Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Adaptace Ibsenovy Hedy Gablerové mrazí svou provokací, a to hlavně díky důvtipným zásahům Anny Saavedry

Adaptace Ibsenovy Hedy Gablerové mrazí svou provokací, a to hlavně díky důvtipným zásahům Anny Saavedry

16.3.2019 Divadlo

Před více jak sto lety byla uvedena divadelní hra Heda Gablerová, která byla přijala s velkými rozpaky především díky Ibsenově neskrývané kritice společnosti a jejími dopady na jednotlivce. Navzdory počátečnímu odmítání se nyní dílu dostává zadostiučinění v podobě nejhranější Ibsenovy hry. Spoléhat se dnes však jen na samotný text norského dramatika bohužel dílu spíše škodí, a tak mohu s klidným srdcem říci, že nemalý zásah Anny Saavedry Hedě Gablerové svědčí, protože autorka při přípravě inscenace ostravského Divadla Petra Bezruče vyzvedla její přednosti a zabalila je do slušivého severského ponurého nokturna.

Zvětšit obrázek

Magdaléna Tkačíková a Vojtěch Johaník v inscenaci Heda Gablerová: Teorie dospělosti.
Foto: Lukáš Horký

Heda – Gablerová! Krásná, smutná, cynická, v očekávání, zklamaná a především unuděná. Taková a ještě daleko komplikovanější je Heda Tesmanová, dříve Gablerová. Postava v adaptaci u Bezručů dostává peprnější nádech, neskrývá své pohrdání konzumním životem a krvelačnou touhu po něčem nehmatatelném, co nemůže mít.

Inscenace Divadla Petra Bezruče Heda Gablerová: Teorie dospělosti není pouze klasická hra přepsaná do moderního hávu. Celý Ibsenův text a jeho linka je rozebraná do posledního slůvka a opětovně seskládaná jako kus nábytku, jehož panty nevržou ani na chvilku a mají jasně danou, ačkoli nově vytvořenou, kompozici, která ladí k dalším doplňkům inscenace, trefně odkazujícím na skandinávskou kulturu.

Vojtěch Johaník a Magdaléna Tkačíková. (Foto: Lukáš Horký)

Anna Saavedra společně s režisérkou Jankou Ryšánek Schmiedtovou poskytuje mnohem větší prostor jednotlivým postavám, kterým dodává barvitější charakter, a ten není vždy jen černobílý. Vzájemně propojené vztahy nejsou povrchní, nýbrž bolestnější při vzájemných střetech. Sociální rozdíly a s tím spojené narážky na konzumní každodennost jsou velmi trefné a vtipné. Čím jsou absurdnější, tím se víc prohlubuje propast mezi normálním životem a tím, který by si Heda přála žít. A protože má v životě pouze jednu svobodnou volbu, neváhá ji využít.

Minimalistická scéna Davida Janoška opětovně odkazuje k dnes velmi žádané severské architektuře, která podněcuje chlad a surovost, ačkoli má mnohem hlubší podstatu. A podobnou dvojakost své postavě dodává Magdaléna Tkačíková. Na jedné straně chladná a prozíravá žena váženého muže, na druhé straně citově vyprahlá dívka, kterou sužuje minulost spojená s otcem i přítomnost neočekávaného hosta.

Magdaléna Tkačíková. (Foto: Lukáš Horký)

Magdaléna doprovází svou Hedu s nonšalantní grácií, kterou si Ibsenova hrdinka zaslouží a kterou také dostává v plné míře. Společně s Magdaléninými mimickými gesty na úrovni pokerového hráče a ironií okořeněným projevem se právem dostává na seznam literárních femme fatale.

V kontrastu s nevyrovnaností své ženy stojí pevně stojící Jørgen Tesman, jehož jediným problémem je zajistit svou těhotnou ženu a budoucího potomka. Jeho akademické postavení je ohroženo, a tak větření manželské krize je zatemněno honbou za uznáním vnější společností. Lukáše Melníka je možno obsadit do jakékoli role a je to téměř výhra v loterii, ale Tesman se v jeho podání ještě vyostřuje a díky adaptační proměně je role ještě více kontrastní s původním plytkým vědcem. Lukášovo zapálení místy přináší naději, že si Tesman s Hedou porozumí ještě v jiné rovině, ale záhy je vše ve starých zajetých kolejích a všednost, kterou se Tesman nechá pohltit, nechává Lukáš Melník naštěstí v pomyslném hereckém šuplíku.

Lukáš Melník a Vojtěch Johaník. (Foto: Lukáš Horký)

Milostný trojúhelník by byl bez třetího (potažmo i čtvrtého) hráče beztvarý, a tak když se na scénu přižene tornádo s bezelstným výrazem a nevinným jménem Tea Elvstedová, je jasné, že vzápětí s sebou přinese i zkázu v podobě Eilert Lovborg. Hedin bývalý a Tein současný milenec, jehož příchod není náhodný a jehož záměr není ukryt pod nánosy nesmyslných balastů, přijal tvář Vojtěcha Johaníka. Herec Eilertovo charizma uchopil do svých rukou a propůjčil mu svou vášeň, jenž dodala duelu s Hedou diamantovou křehkost.

Tea Elvstedová, mírně řečeno karikovaná postava Ibsenovy předlohy, odlehčila hodně ze skandinávské suchosti a trudomyslnosti. Veselá, naivní a především parazitující nešťastnice Tea si svůj tandemový zevnějšek nemohla vybrat lépe. Přirozená komička Markéta Matulová Tee vybrousila všechny její charakterové vlastnosti do dokonalosti natolik, že budete mít pocit, že ona sama je nositelkou ikonického prostoduchého konzumu.

Markéta Matulová. (Foto: Lukáš Horký)

Poslední dvě postavy dokreslují oba světy manželů. Utrápená, křivdami protkaná Jørgenova sestra Juliana, která to se všemi myslí dobře, ale zapomněla se starat hlavně sama o sebe. Markéta Haroková Julianě předává křečovitost, která koresponduje s jejím postavením a vztahem k Hedě. Větší prostor než Juliana zde má JUDr. Brack, jehož požadovaný vzhled a důstojnost splňuje Dušan Urban. Možná bych jen jemu trochu ubrala kus rozvláčné zpovědi, která mu dle mého škodí, protože více tajemna by zrovna zde mohlo zůstat. Zanechat pouze pachuť jeho nevyřčených náznaků vůči Hedě by postavě slušelo více.

Heda Gablerová: Teorie dospělosti je čirá „bezručovina“ se vším všudy. Dotažený scénář, předem promyšlené zvraty, které mají následek a nejsou jen plytce vykonstruované, nápadité situace, velmi dobrá choreografie na jevišti, absence zbytečností a především herecké cuvée s dosaženou harmonií chuti.

Evelína Vaněk Síčová | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.