Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Mohla bych teď napsat Těšínské peklo, ale to není můj styl, říká spisovatelka a překladatelka Renata Putzlacher

Mohla bych teď napsat Těšínské peklo, ale to není můj styl, říká spisovatelka a překladatelka Renata Putzlacher

21.2.2019 Divadlo

Inscenace Těšínské niebo – Cieszyńskie nebe se ve své době stala obrovským hitem. Její spoluautorka, básnířka, vysokoškolská pedagožka a těšínská patriotka Renata Putzlacher je však známá i díky svým knihám, zásadní je i její spolupráce s ostravským divadlem. Nedávno se v NDM dočkala premiéry jedna z jejích překladatelských aktivit, a to spolupráce na dramatu Tadeusze Słobodzianka s ožehavým tématem Naše třída. Národní divadlo moravskoslezské ji uvedlo v režii Janusze Klimszi a rozhodně je to jeden z nejsilnějších titulů aktuální sezóny. Vedle toho je ale Renata Putzlacher i překladatelkou ostravských básníků do polštiny, uváděla v ní nejen verše Petra Hrušky a Jaroslava Žily, také prózu Jana Balabána.

Zvětšit obrázek

Spisovatelka a překladatelka Renata Putzlacher.
Foto: Wiesław Przeczek

Jak došlo k vaši spolupráci na ostravské inscenaci Naší třídy?

Když se nad tím zamyslím, tak i v tomto případě existuje konkrétní ostravská stopa, protože k překladu veršovaných pasáží, básní a písniček v Naší třídě mě v roce 2012 přizvala Eva Bergerová, v té době ještě šéfka Divadla Komedie v Praze. Je dcerou Wieslava Adama Bergera, dlouholetého divadelního osvětlovače a prozaika, rodáka z Ostravy. Adam byl mým starším kamarádem, navíc narozeným stejně jako já v červnu, a takoví lidé jsou pro mě osudoví – většina mých blízkých spolupracovníků se narodila právě v tomto měsíci. Byli jsme velkými kamarády a když se nedožil svých narozenin, které jsme chtěli oslavit v rámci cyklu V kavárně Avion, která není, tak jsem mu v Českém Těšíně vypravila post-narozeniny – komponovaný pořad sestavený z jeho textů. Takže když mě Eva přizvala k této spolupráci, zavzpomínaly jsme na tátu i na mámu-malířku a hned mi vyvstal na mysli jejich ostravský byt s obrazy paní Helgy Bergerové na stěnách a s výhledem na typické komíny.

Naše třída je kus pro silné nervy, zvláště když se v ní vraždí nejen sousedi, ale rovnou spolužáci, kteří by si měli rozumět. Jak se vám na takovém překladu spolupracovalo?

Já jsem svoji část textu překládala ráda, protože se jedná o říkanky, písničky a pak i oslavnou báseň věnovanou Pilsudskému. Abych zdejším divákům přiblížila její kontext, musela jsem navázat na stejně okázalý pohřeb T. G. Masaryka s vraníky a lafetou. Ty říkánky, básničky a patetická báseň jsou jediným pozitivním elementem uprostřed hrůz, které v této hře narůstají. Potěšilo mě, že se konalo více premiér tohoto textu, kromě Prahy také v Brně a nedávno v Ostravě. Navštívila jsem se svými studenty pražské i brněnské představení, protože Naše třída je na seznamu povinné četby na brněnské polonistice. Její autor je dosud jediným dramatikem, který obdržel polskou literární cenu Nike – v roce 2010 získala toto prestižní ocenění (obdoba naší Magnesie Litery) právě Naše třída.

Co říkáte na samotné téma této hry, které musí být pro samotné Poláky velmi šokující, protože pojednává o útoku polských občanů na své vlastní sousedy, v tomto případě Židy.

Téma je to hodně bolestné, proto doporučuji tuto hru svým studentům, jelikož máme důvod následně diskutovat o tom, jak v dnešní době takové téma rezonuje. Sice jsem v českém prostředí nezaznamenala nějaké zásadní výhrady proti Židům (něco o tom vím, protože velkou část své knihy o kavárně Avion jsem věnovala její majitelce, těšínské Židovce Rosalii Wiesner), ale máme tady přece jiná, pro mnohé spoluobčany problematická etnika. A to nemluvím o tématu migrace, které, jak vidno, hraje v předvolebních kampaních stále větší roli. Uvědomuji si, že jsme se nepoučili, což není žádná novinka. Stále jsme schopni jako třída, jako sousedé, obyvatelé městečka se takto vzájemně postavit proti sobě. Pod vlivem nějakých populistických hesel, kvůli provokativním výkřikům, neukočírovaným emocím. Dav pod jejich vlivem často nabude dojmu, že pravda stojí na jeho straně. Já jsem s davem nikdy nešla, i proto mě téma Naší třídy velmi zajímá.

