Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Na konci řady pánských hajzlů hledí do běloby pisoárů, píše Ondřej Hložek ve Chvilce poezie

Na konci řady pánských hajzlů hledí do běloby pisoárů, píše Ondřej Hložek ve Chvilce poezie

24.2.2019 Obraz & Slovo

Opavský básník Ondřej Hložek se ve Chvilce poezie představuje mimo jiné textem Sudetská kaple. Pohraniční zmar spojený s vykořeněnými dějinami velké části Opavska či Bruntálska a Krnovska je jeho dlouhodobým a silným tématem. V Opavě zase občas zajde v Ostrožné ulici do pivnice U Mnicha mezi „mumlající chlapy“. I to je zmar, byť trochu jiného druhu.

Zvětšit obrázek

Opavský básník Ondřej Hložek.
Foto: Nikola Schebestíková

Malířka Michaela Kumhala Mainx vytvořila pro loňskou výstavu „So was? Němectví v nás“ v Prozatímní galerii Wurst plátno s výjevem ze zdevastovaného hřbitova v Sudetech, konkrétně v Razové na Bruntálsku. Rozmlácené náhrobky, bortící se ohradní zeď a z omítky vysvlečenou hřbitovní kapli. Chmurnou scénu, jak si ji pamatovala z dětství, když do Razové jezdila s rodiči na chalupu. Do vesnice s německým názvem Raase. „V roce 1946 byli Němci z Rázové odsunutí do anglického a amerického pásma Německa, v Rázové zůstaly jen 3 rodiny německé ze smíšeného manželství. Staří usedlíci Němci odcházeli neradi a s pláčem,“ stojí v kronice obce.

Pro Michaelu ty dětské cesty na chalupu v Razové měly tajemný nádech právě kvůli místnímu hřbitovu s nápisy v cizí řeči. A tehdy jí také začalo docházet, že tato zem bývala domovem nejen pro Čechy, ale už od třináctého století také pro české Němce. A to pro hodně Němců, před druhou světovou válkou zhruba pro tři miliony. Poválečný nářek Sudet je slyšet i z poezie básníka Ondřeje Hložka (ročník 1986). Vítkov, Vikštejn, Libavá, Mladecko, Nízký Jeseník, Bruntál, Široká Niva, Razová… Tíhu a vykořeněnost tohoto kraje dokáže popsat hodně úzkostnými náladami, takže není divu, že zmiňovanému obrazu Michaely Kumhaly Mainx věnoval samostatnou báseň.

SUDETSKÁ KAPLE
(Michaele Mainx)

Krovem prostřelila větev
lípy
Srdce rozšlapaná`
u vrzavé branky
Kraj to vše zapsal
Do smrti
a poházeného neklidu

*

Pivnice U Mnicha v Opavě v Ostrožné ulici sice nemá dlouhou historii a vznikla až po sametové revoluci, ale i tak si už dosti pamatuje. Semináře studentů Slezské univerzity, porady redaktorů Regionu, rvačky opavských rowdies i vznik kulturního časopisu Protimluv (zjara roku 2002 s požehnáním básníka Víta Slívy). Sympatické je, že nejde o pub ani restauraci, ale o jakýsi chlapský výčep. S vizáží z přelomu komunismu a raného kapitalismu.

OLTÁŘ
(pivnici U Mnicha)

Na konci řady
pánských hajzlů
hledí do běloby
pisoárů Dva
Mumlají něco
o věčné spáse
Žiše Christa
Oči s těžkými víčky
hypnotizují
desinfekční tabletu
Pak se svalí a hlasitě chrápou
alespoň na těch pár minut,
než se ten kousek
chlapského světa
připotácí omodlit někdo další

*

Jiří Gill je třiaosmdesátiletý opavský botanik, narodil se 24. února 1936 v Těšíně. Ale také svérázná postavička s hustým plnovousem, která hlásá: „Všichni jsme děti přírody.“ Kreslí, fotí, tiskne grafiky a svému dílu zároveň s přehledem říká „mazanice“. A básník Ondřej Hložek má pro podobné pábitele slabost takřka hrabalovskou.

OCÚNY
(Jiřímu Gillovi) 

Z otevřené schránky
padají předvolební sliby,
lesknoucí se tváře z nekvalitních
fotografií, jejich jistota
se mi zakusuje do zad 

Ty ocúny v Podzámce
letos ne a ne!
Sucho no…
Podávám ruku muži
s vousem po pás,
ševelí francouzskými holemi
– myslím,
že to sucho květin pohltí ty tváře z poštovních schránek,
jejich vůně vyčpí,
jejich sliby uschnou 

Jen strach o ocúny
ozvednout ty jejich povadlé
hlavy
Jen tak

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.