Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Zpěvačka Tanja: Vždycky mě děsili starší lidé, kteří vykládali své rozumy

Zpěvačka Tanja: Vždycky mě děsili starší lidé, kteří vykládali své rozumy

25.2.2019 Hudba

Dosud nezveřejněné historky týkající se letitých hitů Nad hlavou létá rock´n´roll a Kam jen jdou lásky mé nebo ohlédnutí za spoluprací s oscarovým režisérem Milošem Formanem. Nejen tyto zajímavosti se dozvíte z následujícího rozhovoru s populární zpěvačkou Tanjou, která v současnosti chystá nové album, přičemž v loňském roce se fanouškům rockové muziky připomněla nahrávkou Stín.

Zvětšit obrázek

Zpěvačka Tanja během koncertu s kapelou Citron.
Foto: Archiv

V současné době připravujete novou desku. V jaké jste fázi? Co byste o albu mohla v tuto chvíli prozradit?

Půjde samozřejmě o rockové album a rockové písně, které jsou typické pro mou osobu i kariéru. Nějaké songy už jsou před dokončením, ale jsme pořád ve stadiu takzvaného zrodu. Vzhledem k tomu, že se naše cesty s Citronem prolínají a část muzikantů z Citronu natáčí i hraje se mnou a současně Citron vydává tento rok nové album, nás limituje trošku čas a jde to pomaleji, než jsme původně plánovali. Název zatím nemáme, ten se vždy vybere až nakonec.

Každopádně loni jste vydala EP Stín, přičemž v první polovině ledna byl uveřejněn také videoklip k této titulní písni, kde mimo jiné zpíváte: „Znám touhy své, co mě tíží…“ Jaké jsou tedy touhy, které vás tíží?

To je zvláštní otázka. Myslím si však, že každý máme své touhy a některé mohou ve finále třeba někdy i tížit. Strašně se na něco těšíme a výsledek nemusí být takový, jaký jsme si představovali.

Obecně vzato, máte v rozhovorech raději hudební, nebo nehudební dotazy?

Nehudební. Otázky typu, co, jak a koho poslouchám, nemám ráda. Nic moc neposlouchám, jen rádio, když jedu sama v autě, ale jinak mám ráda ticho. Ticho doma, ticho v lese a tak dále. Jeden z posledních koncertů, které jsem viděla a který se mi moc líbil, byla ZAZ a pak také Bryan Adams.  Jinak se na koncertech moc nevyskytuji. Mimo teda našich koncertů a festivalů, kde vystupujeme a kde mám možnost si poslechnout ostatní kapely i kolegy.

Kdybyste mohla, co byste ve vaší kariéře udělala jinak?

To je velmi závažná otázka. Jsou lidi, kteří říkají, že by nikdy nic nezměnili. Já sice jsem fatalista, přesto říkám, že jsem spoustu věcí mohla udělat jinak. Každopádně nyní jsem spokojená, že jsem se díky Radimu Pařízkovi i Citronu vrátila na scénu. Spoustu věcí jsem kdysi brala na lehkou váhu, žila jsem blízko Prahy, v Řecku, v Německu, jezdím za partnerem do Švýcarska. Přiznám se také, že už jsem o návratu na pódia vůbec neuvažovala. Zkrátka spoustu věcí bych s dnešními zkušenostmi a dnešním rozumem (smích) udělala asi jinak, to přiznávám.

Přemýšlela jste o tom, jak by se vaše kariéra vyvíjela, kdybyste jako studentka ostravského Matičního gymnázia neuspěla v konkurzu do televizního pořadu Dluhy Hany Zagorové?

Určitě mi to pomohlo, i když v té době jsem už měla svou kapelu. Ta se jmenovala Feferon, končila tedy na „-on“ jako Citron, aniž bych věděla, že někdy budu mít s Citronem něco společného. Myslím si, že ta kariéra už nějakým způsobem nastartovaná byla, ale je pravda, že na základě Dluhů se pár lidí ohledně spolupráce ozvalo. Nicméně byl to jen jeden článek, který určitě nezpůsobil takový zvrat, že by mi to totálně změnilo kariéru. Zvrat způsobilo až to, že jsem začala spolupracovat s Radimem.

Vybavíte si nějaké historky, které se vážou k vašim nejznámějším skladbám, to znamená Nad hlavou léta rock´n´roll a Kam jen jdou lásky , které jste ještě nikomu neřekla a chtěla byste je sdělit?