Už v dětství jsem na sídlištním pískovišti pochopila, že jsem menšina, dítě „druhé kategorie“, protože jsem znala polské říkánky a písničky (ty jsem právě pro české uvedení Naší třídy překládala) a českým dětem jsem moc nerozuměla. Už to byl důvod pro slovní urážky a občas převržení toho příslovečného kyblíku s pískem. Jako Polka jsem se ve většinovém českém prostředí necítila vždy komfortně, docela nepříjemné to bylo v pohraničním Těšíně v dobách Solidarity, to nám občas drazí sousedé, hlavně aktivní soudruzi, říkali, ať táhneme do Polska. Až později jsem si uvědomila, že v mnohojazyčném světě má přednostní postavení ten, kdo zná tajné přechody mezi jazyky – překladatel. Více toho ví, více věcem rozumí, dokáže pomoci, také ví, jak uškodit, ale to nikdy nebyl můj případ.

Před pár měsíci vám vyšla nová knížka v polštině, o čem vypráví?

Jmenuje se Paměť, je to takové symbolické shrnutí mého dosavadního života. Uvědomila jsem si, že jsem vnímána jako autorka, která především píše o svých kořenech. Poslední rok byl z důvodu úmrtí mého milovaného tatínka hodně smutný, psaní bylo pro mě tradičně spásným ventilem a rozhodla jsem se vznikající sbírku věnovat tématu paměti. Představuji se tak možná překvapivě jako autorka kontemplativních básní, většina lidí mě totiž dosud vnímala jako veselou, akční ženu; typický Blíženec je přece extrovert.

Jak dalece cítíte sounáležitost s Ostravou?

Když o tom přemýšlím, tak si uvědomuji, jak je vše propojeno. Ve své předposlední knížce s názvem V kavárně Avion, která není (existuje polská i česká verze) jsem mimo jiné psala o smrti Honzy Balabána a o jeho knize Zeptej se táty. V prosinci 2017 byl můj tatínek v nemocnici, intenzivně si to pamatuji, dívala jsem se v televizi na dokument o Janu Balabánovi a celý večer mi v myšlenkách vyvstávala věta „Možná že odcházíme“, což je název jeho sbírky existenciálních povídek. A té noci můj tatínek zemřel. Takže táta, onen zásadní muž našich životů, v názvech knih i kapitol, vše se symbolicky propojilo a myslím, že to v mé poslední sbírce také rezonuje.

S Ostravou vašich let jsou spjaté takzvané literární harendy, jak na ně vzpomínáte?

Pořádali je kamarádí, Petr Hruška, Jan Balabán a bratři Ivan a Petr Motýlovi, kteří na počátku devadesátých let aktivovali ostravský literární život. Hodně mě bavilo, že se na nich potkávali nejen Moravané a Slezané, ale také menšinoví básníci. Zvali nás, Janusze Klimszu, Jacka Sikoru, Kazka Kaszpera a moji maličkost do Ostravy a jezdili také k nám do Těšína a Cieszyna. Jako žena (zase v menšině) jsem se účastnila spíše těch částí věnovaných poezii, ne že bych bouřlivě procházela veškeré pajzly v Ostravě. Převážně jsem po jednom, dvou pivech nastoupila do vlaku a místní bouřliváci pokračovali dál. V té době bratři Motýlové založili časopis Modrý květ, kam jsme přispívali, a naše básně v tomto moravskoslezském mnohohlase nikdo nepřekládal. Tak za mnou přišla v roce 1996 česko-polsko-židovská Kavárna Avion, která není (jejím spoluzakladatelem byl Jaromír Nohavica, který tehdy ještě bydlel v Českém Těšíně), básník Bogdan Trojak v té době založil ve Vendryni společně s Vojtou Kučerou časopis Weles. Ostrava pak byla místem, kde jsme se potkávali, a to za zvuku i polského jazyka nebo nářečí. Do polštiny jsem pak překládala verše Petra Hrušky a povídky Honzy Balabána. Následovaly křty knih kamarádů, kde už ta polština nebyla tolik exotická – na Honzově a Petrově křtu jsem musela číst své básně v originále. Pak zase kluci přijeli na křest mé sbírky Mezi řádky, která vyšla ve vydavatelství HOST, a přivezli mi do Brna z Ostravy symbolický červený květ a krabicové víno Poezie, abych nezapomněla, kde jsou mé kořeny…

Ostravu máte spojenou se křty a poslední dobou bohužel i s pohřby?

