Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Ceny JANTAR Oceněná básnířka Irena Šťastná, které tleskal zaplněný Gong: Až budou stát na poezii fronty, dám vám vědět

Oceněná básnířka Irena Šťastná, které tleskal zaplněný Gong: Až budou stát na poezii fronty, dám vám vědět

5.3.2019 Ceny JANTAR » Obraz & Slovo

První oceněný v rámci galavečera, na kterém se vyhlašují Ceny Jantar, to má vždycky nejtěžší. Co prohlásí v děkovné řeči, je inspirací i pro ostatní laureáty. Básnířka Irena Šťastná, oceněná v kategorii Literatura, doslova řekla: „Děkuji všem, kteří zapříčinili, že se mé geny zmixovaly tak, jak se zmixovaly.“ O rodičích pak mluvila většina laureátů.

Zvětšit obrázek

Irena Šťastná přebírá Cenu Jantar z rukou ředitele Knihcentra Ostrava.
Foto: Petr Hlubek

Když z pódia zaznělo, že jste se stala laureátkou, na co jste myslela během těch asi padesáti metrů, než jste došla k pódiu?

Mám při takových příležitostech pudovou reakci. Tedy nikoli ustrnutí, nebo boj, ale úprk. Mít to převzetí hbitě za sebou a úspěšně při tom přeskočit všechny kabeláže na zemi.

Všechny kabely se vám podařilo přeskočit. Může se ale nedělní zážitek z Gongu stát inspirací i pro nějaký verš či celou báseň? Třeba už i něco vzniklo…

Každá míra tlaku z vnějšího světa na ten vnitřní je předpokladem pro tvorbu. Ale bez obav, mám reakční dobu. Vjemy nejprve putují do skladiště pod levým žebrem, tam uzrávají, ne nepodobny syrečkům, a vyhřezávají nejméně za půl roku.

Recenzentka literárního časopisu Tvar Jitka N. Srbová v posledním únorovém čísle napsala, že v rámci nominovaných literátů na Cenu Jantar „drží palec Marku Pražákovi“. Znejistila vás její slova v případném očekávání, že nominaci proměníte ve vítězství?

Je to o vkusu jednotlivce plus o svobodě názoru. Navíc, skoro každý máme čtyři palce, co když jeden byl sice pro kolegu Marka Pražáka, ale další dva pro Jana Vraka a Irenu Šťastnou? Měli bychom tedy chtít vědět, komu byl držen ten čtvrtý. 

To je chytré. A nevadilo vám, že diváci galavečera se vlastně s poezií nominovaných nemohou nikterak seznámit? Nenapadlo vás, že byste jednu básničku přečetla místo děkovné řeči?

Takový nápad jsem v daný okamžik neměla. Nezní špatně. Kdo bude chtít, najde si mě ex post, nástrojů má dosti.

V děkovné řeči jste nakonec doslova řekla: „Děkuji všem, kteří zapříčinili, že se mé geny zmixovaly tak, jak se zmixovaly.“ Ptám se, jak se zmixovaly? Pokud si pamatuji z našich občasných setkání, mezi vašimi předky najdeme učitelku i sedláka.

Mezi předky je řada variací, v jedné z odnoží třeba hynčický rodák Johann Georg Mendel, dále třeba chemik, botanik a ano, mix se sedláky, filology, výtvarníky. V podstatě dobrý předpoklad pro kreativitu, sedlák vždycky musel vystačit s tím, co je po ruce, a umět to ideálně zkombinovat – i zde lze vnímat analogii k práci s jazykem. S uvedeným mixem genů jsem si připomněla ono otřepané křížení hrachů. Mimochodem, muzeum v Hynčicích nedaleko Nového Jičína stojí za návštěvu, je umístěno v malebné usedlosti.

Irena Šťastná. (Foto: archiv)

To jsou lidské geny, jak důležité jsou pro vás „geny krajiny“, v níž žijete a pracujete? Tedy venkovské Dobroslavice versus Ostrava.

