Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Jubilant Zdeněk Gola, který učil Bačovou i Vodičku: Všechny mé žáky mám rád stejně

Jubilant Zdeněk Gola, který učil Bačovou i Vodičku: Všechny mé žáky mám rád stejně

19.3.2019 Hudba

Profesor Zdeněk Gola, který za pár dní oslaví devadesátiny, učil generace houslistů počínaje Vítězslavem Kuzníkem až po současného koncertního mistra České filharmonie Jiřího Vodičku. Houslista a pedagog se narodil 25. března roku 1929 v osadě Bystrá v okrese Frýdek-Místek. Je to člověk, za kterým se do Ostravy i Švédska, kde dodnes působí, sjížděli studenti z celého světa. Neobyčejně pracovitý, zásadový, skromný a moudrý houslista proměnil houslovou metodu od drilu k úvaze a aktivní mysli. K životnímu jubileu pana profesora se ve středu 20. března uskuteční v sále Slezskoostravské radnice gratulační koncert, na němž vystoupí řada výborných umělců včetně Jiřího Vodičky a Martiny Bačové. Jako pozvánku na koncert přinášíme rozhovor s touto významnou osobností nejen české kultury.

Zvětšit obrázek

Profesor Zdeněk Gola se svojí žačkou Martinou Bačovou.
Foto: Archiv

Pane profesore, moc vám děkuji, že jste si na mne udělal čas. Vy jste měl muzicírování v rodině? Kdo vedl vaše první kroky k hudbě?

V prvé řadě můj otec, který nebyl profesionální, ale venkovský muzikant, a ti obvykle hráli na všechny možné nástroje. Bylo to vyučování někdy tristní. Nikdy není dobře, když otec učí svého syna. Tenkrát nějak nebyly v módě čtvrťové půlové housle, hrálo se na celé housle. Tak si dovedete představit takové šestileté dítě, když má celé housle. To bylo spíš trápení nežli hraní na housle. Proto jsem ten nástroj nijak zvlášť nemiloval, protože mne bolely ruce a hraní bylo dost namáhavé. Dnes děti mají malé nástroje, což je moc dobře, protože to je přirozené.

Jako rodák z Bystré u Frýdku jste potom zamířil za vzděláním do hudební školy. Kdo vás učil a jaké byly jeho metody?

Nejdříve jsem se učil na hudební škole ve Frýdku u Gabriela Štefánka. To byla zvláštní postava, žák Otakara Ševčíka a absolvent mistrovské školy Jaroslava Kociana. Velmi ambiciózní a poučený houslista. Byl ředitelem hudební školy, zařídil tam za protektorátu pedagogické oddělení, což byl úžasný počin, protože jsme se schovali před pracovním nasazením do Německa. Štefánek vyučoval všechny hudební předmět tak dobře, že se mi to zhodnotilo i na konzervatoři. Byl to takový všeuměl a velmi dobrý pedagog.

V Ostravě tehdy konzervatoř ještě neexistovala, proto vaše cesta vedla do Brna.

Ano, dělal jsem zkoušky na konzervatoř do Brna, kde jsem šel rovnou do druhého ročníku. Tam jsem studoval u profesora Josefa Jedličky. Byl to výborný houslista, koncertní mistr Janáčkovy opery v Brně a sólista a primárius Moravského kvarteta. U něj jsem potom pokračoval i na JAMU. Mezitím přišly první vlastní zkušenosti. V Ostravě jsem hrával s klavíristkou Hedou Stonavskou a potom, ve čtvrtém ročníku konzervatoře, která byla tenkrát sedmiletá, jsem byl přijat do Janáčkovy opery.  Tímto jsem si přivydělával na studia, přeci jen pro rodiče to bylo dost finančně obtížné. Tenkrát se to moc nepovolovalo a vyžadovalo to speciální povolení.

Potom jste zamířil na Slovensko, konkrétně za jedním českým dirigentem. Jak se to stalo?

Ve Slovenské filharmonii se objevil Václav Talich, který měl v českých zemích zakázanou činnost z politických důvodů. Talich vybudoval filharmonii a učil tam na vysoké škole. Já jsem za ním odešel, protože mne jeho osobnost dost fascinovala. Mnoho Čechů takto za ním odešlo do Bratislavy.