Křtů bylo hodně, pak jedna svatba – Natálie Paterové a Jonáše Hájka v evangelickém kostele. Tam jsem si uvědomila, že v tomtéž kostele jsme se loučili s Honzou Balabánem. Pak odešel Jarda Žila… a už nechci pokračovat.

S ostravskou scénou je spjat váš velmi dobrý přítel, známý divadelní a televizní režisér Radovan Lipus, máte za sebou například společný projekt Těšínské nebe. Pracovali jste spolu ale také pro ostravský rozhlas?

Jednou jsme si s Radovanem řekli, že když jsme oba nadšeni do vídeňské secese, kaváren a já jsem v té době stále poslouchala hudbu Gustava Mahlera, tak nabídneme Evě Lenartové rozhlasovou hru Alma a Gustav. Napsala jsem ji pro ostravský rozhlas, Radovan ji režíroval a Almou Mahlerovou byla má oblíbená herečka a kamarádka Alena Sasínová-Polarczyk. Poznala jsem ji před lety, kdy byla hvězdou české scény Těšínského divadla, v roce 1989 jsem nastupovala na polskou scénu jako dramaturgyně a Janusz Klimsza tam nastoupil jako režisér. Byl to šťastný okamžik, totální volnost, polská scéna po roce 1989 uvedla premiérově několik her českých autorů v polském překladu, mj. Havlovu Audienci a Protest, Jakuba a jeho pána od Milana Kundery, který se v češtině nesměl hrát, také do té doby zakázané Mrożkovo Tango. Janusz Klimsza tehdy inscenoval úžasné realizace Morcinkovy Černé Julky a básnického Przednówku od Pawla Kubisze, tedy záležitosti spojené s regionem, které také do té doby nemohly vycházet. Alena odešla do Ostravy a je pěkné, že po letech připravila v Ostravě čtení z mých básní pro rozhlas a další společně s Lucií Žáčkovou pro kavárnu Daniel.

Byla jste dramaturgyní Těšínského divadla, pak jste začala i pro divadlo psát…

Dlouhá léta jsme hledala nějakého Poláka, se kterým bych mohla spolupracovat v rámci tvůrčího týmu, a najednou mi došlo, že dobrým partnerem by mohl být pro mě jako Čech i rodák z Těšínska režisér Radovan Lipus. Pochopitelně červnový Blíženec. Uvědomili jsme si, že oba spíše ctíme a obdivujeme než kritizujeme to, co je na tom druhém jiné. V dialogu vznikají velmi inspirativní věci, a tak máme za sebou tři společné divadelní projekty a chystáme čtvrtý.

Setkáváte se s dotazy, zda se nechystá pokračování Těšínského nebe?

Ano, stále se objevují, ale přiznám se, že ony růžové barvičky, to prosluněné těšínské nebe už nějak nevidím. Když jsem ten kus psala, hodně se mi stýskalo, protože jsme se s rodinou přestěhovali do Brna. Najednou jsem viděla své rodné město z velké dálky a v těch růžových barvách. Prožila jsem tam v divadle i ve virtuální umělecké kavárně Avion devadesátá léta, pak přišla úžasná doba, kdy se otevíraly mosty, vcházeli jsme do Schengenu, vše bylo plné nadějí o to více, že jsem měla příbuzné na polské straně. Pryč byly okamžiky, když jsme si jenom mávali přes řeku. Také Avion byl a je (protože byl znovu postaven u řeky Olzy) důkazem, jak hodně jsem chtěla propojovat to naše a to „cizí“. Teď však přišla doba, kdy si zase rádi hrajeme každý na svém písečku a máme chuť mlátit lopatičkou toho druhého, když nesouhlasí nebo nejde s námi. Mohla bych teď sice napsat Očistec nebo Těšínské peklo, ale to není můj styl. Přes všechno jsem životní optimistka. Očistec a peklo teď občas díky politikům prožíváme, takže nemám potřebu ještě o nich psát.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.