Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba BlueSonety Václava Kramáře nabízejí zhudebněnou poezii s exkluzivními hosty

BlueSonety Václava Kramáře nabízejí zhudebněnou poezii s exkluzivními hosty

9.3.2019 Hudba

Album BlueSonety opavského jazzového hudebníka a klavíristy Václava Kramáře si nehraje na nic, na co by nemělo. Čtrnáct poetických textů doplněných o hravé pojetí jejich interpretace a podkres variabilní a k textům tvárné hudby se nese v náladě časů možná starých, možná jen vzpomínkově nostalgických. A vrací nás někam, kde je útulno, bezpečno a kde můžeme při poslechu staré gramodesky, kterou CD svým designem připomíná, v klidu snít. A také trochu žít.

Zvětšit obrázek

Klavírista Václav Kramář.
Foto: archiv umělce

Jako z prvorepublikového filmu zní první slova skladby Ukrytá v pojetí Zdeňka Kapla, který tak trochu simuluje představu Oldřicha Nového, co se v Hotelu Modrá hvězda dvoří krásné ženě. Ta se však vzápětí promění v kabaretní swingovou zpěvačku a patetická nálada je tatam. Skok z milostné chvilky do imaginace kapely Bennyho Goodmana se povedl. Stejně tak hlasová barva a pěvecký projev Markéty Komarové byly do úvodní skladby vybrány naprosto přesně.

Temperamentní šeptající monolog o tom, že dlouhé večery jsou pro každého jiné, vyjadřuje druhá skladba Život je sen. Konkrétně zde se Peter Strenáčik v textu Ivana Wernische vznáší nad poloprázdným barem, kde „piva vypil hodně málo“, ale do snů se propadl stejně jako v povzneseném stavu. Melodická a intimní skladba. Inovovaný jazz z okrajové ulice zapadlého města, kde muzikanti dávají dobrou noc i posledním přeživším u stolů polepených novinovými výstřižky o Daveu Brubeckovi.

V popovém hávu je zahalena další skladba S bývalými anděly naléhavého písňového charakteru. Můžeme zaslechnout také rockové prvky, což sune průběh desky do lehce crossover nálady, která obratně kličkuje nadžánrovými kategoriemi a vlastně nechce zapadnout ani do jedné.

Zastavme se na chvíli u hostujících umělců. Právě zde se možná umělecké sny naplňují nejvíce, protože skvadra, která obsahuje pohromadě na jedné desce Ondřeje Rumla, Jaromíra Nohavicu, Vendulu Příhodovou nebo Sylvii Bee, doplněné o další, ač méně známá, tak neskutečně talentovaná jména, je skvadrou takřka vysněnou. Výkony umělců jsou na albu rovnocenně dobré a deska si tak zachovává po celou dobu poslechu svůj standard.

„Budu ti židlí, sedni si – nebo mě odlož do kouta.“ To je silné textové sdělením ve skladbě Svatební, která pojednává o oddanosti a neskonalé důvěře ve vztah, která je dnes spíše vzácností. „Duši mám v lisu, lásko má. – Tou malou smrtí usínám,“ a do toho jemná klarinetová linka s miliony trylkovitých ozdob je pomyslnou textovou gradací. Stejně tak další převzatý text Chanson d’automne Paula Verlaina zpívaný známou ostravskou šansoniérkou Sylvií Bee vrcholí jemnými leitmotivy dechů s dynamickým pianem a tematickou aranží v pozadí.

Textová pásma intimní lyriky se prolínají každou skladbou a doplňují hudbu o komplexní představu dobře zvládnuté české hudební poetiky, která se v posledních letech navrací do kurzu, ať už v podobách jazzově šansonovýchm nebo retro popových. BlueSonety nesou obě tyto polohy vyváženě a deska je navzájem kombinuje. Krásné texty, například Jaký to s ním bylo od Josefa Kainara nebo Měsíc nad domy Jana Skácela, byly vybrány pravděpodobně podle jakési jejich beznadějné a sladké naivní nevědomosti, která texty prostupuje a k hudbě se nesmírně hodí. Právě ve druhé zmíněné skladbě lze spatřovat krásný dramatický kontrast smyčců a sametově zastřeného hlasu Veroniky Bartošové, která opět velmi poeticky vypráví o temném nočním koloritu bezejmenného města, za kterým můžeme poznat i to naše.

Téma určitého místa, v tomto případě domu ve skladbě Velký dům, se několikrát variabilně opakuje. Mezi skladbami lze nalézt také odlehčené okamžiky, například v minimalistickém intermezzu Tichounce, které s nadsázkou vypráví opět text Ivana Wernische. Stejně minimalisticky, avšak mnohem potemněleji a nástrojově koloraturněji se tváří skladba Malyčká, opět s úsporným množstvím textu, ale s velkým důrazem na dekadentní atmosféru, které by možná mohlo být na desce mnohem více.

Beznaděj a naivita zmíněná výše se mění v jakési smíření s poslední skladbou a zhudebněním textu Karla Kryla Jde jaro do léta, kterou nazpíval Jaromír Nohavica. Tato pomyslná tečka v pochodovém rytmu a s kontrastními pasážemi s obrovskou mírou energie působí na konci desky pomalu jako její začátek. Rozverná a přesto pitoreskně komická nálada projevu i aranže nenechává posluchače v klidu a možná jej donutí přetočit Blue Sonety o pár skladeb zpět. Nebo rovnou na začátek. Jde skutečně o jedno z alb, ke kterým je třeba se vracet, aby pomalu, ale jistě slova textů dopadala přesně tam, kam mají, a stejně tak hudba alespoň v našich hlavách zlidověla.

Právě pak se budeme možná s chutí vracet alespoň v mysli do onoho zmíněného baru z okrajové ulice zapadlého města, kde muzikanti dávají dobrou noc i posledním přeživším u stolů polepených novinovými výstřižky o Daveu Brubeckovi. Opakuji se, ale tuto představu mám vážně v mysli i přes skutečnost, že deska vznikala ve studiích napříč Moravskoslezským krajem (a možná trochu dál) a nemá ambice tlačit se někam, kde není místo na abstraktní představy ani hudební sny, byť v tomto případě dozajista splněné.

Gabriela Stašová | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.