Po této neocenitelné zkušenosti jste působil v Moravské filharmonii Olomouc, ale zanedlouho vás přetáhla Ostrava. Kdo vás tehdy k návratu přesvědčil?

Seznámil jsem se s Františkem Stupkou, šéfem Moravské filharmonie. Ten mě vzal do Moravské filharmonie, kde jsem byl v orchestru a také jsem dirigoval výchovné a zájezdové koncerty. Učil jsem také na Palackého univerzitě hru na housle. Tam jsem se potkal s Josefem Schreiberem, který měl velký vztah k Ostravě. Dojížděl do Olomouce učit, v té době v Ostravě zakládali konzervatoř a on mě přesvědčoval: „Ty seš taky Ostravak, tvoje povinnost je, abys tady působil v Ostravě.“ Josef Schreiber mě navedl, abych dělal konkurz do nově otevřené školy, a přestože jsem nebyl straník, tak se to povedlo. Tak jsem začal v Ostravě na konzervatoři učit. Mými prvními absolventy byli Vítězslav Kuzník, Cyril Studýnka a Vlasta Zaletková.

Jaké byly tehdy vaše pedagogické metody? Podle koho jste učil?

Ze začátku jsem byl dost v zajetí Ševčíkovy metody, už Štefánek byl jeho nesmlouvavý vyznavač. Na konzervatoři se dokonce jeho opus 1 musel hrát zpaměti, aby měl kantor záruku, že jsme to hráli. Mělo to i své minusy. Začal jsem hledat nové cesty: napsal jsem různá cvičení pro žáky, které jsem později posbíral, sestavil a vydal tiskem.

Vaše slibné ostravské působení přerušila emigrace do Švédska. Jak to vlastně proběhlo?

V roce 1966 se politická situace uvolňovala a lidé v mnohých oborech mohli jít pracovat do zahraničí. V té době do Švédska zamířilo 30 českých lékařů a z toho počtu se vrátil jenom jeden. Všechno zůstalo venku. Také já jsem využil té situace, že i muzikanti se mohli dostat ven. Bylo to vázáno tím, že jsme museli platit měsíčně ze své gáže procenta Pragokoncertu, který tu činnost zprostředkoval a inkasoval peníze. Jsem ve Švédsku vlastně podnes, poněvadž jsme se tam usadili, mám tam své děti a léta jsem hrál v symfonickém orchestru Norrköping.

Jaká byla úroveň tohoto orchestru?

To byl už tenkrát mezinárodně obsazený orchestr. Měl přes 22 národností, mluvilo se tam všemi jazyky, jenom ne moc švédsky (úsměv). Byl to výborný orchestr vysoké technické úrovně. Ladění dechů bylo vynikající, u nás doma to bylo kolikrát dost složité, protože hráči neměli přístup ke kvalitním nástrojům. Oni tam měli opravdu kvalitu. Vzpomínám si, že jeden český trumpetista tam byl na zájezdu, poslouchal nás a říkal: „Já jsem úplně na větvi z toho, jaké má ten orchestr perfektní ladění.“ Švédský rozhlasový orchestr byl tehdy ještě vyšší kvality než Stockholmská filharmonie, působily v něm dirigentské osobnosti jako Sergiu Celibidache a Václav Talich, který má v koncertní síni filharmonie i bustu.

Vaši houslovou kariéru narušilo onemocnění, paradoxně díky němu jste začal ještě více učit…

Měl jsem obrovské potíže s páteří, bylo to velmi zlé, rok a půl jsem byl na vozíku a vůbec jsem se nemohl postavit na nohy. Samozřejmě, že lékaři mi zakázali hrát, poněvadž fyzická pozice houslisty je dost namáhavá. Tak jsem uvažoval jenom o pedagogické práci. Odstěhoval jsem se do Helsingborgu, který leží dole u Dánska a otevřel jsem tam mezinárodní houslovou školu a celoroční kurzy. Město je blíž kontinentu a zahraniční studenti to měli snáze dostupné.