Píseň Nad hlavou létá rock´n´roll vznikla ve starém studiu v Suchardově ulici v Ostravě. Bylo to docela hektické. Radim pořád něco tvořil, byl tam i Miloš Doležal, který zpíval sbory. Pamatuji si, že měl omotaný ručník kolem hlavy, protože si zrovna umyl to své háro… A Radim říkal: „Pojďme něco udělat!“ Já ani nebyla nijak připravená, bylo to snad někdy nad ránem. Tenkrát mě ani náhodou nenapadlo, že z toho vznikne písnička, která tak zapůsobí. Když ji zpívám v současnosti s odstupem mnoha let, tak vidím, jaký to má smysl: „Nad hlavou létá rock´n´roll tou naší duší otrlou.“ Mám tu píseň moc ráda. Nepatřím k těm zpěvákům a zpěvačkám, kteří posléze nesnášejí své písničky.

A nějaká zajímavost, co se týká písně A kam jen jdou lásky mé?

Klip jsme točili v Bratislavě, bylo to ještě za totality. Ještě jsme neměli dotočeno, ale najednou zhasla světla, asi minutu před koncem. Místní technici nám řekli, že mají padla, že odcházejí a jestli se nám to nelíbí, tak se máme obrátit na tehdejší úřad. Takže jsme museli čekat do druhého dne. A co se týká děje klipu, tak ani v tomto případě nebylo nic plánováno. Prostě jsme jen stáli u zdi a zpívali. A ještě bych dodala, že část písně Kam jen jdou lásky mé jsme také točili v Praze v metru. Dotáčky potom byly ve studiu v Bratislavě.

Proč si myslíte, že jsou stále populární vaše starší písničky či starší písně Citronu, zatímco ty novější zas tak vyžadovány nejsou?

Tak to mají skoro všichni. Tenkrát prostě neexistovalo tolik rozhlasových stanic, takže ty písně byly z rádií často slyšet a naše generace si je zapamatovala. A pokud si je v současnosti lidi na koncertech zpívají a zapamatovali si je, tak to je jedině dobře a možná to bude určitě u většiny i tím, že si vzpomenou na své mládí, na své lásky a na to, co pro ně tenkrát bylo hezké a podobně.

Občas také vystupujete s dcerou Nikolou. Chcete, aby se pěvecké kariéře věnovala více, nebo ji od toho spíše odrazujete?

Je pravda, že se mnou pár koncertů zpívala sbory a zpívá dobře, ale její kariéra pokračuje jiným směrem. Niki je dnes výkonnou ředitelkou TV Relax, Rebel 2 a Info TV Brno a dostudovává dálkově v Riu de Janeiru doktorát na Federální universitě v oboru mezinárodní politická ekonomie. Na zpívání se mnou jí už bohužel nezbývá čas. Když se mnou párkrát vystupovala, byla jsem moc šťastná a poskytovala mi na podiu radost i energii.

Když jste šestnáct let bydlela u Prahy, tak jste mimo jiné jako sboristka účinkovala v inscenaci Dobře placená procházka, kterou v Národním divadle režíroval Miloš Forman. Jak na tohoto držitele Oskarů vzpomínáte?

Miloš Forman bral všechno přirozeně, až jsem si říkala, že jsem snad na jiné planetě. Hodně mě třeba překvapilo, že jsme přišli na zkoušku a on neřval. Prostě nám řekli, tedy Miloš Forman a jeho synové Petr a Matěj, tak ukažte, co umíte, a my vám řekneme, zda je to dobré, nebo ne. A šlo o to, aby se naše představa sešla s tou jejich. Takhle přirozeně probíhaly zkoušky, až jsme došli do premiéry, a následně se inscenace hrála několik let. Byli jsme třeba ve Španělsku a měli jsme naprosto skvělou partu. Miloše Formana nezajímalo, zda je někdo herec nebo neherec, spíše mu záleželo na tom, aby ten člověk byl kvalitní po charakterové stránce. Hlavně nesnášel sebestředné umělce. Když přišli sebestřední umělci, tak ti dotyční už druhý den nemuseli chodit na zkoušku. Pár jich takových bylo…

