Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Bany, dáme ti času, kolik potřebuješ. Ale ať si tu zase někdy zahraješ a zazpíváš!

Bany, dáme ti času, kolik potřebuješ. Ale ať si tu zase někdy zahraješ a zazpíváš!

24.3.2019 Hudba

Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne. Slova Václava Havla mi vytanula na mysli, když jsem odcházel do pozdní březnové noci z koncertu na oslavu padesátin Banyho. Muzikanta, skladatele, textaře a také výtvarníka, bez kterého by ostravská hudební scéna nebyla tím, čím je. Oslavit a uctít skvělého muzikanta a kamaráda do Hudebního bazaru dorazilo rozličné obecenstvo a hudební soukmenovci z různých dob. Zněla téměř výhradně hudba Banyho, který se svých oslav účastnit nemohl, protože je již několik let kvůli těžké nemoci upoután na lůžko.

Zvětšit obrázek

Jitka Andrašková, zpěvačka a Banyho partnerka, na koncertu v Hudebním bazaru.
Foto: Aleš Honus

„Myslela jsem si, že mě všichni vyfakujou,…“ vzpomněla zpěvačka Jitka Andrašková na chvíli, kdy se v její hlavě zrodila myšlenka koncertu na oslavu Banyho padesátin. „…ale vůbec. Zapojila se spousta muzikantů a já bych jim chtěla všem poděkovat. Dnes si myslím užijete parádní koncert. Uslyšíte několik překvapivých spojení, ale ještě dřív bych chtěla říct tomu našemu Jiříkovi, ať se z toho zatraceného zakletí dostane,“ vyjádřila přání Jitka Andrašková a poslala vzkaz člověku, se kterým spojila svůj osud: „Takže, Bany. Na to, ať třeba za rok, za dva… dáme ti tolik času, kolik potřebuješ. Ale ať si tu zase zahraješ a zazpíváš. Na zdraví!

Milion sedm a Pavel Kučera. (Foto: Aleš Honus)

Jako první zahrála kapela Milion sedm v původní sestavě. Banyho post zaujmul Pavel Kučera, jednu z písní si zazpívala i Jitka Andrašková, jejíž hlas dosud neztratil nic ze svého sametu. Kapela, která v Ostravě let devadesátých zanechala výraznou stopu, zahrála songy Snídač motýlů, Hluboko ve městě, Vrána či Je ticho. Indie-rockové perly s časem zní pořád lépe a jsou bezprostředně návykové. Klobouk dolů před takovou rockovou energií a ničím nespoutanou upřímností, kterou muzikanti dokázali na pódiu rozpálit jako kdysi.

Kapela Robson. (Foto: Aleš Honus)

Milion sedm vystřídal spřízněný Robson. Kapela zahrála rovněž velmi dynamický set ve složení z předchodúrovské éry se zpěvákem Davidem Tobiaszem. Ten vystoupil za mikrofonem i s další kapelou Jeseter s kytaristy Janem Gajdicou a Robertem Hejdukem, kteří se předvedli i v klasické bitvě sólových kytar.

Kapela Jeseter. (Foto: Aleš Honus)

Fascinující byl pro mne osobně následující Srpen, jehož éterické kytarové linky v podání Pavla Johana Johančíka a jeho přátel i ambientně-experimentální zvuk byly značně působivé.

Kapela Srpen. (Foto: Aleš Honus)

Bezejmenná akustická parta ve složení Přemek Duda, Maťo Slavík, Jitka Andrašková u mikrofonu a Jiří Krhut za bicími uvedla jemnější Banyho balady a předznamenala další jeho kapitolu ve funk-beatových Hot Wassermann.

V těch se sestava na pódiu opět obměnila: Vojta Šnupárek (kytara), David Kania (bicí) a zpěvák Kamil Stoklasa z opavské kapelky Psychonaut rozpoutali další přehlídku nezapomenutelné muziky.

Kamil Stoklasa zazpíval kapelou s Hot Wassermann. (Foto: Aleš Honus)

Závěr patřil formaci Gustav Womáčka Orchestra bratří OršulíkůHonzou Hrochem, posléze už se rozjel nespoutaný jam, který končil hluboko v pozdních nočních hodinách.

Lidská paměť je velmi ošidná věc. Pokud ji nevyhostí choroby, dovedou ji naleptat absolutně šílené věci, kterým jsou lidé schopni uvěřit. Proto si nesmírně vážím toho, kolik lidí se v Hudebním bazaru na oslavě osudem těžce zkoušeného vynikajícího muzikanta sešlo.

A že to byl pořádný večírek! Všichni nechali na pódiu srdce a bylo lhostejné, že někdo držel nástroj v ruce třeba i po mnoha letech.

Jitka Andrašková. (Foto: Aleš Honus)

Atmosféra spříznění, solidarity a pospolitosti se dala v Hudebním bazaru krájet. Opět se jednou ukázalo, že má smysl hrát a zpívat o bolestech, zkouškách, strastech, zkrátka o všem, co na cestě životem přichází a vyvolává nějakou reakci.

Díky Jitce Andraškové a jejím přátelům si opět ukázalo, že Banyho muzika tvoří nikoli nevýznamnou kapitolu ostravské populární hudby. A že už by to možná chtělo i někoho, kdo by celou tu éru hudebně barevných devadesátých let směrem k současnosti zmapoval a podal ji jako celistvý příběh.

Všichni, kteří přišli Banymu k padesátinám zahrát, ale i ti, kteří u toho být prostě nemohli, by si to zasloužili. Protože je spojila jistota, že něco má smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.