Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Famózní klavírista Tomáš Kačo: Chopin byl důvod, proč jsem se zamiloval do klasické hudby

Famózní klavírista Tomáš Kačo: Chopin byl důvod, proč jsem se zamiloval do klasické hudby

13.3.2019 Hudba

Klavírista Tomáš Kačo se vrátí do Ostravy, a to na Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka. Laureát Ceny Jantar za rok 2018 se představí 4. června 2019 v Domě kultury města Ostravy klavírním recitálem, v němž zazní autorské skladby z jeho debutového CD My Home. Rodák z Nového Jičína patří ke světově nejuznávanějším českým klavíristům zejména pro svou jedinečnou schopnost sblížit světy klasické a jazzové hudby s českou lidovou písní. 

Zvětšit obrázek

Tomáš Kačo hraje na udílení Cen Jantar.
Foto: Petr Hlubek

Když vám bylo šest let, babička vám prý řekla: Když se tuhle píseň nenaučíš pořádně, nebudeš pro mě dobrý muzikant. O jakou písničku šlo?

Šlo o píseň Kamahas pes, která je na mém loňském albu My Home. Píseň je to žalostná, pojednává o nešťastné lásce. Moje babička ji vždycky ráda zpívala, byla to její nejoblíbenější píseň.

Myslíte, že jste svůj hudební talent zdědil po předcích? Právě o Romech se často tvrdí, že mají k hudbě dar od Pánaboha…

Moji rodiče nejsou hudebně nadaní, nikdo se v mé širší rodině hudbě nevěnoval ani nevěnuje. Takže s těmi geny bych byl trochu opatrný (úsměv)… Nevím, odkud se to vzalo. Možná prapraprarodiče kdysi byli muzikanti, ale k téhle informaci jsem se ještě nedopátral…

Ze všech nominovaných na Moravskoslezské kulturní Ceny Jantar jste měl na galavečer nejsvízelnější a nejdelší cestu. Do Ostravy jste dorazil na otočku až z Los Angeles. To, že jste nakonec sošku získal, pro vás muselo být krásné zadostiučinění, je tomu tak?

Ano, bylo to zadostiučinění. Úspěchem byl pro mne už i samotná nominace. Cesta z Los Angeles do Ostravy byla dlouhá a únavná, ale rozhodně stála za to.

Jaké myšlenky se vám při vyhlášení vašeho jména v Gongu honily hlavou?

Připadal jsem si jako ve filmu. Znám samozřejmě vyhlašování hudebních cen v televizi, ať už v českých anketách, nebo světové Grammy či Oskary, ale přesto to na mne dolehlo. Jak jsem říkal ve své děkovačce, vždy mi bylo lidí, kteří museli mít proslov, tak trochu líto. Myslím, že pro spoustu hudebníků je to stresová záležitost. Já to tak aspoň mám. Nerad mluvím. Dokážu si představit, že herci to mají daleko jednodušší. Používat slova je jejich práce.

Na Galavečeru Cen Jantar jste zahrál jednu skladbu, a to svoji úpravu lidové písničky Široký, hluboký. Přesto jste na mne zapůsobil nejvíc. Máte při úpravě lidových písní nějaký osvědčený postup, metodu, nebo u vás vše vychází z improvizace?

Vše vždycky vychází z improvizace. Trvá nějakou dobu, než se člověk rozhodne, jakou cestou se v dané skladbě vydá, protože každá kompozice může být hrána v jiném stylu, tempu, tónině, náladě… Formu a základní harmonickou strukturu si vždy ustálím, ale improvizační část je při každém vystoupení jiná. Téměř pokaždé se stane, že sám sebe překvapím a tvar písně na místě upravím. Vybočím na chvíli do jiného světa, nechám prsty žít svobodně, ale pak se zase vrátím na planetu Zemi.

Krásně řečeno. Z vaší adaptace je zřejmé, že lidová píseň a jazz mají k sobě hodně blízko. Jaké další skladby, lidové či umělé, máte ve svém repertoáru?

Upravil jsem pro vokální soubor lidovou píseň Ach, synku, synku, dále hraji svoji verzi písně bratří Nedvědů Podvod. Obě jsou na mém albu My Home. Nerad stavím hranice mezi různými žánry. Dokáže mne vzít za srdce Šostakovičova symfonie, Chopinovo nocturno, jazzový standard Somewhere Over the Rainbow, ale třeba i písničky od Bee Gees stejně jako lidové romské, moravské či české písně. Všechny mají své nezaměnitelné kouzlo. Nezáleží na žánru, stylu nebo stáří hudby.

Váš samostatný sólový recitál proběhne v Ostravě v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka. Co pro své fanoušky a posluchače připravujete?

Vždy bylo mým snem zahrát si na tomto prestižním ostravském festivalu a v legendárním Domě kultury města Ostravy. Moc se na tento koncert těším! Posluchači se zase mohou těšit na provedení většiny skladeb z mého aktuálního alba My Home. A věřím, že je mile překvapím také několika úplně novými skladbami.

Jaká piana vám interpretačně a zvukově nejvíc sedí a vyhovují?

Jsem zastáncem firmy Steinway&Sons. Už jen proto, že v 99 procentech světových koncertních síní vždy hrajete na Steinway. Každý klavír je samozřejmě jedinečný, takže když postavíte pět nových klavírů Steinway vedle sebe, každý bude hrát jinak. To je další z mých snů – mít doma křídlo od Steinway&Sons!

Vaše vlastní tvorba vzniká jako osobitá fúze lidových, klasických a jazzových zdrojů. Právě tyto tři hudební inspirace se objevují na vašem albu My Home. Už jste přemýšlel, jakou koncepci zvolíte pro vaši další nahrávku?

O novém albu jsem ještě nepřemýšlel, žiju tím přítomným. Ale až budu propříště něco plánovat, tak to budou nejspíš skladby se symfonickým orchestrem.

Posloucháte ve volném čase nějakou hudbu? Pokud ano, jaké žánry a interprety preferujete?

Hodně času trávím v autě. Poslouchám převážně klasickou hudbu. Co se týče té klavírní, mám rád starší legendy jako jsou Vladimir Horowitz či Arthur Rubinstein. Kromě klasické hudby poslouchám i jazzová rádia a současnou popovou hudbu.

Často zařazujete do svých koncertních programů hudbu Fryderyka Chopina. Je blízký vašemu srdci? Na jaké další skladatele nedáte dopustit?

Chopin pro mne byla láska na první pohled. Jeho hudba je mému srdci snad nejbližší. Těžko se to popisuje slovy, ale je to takový ten pocit, jako by vám jeho hudba přesně znázorňovala to, co máte v duši. Chopin byl důvod, proč jsem se zamiloval do klasické hudby. Poprvé jsem ho slyšel na konzultacích u pana profesora Pavla Motlocha, který mi tehdy zahrál Valčík cis moll. Byl jsem unesen a od toho momentu jsem ucítil potřebu poznat klasickou hudbu více do hloubky. Kromě Chopina zbožňuji také Bacha, Rachmaninova, Šostakoviče a Prokofjeva.

Váš recitál na Janáčkově festivalu se kvapem blíží. Přijde si vás poslechnout i vaše rodina a příbuzní?

Nejspíš ne celá rodina, ale převážná část ano.

Co byste vzkázal lidem, kteří vás neznají a netuší, co od vaší hudby mohou čekat?

Hudba je jazyk. I když třeba nebudete vědět, v jaké tónině zrovna hraju či jaké modulace používám, tak si v tom najdete svůj příběh.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.