Tím, že jsem se v jednu životní etapu od původních „genů krajiny“ odpojila, uvědomila jsem si následně, nakolik je potřebuji. Je to o trvalé vazbě, sepětí. Možná protože si tohle uvědomujeme i spolu s kamarády ve Spolku Dobro-vize. Založili jsme ho před pár lety, děláme na spoustě projektů v Dobroslavicích, které mají přesah a snaží se v lidech vyprovokovat rozpomenutí se na vlastní geny i na krajinu, v níž žijí. A dále s tím pracovat tak, ať to zanechává viditelné stopy.

Oceněna jste byla za loňskou sbírku Sen o třetí plíci vydanou ostravským nakladatelem Jiřím Macháčkem (Protimluv), v níž na sebe Ostrava s venkovem často naráží. Zůstaňme napřed v Dobroslavicích: „Dva smírčí kříže / palec a malíček vsi / dvousetletá stráž. // Pocestnému / jako huse / nacpou do krku / knedlíky křivd / celého selského rodu / sotva zavadí o jejich dceru.“ Ani by se mi po tak chmurných řádcích k vám do vesnice nechtělo. Co prozradíte o vzniku těchto veršů?

Naopak, je třeba otevřít staré křivdy a nechat ty ranky dokrvácet, byť je to s odstupem, jen tak se zacelí. Bažím po té spoustě příběhů, které v sobě lidé, a to bez ohledu na věk, skladují. Je radost je nacházet a pracovat s nimi, vizualizovat si je a vkládat do konkrétních prostor a v nich je nechat znovu se odehrát.

A to už jsme v Ostravě, tam je také pochmurno: „Světlo / v areálu / dolu Heřmanice / nažloutlé unavené / samo / v sobotním příšeří. // Dává součet chlapů / co tu rubali.“ Co vás přivedlo na konečnou trolejbusů u bývalé šachty? Na jedno z mnoha bezútěšných míst na perifériích Ostravy.

Nemám ráda pěší zóny a hru na to, že je vše blýskavé, dostupné a radostné, když to tak, jen co zabočíte za roh, ve skutečnosti není. Mám raději to schované, zahnité, zapomenuté, opomíjené, nevábné. To nebude na Masarykově náměstí, to bude právě na kterékoli konečné zastávce autobusu či tramvaje a ještě dále, mimo dosah světel z pouličního osvětlení. Mám ráda ta místa, kde se město přelamuje ve venkov, ale ještě to není ryzí vesnice, je to periferie, prostor mezi „tím“ a „oním“.

Pracujete jako knihovnice v Porubě. Myslíte si, že Cena Jantar může mít praktický dosah na běžné čtenáře? Jinými slovy, že se začnou pídit po vaší knize a budou žádat i věnování?

Nepracuji přímo ve službách na pozici knihovnice, řeším zázemí chodu osmi poboček, různé projekty, spolupráci se zahraničím. Jakmile budou stát na poezii fronty, dám vám jistojistě vědět.

Jak je to vůbec s poezií? Nevadí vám třeba „poetizér“ se svými hesly, že tahle údajná „sociální síť pro básníky“ změní básněmi svět k lepšímu? No já nevím, vycházejí tam strašné banality, čímž se dělá poezii spíše medvědí služba.

S tímto souhlasím, poetizér je lacině dosažitelná platforma pro ty, jež trpí slovně dávivým nutkáním. Nemyslím to zle, jen chci poukázat, že jsem nakloněna projektům, jakými jsou například poeziomaty – opavský, hlučínský, ona kovová roura trčící ze země, která promluví nikoli sama, ale až na požádání. Ta je zmalebněním veřejného prostoru, vidím v ní přínos, funkčnost a užitkovost, nikoli tu láci, kterou má v sobě právě poetizér. Každopádně, poezie se má vždy tak, jak se máme my, je to takové zrcadélko.

A jak se máte vy? Svěříte deníku Ostravan.cz nějakou novější báseň?

VZTAH

On: Posed. Pozorovatelna. Na vyvýšenině. Zpozorovat. Zaměřit. Kružnice hledáčku s čárami středem. Neminout. Odstřelit.

Ono: Na otevřeném oranisku okusit hlínu. Nahromadit ji v puse a pomazat si zuby. Maskování. Pak ležet opodál. Odloveno. Pomočeno loveckými psy. Vystaveno u honitby.

On: Na odchodu. S objemnou důvěrou v pušku pohupující se na rameni a hubou plnou slin.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Ceny JANTAR » Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.