Po sametové revoluci v Ostravě vznikla univerzita, na kterou jste byl pozván. Jaké to bylo v Ostravě ve srovnání se švédskými zkušenostmi?

Byl jsem požádán univerzitou, jestli bych tady nemohl učit. V té době jsem si říkal, že to rok zkusím, že budu dojíždět a pomůžu vybudovat houslové oddělení. Samozřejmě že začátky byly krušné: místnosti, budova nebyla, učilo se různě, měl jsem tady zahraniční studenty a učit v takovém prostředí je dost těžké.

Kteří vaši studenti vám dělali radost?

Nerad vypichuji talenty, měl jsem všechny stejně rád a věnoval jsem se jim stejně. Byli mezi nimi takoví, kteří se vymykali z toho dobrého průměru. Těm se člověk musel věnovat více, protože byly různé mezinárodní soutěže a člověk je musel připravovat. To nešlo v době vyučovací, tak jsme trénovali a cvičili téměř každý den.

Do jaké míry je úspěch hudebníka podmíněn talentem?

Nadstandardní talent se objevuje málokdy. Těžko jej lze nějak srovnávat s průměrnými studenty. Všichni se snaží, chtějí se dostat na co nejvyšší úroveň a dostávají se tam, kam jim kapacita povolí. Práce je samozřejmě prvotní. Kladu veliký důraz na poctivou práci. Práce ale není všechno. Když už se jedná o špičkové houslisty, tam musí být to, co přijde shůry. A to někteří měli.

Z vaší školy vzešli jedni z nejvýraznějších osobností houslové hry současnosti, namátkou zmíním jen jména Martina Bačová, Jiří Vodička. Jaké zkušenosti jste jim předal?

Své studenty jsem vedl hlavně k tomu, aby o své práci hodně přemýšleli. Aby se kantor nakonec stal zbytečným. Vždy jsem jim zdůrazňoval, že housle byly stvořeny kvůli krásnému tónu, zpěvu, a že na to nesmí zapomenout. Technika je úžasně důležitá, to je základ všeho. Řemeslo prostě musí být, na tom jsem vždy trval, bez řemesla nic není. Ale v umění jenom řemeslo samo o sobě taky nic není. Tam musí být vřelost, pojetí, prostě muzikalita tak veliká, aby to chytlo lidi za srdce. Technické ekvilibristice se lidé obdivují, ovšem to taky nakonec unaví. Muzikantský projev a citovost se neomrzí. Ta jde stále, stále dál. Proto jsem žáky vedl k tomu, aby hráli muzikálně a citlivě. Proto jsem se trochu odchyloval od drilu, který byl u nás zavedený, aby se hra obrátila k tomu projevu.

Dá se umění krásného houslového tónu naučit a vypěstovat?

Ano, ono se to dá hodně naučit. Samozřejmě, že do určité míry. U houslí je to hodně ve vibratu, aby bylo členité. Tón může být pěkný, ale když by byl stejný pořád, je to de facto jako by člověk nevibroval. Vzpomínám, že jednou přijel za mnou do kurzu jeden Nor. Vždy jsem se kurzistů nejprve ptal, proč za mnou přijeli, co se chtějí ode mne naučit. On říkal: Já mám potíže s vibratem. Vysvětlil jsem mu, že vibrato je podmíněno citovým prožitkem, to se dá těžko naučit. Musí vzejít zevnitř a o technickou stránku se jenom opřít. Za tři týdny udělal takový pokrok a byl moc šťastný, že má konečně pěkný tón.

Máte dojem, že současná česká houslová škola je na dobré cestě?

Já mám z toho opravdu dobrý pocit. Jenom se podívejte na poslední generaci. Objevilo se tolik vynikajících houslistů, což dříve opravdu nebylo. Je to také hodně dáno tím, že mladí lidé mají možnost poslouchat. My jsme tu šanci neměli, sehnat magnetofon byl problém. Dnes je přístup ke všem nahrávkám, můžete poslouchat vynikající houslisty a poučit se. Ne proto, aby je člověk kopíroval, ale aby nasál tu atmosféru hudby a technického přístupu. Hodně poslouchejte jiné nahrávky.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.