Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Soubor obrazů významných českých umělců skončil málem v odpadu. Teď je k vidění v Ostravě

Soubor obrazů významných českých umělců skončil málem v odpadu. Teď je k vidění v Ostravě

21.2.2019 Obraz & Slovo

Patnáct let byly obrazy ukryty před světem v jednom z domů na pražském Smíchově. Doslova šťavnatý archeologický nález inspiroval jednoho z protagonistů tohoto příběhu, Petra Lysáčka k uspořádání výstavy nazvané 15 let natvrdo. Je otiskem nejen rané tvorby etablovaných českých autorů, ale také citlivé lidské angažovanosti.

Zvětšit obrázek

Zleva děkan Fakulty umění F. Kowolowski, nálezce souboru R. Novák a kurátor Petr Lysáček
Foto: Jaroslav Michna

Při vstupu do ostravské galerie GAFU na Českobratrské ulici bude asi divák překvapen nekonzistentním charakterem výstavy a kolísavou úrovní vystavovaných prací. Může evokovat spíše výstavku závěrečných prací na chodbě některé z uměleckých škol. Jenže při druhém kontaktu, který spočívá v přečtení popisek, se udá nárazová psychologická vlna. Pod těmito často až naivními obrázky zazáří jména jako je Jiří David, Petr Lysáček, Jaroslav Róna, Petr Písařík nebo třeba Ivan Vosecký.  Vlastně plejáda na scéně zavedených a uznaných umělců. Ten kontrast je zábavný. Ještě zábavnější je ale příběh, který se za celým podnikem skrývá. Má romantickou zápletku. V ní kromě umění figuruje niterný vztah člověka k umění.

Petr Písařík: Z cyklu Battery, 1992

Pražský Smíchov, lednová neděle. Amatérský výtvarník Roman Novák se vydal navštívit svého kamaráda. A protože je pan Novák nadán výtvarným cítěním, nenechávají ho věci všednodenní reality chladným. Tím pádem umí posoudit situaci, kterou by možná jiný pražský chodec vyhodnotil jako zcela nezajímavou. Stavební dělníci totiž házejí do kontejneru obrazy. Reakce uměnímilovného chodce je nekompromisní a přímočará. Za úplatu dělníků se dostává k obrazům a hned na prvním z nich poznává rukopis Petra Nikla, detailnějším průzkumem signatur objevuje další „velká jména“ této archeologické sbírky (nejstarší práce ze 70 let 20. století).

Smíchovský dům, z něhož se výtvarný materiál považovaný za odpad vynášel, býval dříve ateliérem Jiřího Davida. V roce 2002 byl umělcem opuštěn a po období chátrání majitelem zazděn. Spolu s ním ale i obrazy a fotografie, pocházející z galerie MXM, tedy z jedné z nejdůležitějších porevolučních soukromých galerií smetené v roce 2002 povodní. Galerie MXM Jiřího Davida zastupovala a právě jeho ateliér na Smíchově posloužil jako jakýsi dočasný depozitář odložených prací, jež zrovna nikdo z kolegů nepostrádal. Dočasně odložená díla se tak v roce 2018 stala oním šťavnatým archeologickým nálezem a po patnácti letech spatřila světlo světa.

Petr Lysáček, Rytmizace prostoru, 1991

Pro nás, kteří obraz s rámem, plátno, zasklenou fotografii nebo třeba starožitný kus nábytku vnímáme jako důležité znaky, je výjev jejich nahazování na hromadu stavebního odpadu zcela nepochopitelný. Ale děje se tak, a možná častěji, než jsme schopni si připustit. À propos, moji rodiče mají nejcennější domácí sbírku starožitností právě z bouraček a různorodých odpadových hromádek určených k likvidaci. Je to krásný paradox. Obrazy a fotografie, s nimiž bylo nakládáno jako s odpadem, dnes visí na stěnách ostravské galerie GAFU a pod nimi svítí jména důležitých hybatelů české výtvarné scény.

Kurátor výstavy Petr Lysáček, vedoucí Ateliéru intermédií na Fakultě umění Ostravské univerzity, mimo jiné člen výtvarné skupiny Pondělí, která byla s galerií MXM propojena, se celého projektu ujal. Do ostravské výstavy v GAFU oslovil ještě jako hosta malíře Daniela Bednáře, který dle jeho slov absolvoval Fakultu umění Ostravské univerzity kolem roku, kdy byl nález uskutečněn. Tohle gesto má být jakýmsi historickým exkurzem do vizuálního jazyka malby a může posloužit jako letmý dotyk desetiletého odstupu od vzniku prací nalezených ve smíchovské „jeskyni“.

Jiří David, 1979-1984

Vystavené obrazy nejsou doprovázeny jen dobrodružným příběhem, ale na mnohých z nich nalezneme i autentické šrámy. Poslouží jako průzor do uměleckých začátků vizuálních umělců. Například právě u vystaveného díla Jiřího Davida vidíme osobní zápas mladého umělce s výstavbou obrazu, kompozice a především inspirační citace různých avantgardních poloh (rezidua kubismu, surrealismu, či fauvismu). U Petra Písaříka nalezneme na výstavě jak obrazy, tak příklon k materiální estetice Arte povera, obě tyto mediální polohy autor vytěžuje dodnes. Asi nejpůsobivější je ale kolekce fotografií Mileny Dopitové, v níž figuruje žvýkačka jako autonomní skulptura.

Milena Dopitová: Chewing gum I.-IV., 1992

Celá výstava je nejen romantickým dobrodružstvím a analýzou počátků umělecké kariéry zmiňovaných autorů, ale mám pocit, že nezištné gesto objevitele, který si po nálezu nečinil nárok na jejich vlastnictví a práce okamžitě nabídl jejich autorům, vzbudil v umělecké komunitě jakousi odlehčenou až zádumčivě romantickou náladu. Jistě, takových potenciálních příběhů doutná pod povrchem spousta, ale díky Romanu Novákovi a Petru Lysáčkovi můžeme na chvíli místo sebeprezentace umělců a kurátorských záměrů vnímat na výstavě i příběh obyčejného života a také si připomenout nedávné, ale velice podstatné fragmenty nástupu české porevoluční scény.

Jaroslav Michna | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.