

Druhá opera Komedianti Ruggiera Leoncavalla naopak v režii Jany Andělové Pletichové ukázala i na invenční možnosti řešení. Vizuálně sice byla inscenace situována do tradičního prostředí italského venkova, povoz nahradila typická maringotka, kočovný domov všech komediantů rozličných řemesel uměleckých. Tu ale v druhé polovině opery nahradila poměrně moderně pojatá ložnice s postelí, v níž se odehraje závěrečná scéna. Také kostýmy Jany Savovové v Komediantech sehrály výraznější úlohu zdůrazněním křiklavých, pouťových barev, nadsázky a ironie. Podobně jako v předchozím díle je tématem Komediantů vyhaslá láska. Cit, který už není opětován a přináší spoustu dalších problémů tentokrát s větší přesvědčivostí sehráli Juraj Nociar, Barbora Řeřichová a Pavel Klečka. Tento milostný trojúhelník na jevišti fungoval opravdu znamenitě.

Barbora Řeřichová a Pavel Klečka. (Foto: T. Ruta)

Juraj Nociar svůj afektovaný vztek a rozčarování podložil sugestivním pěveckým výkonem a působil v roli pomstychtivého šílence přesvědčivěji než jeho předchůdce. Musím s potěšením kvitovat, že pěvecká jistota a výrazová přesvědčivost tohoto opavského tenoristy obecně sílí a je na vzestupu. Barbora Řeřichová zvládla odlišnou úlohu herečky s půvabným a kontrastním hereckým rejstříkem, přičemž hlasově opět excelentně ukázala své největší přednosti: okrouhlé a plné spodní tóny a spolehlivé výšky, její hlas dokáže rozprostřít pestrou paletu barev, které dotváří věrohodný obraz její postavy.

Mužem, který ovšem povýšil celou inscenaci na psychologický nervák podobný thrilleru, byl barytonista Pavel Klečka v roli Tonia. Od okamžiku, kdy vstoupil na scénu, poutal pozornost svým bezvadným pokulháváním, neurotickými tiky a mírným předklonem, který mu dodával cosi hrozivě nebezpečného a znepokojivého. On je tím démonickým hybatelem děje, jehož cit není Neddou opětován, on prozradí nevěru Caniovi, který propadne zuřivé touze po pomstě a lační se dozvědět jméno milence. Klečka od úvodního skvostného barytonového prologu po závěrečný kultovní slogan vpíjel mou pozornost a nutno dodat, že nejen znamenitě psychologicky procítěným hereckým projevem, ale též pěveckou jistotou a výrazovou přesvědčivostí.

Pavel Klečka. (Foto: Tomáš Ruta)

Se znamenitým nadhledem byla zinscenována také postelová scéna. Z nevinné hry na nevěru v růžových šatech a kloboučku s typickými postavami Harlekýna, Kolombíny a Paňáci se před zraky užaslého obecenstva rozpoutal ďábelský diktát pomsty. Komedianti jsou v režii Jany Andělové-Pletichové rovněž představeni konzervativně, přesto obsahují pár vychytávek, vtipných nápadů (loutkové grimasy Řeřichové a Svetlíka v závěru) a motivů, které nastudování odlehčují. Svěží a účelná je choreografie Lindy Fikar Stránské, která v Komediantech místy i zdařile vystihla neživotné pohyby loutek. Stejně jako v předešlém díle podpořil výkony jednotlivých sólistů (mezi nimiž se neztratili, ale nijak zvlášť nezazářili Peter Svetlík a Alexander Vovk) sehraný, v jednotlivých nástrojích i společné synergii přesvědčivý orchestr a sbor Slezského divadla.

Vraždy v opavském divadle můžu bez obav doporučit mladým generacím i jejich babičkám. Jejich provedení a motiv vás už asi nešokuje, ale ani neurazí. Výkony zmíněných představitelů v čele s Barborou Řeřichovou, Jurajem Nociarem a Pavlem Klečkou však rozhodně stojí za zhlédnutí.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.