Jinými slovy bylo to hlavně o jeho přístupu k druhým lidem…

Přesně tak. Pamatuji si, že jsme přišli na zkoušku, která probíhala mimo budovu Národního divadla, v Holešovicích. On zrovna ležel zachumlaný v posteli, která tam byla jako rekvizita, když hlavní představitelka přišla pozdě na zkoušku. Miloš Forman zvýšil hlas a říkal: „To nevíte, že se do Národního divadla na zkoušku chodí včas?“ A ona mu odvětila: „Ale my nejsme v Národním divadle!“ A on se tomu začal hodně smát… Místo toho, aby řval, jak je drzá, což by asi udělali jiní režiséři, kteří jenom řvou a řvou a natahují si svá ega na jiných lidech, tak ten se tomu začal hodně smát a naopak ocenil její pohotovost. On prostě dával lidem absolutní volnost, na nikoho netlačil, ale nedej bože, když se něco stalo. Potom ten člověk zase bez řevu vypadl z kola ven. A také snad můžu prozradit, že mu jeho synové neříkali „Táto“, ale říkali mu „Losos“. Když byla premiéra, tak se celé Národní divadlo proměnilo v lososové šílenství.

Vraťme se do současnosti. Vnímáte koncerty jinak než v minulosti?

Vzhledem k té pauze si je užívám mnohem více. Člověk zpívá jakoby lehčeji, dokáže si to více užít, vnímá i více věcí okolo. Když jsem byla mladá, tak jsem se nedívala vpravo, vlevo. Teď když mám dobrý pocit, tak vím, že ten pocit prostě je a jsem za to ráda. A je jedno, zda je to rockový koncert nebo Megakoncert Radia Čas.

Když jste zmínila pauzu ve vaší kariéře, tak se nabízí otázka, zda můžete ve stručnosti popsat, jaké okolnosti vás vrátily zpátky do hudebního kolotoče?

Sešlo se více věcí najednou. Změnila jsem osobní život, změnila jsem partnera. Můj současný partner mě znal už v mládí a věděl, že zpívám. Říkala jsem si, že to nemá smysl a už jsem se ani vracet na scénu nechtěla. Bylo to však jeho přání, takže on mě k tomu vlastně dostal. A shodou okolností se v té době rozpadl Citron a Radim se mě ptal, zda bych nechtěla v Česku zůstat a spolupracovat s nimi, žili jsme totiž tehdy v Řecku. Tak říkám proč ne… Pak přišel Láďa a řekli jsme si, proč to spolu zase po těch letech nezkusit. A fakticky můžu říci, že si toho vážím a vážím si toho více, než když jsme spolu začínali. Uvidíme, jak se vše bude vyvíjet a zatím to klape. Od března do května nás čeká turné třinácti koncertů s Tublatankou, kde budou i dva koncerty s Rosy Vista z Německa, na které se moc těším. Následně mě čekají mé sólové koncerty a koncerty Bohemian Metal Rhapsody. Tak se v létě asi nudit nebudu. (smích)

Právě jste zmínila projekt Bohemian Metal Rhapsody. Jaké pocity z tohoto projektu zatím máte?  

Musím říci, že mladí zpěváci, kteří jsou jeho součástí, mi tak trochu připomínají mě. Fandím jim, ale nechci je nijak učit. Vždycky mě děsili starší lidé, kteří vykládali své rozumy. Ti mladí si tím musí projít. Ambice s někým soutěžit nemám. Když mám s někým soutěžit, tak mě to nebaví. Všechno dělám pro radost a pro pohodu, když to tam není, tak první balím saky paky. Každopádně si myslím, že tento projekt má budoucnost.

Jak vnímáte svou pozici na hudební scéně?

Nijak (smích)… Jak jsem už uvedla, určitě bych nějaké věci udělala jinak, ale nyní jsem spokojená s tím, že jsem součástí Citronu. Ono je to vždycky o nějakém tom snažení, urputnosti, kontaktech, podrazech, kdy vás vyšoupnou, ani nevíte jak, a já jsem profesně bojovnice na pódiu, ale ne mimo pódium. Momentálně je pro mě důležité, že jsem součástí celku. V kolektivu je větší síla a je to zábavnější.

Máte stále ještě hudební přání?

Mám jich hodně, ale nerada bych o nich nyní mluvila. Já si dneska neříkám: „Proč jo?“, ale říkám si „Proč ne?“. Co se stane, když to zkusím? I v mých letech pořád zkouším, to se týká jak Bohemian Metal Rhapsody, tak dalších projektů. Nemusím přece zpívat a můžu kdykoliv odejít a dělat něco jiného, ale to zatím určitě nechci. Zpívání mám ráda, naplňuje mě a dává mi energii.

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.