Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo SZ na druhou je představení o nás dvou, říkají Eduard Adam Orszulík a Barbora Rokoszová

SZ na druhou je představení o nás dvou, říkají Eduard Adam Orszulík a Barbora Rokoszová

25.3.2019 Divadlo

Před několika lety absolvovali ostravskou konzervatoř a své závěrečné představení prezentovali mimo jiné na jevišti kulturního centra Cooltour. Jejich další cesta vedla do Prahy, kde v současnosti oba žijí a pracují. Často se ale vrací na „místo činu“ a do rodného kraje přivážejí kratší choreografie i ukázky z rozsáhlejších projektů. Řeč je o Eduardu Adamovi Orszulikovi a Barboře Rokoszové, kamarádech, spolužácích, tanečnících a nadaných mladých tvůrcích. K rozhovoru jsme se sešli během jejich ostravské rezidence pod záštitou projektu MOVE, jejímž výsledkem bude nové představení.

Zvětšit obrázek

Barbara Rokoszová a Eduard Adam Orszulík.
Foto: Petr Kiška

Vaše vznikající představení SZ2  je, krom jiného, popsáno také slovy: „Narodili se v Bohumíně a přesto našli cestu k tanci.“ Je to, že pocházíte z Bohumína, nějakou překážkou v taneční kariéře, nebo tomu máme rozumět jinak?

Barbora: Bohumín je hrozně malé město. Bohužel tam nic moc není, co by člověka vyloženě motivovalo, a zvláště v tanci.

Adam: Ale na druhou stranu, úplně špatné podmínky pro tanec tam nejsou, některé taneční kluby jsou poměrně úspěšné na tak malé město. Každopádně, ta věta, na kterou narážíš, je myšlena trochu s nadsázkou, protože to město je prostě… Bohumín (smích).

Barbora: Stejně na něj ale rádi vzpomínáme. Když třeba srovnáme, jak vyrůstají děti v Praze a to, jak jsme vyrůstali my, myslím, že jsme na tom byli lépe. Mohli jsme si užívat venku a dělat to, co se na malém městě dělat dá (smích).

Adam: V představení na Bohumín odkazujeme, spíše abstraktně, na druhou stranu tam najdeme i velmi konkrétní věci.

Můžete prozradit, co se skrývá pod názvem SZ2? Je to jednoznačná věc, nebo v něm máme hledat další skrytý smysl?

Barbora: Je to úplně jednoduché. Oba máme v příjmení SZ (Rokoszová a Orszulik – pozn. red.) a žádný skrytý dvojsmysl v tom není, spíše to ještě více zdůrazní, že jde o představení o nás dvou.

Adam: Snažili jsme se název graficky znázornit i na plakátu. „Na druhou“ jednoduše znamená, že se na představení podílíme oba dohromady.

V anotaci k představení se objevuje i otázka Co je umění? Z jakého pohledu se jí budete touto zabývat, pokud vůbec?

Barbora: Co se anotace týče, musíte ji brát lehce s nadsázkou a cynismem – my si s tím hrajeme po celou dobu a diváky trochu mateme. Nechci moc prozrazovat, ale bude to hodně na divácích samotných, aby si našli odpovědi, ať už je to ten Bohumín, nebo umění a další. Doufáme, že ostravští diváci tomuto budou otevření, protože jde vlastně hlavně o interakci s nimi.

Adam: My se touto otázkou jako takovou nezabýváme, je to smyšleno spíše obecně. Chceme, aby se lidé sami zamysleli, co vlastně ještě je umění a co ne. Například pokud je něco „neuměleckého“ vystavováno v uměleckých prostorech jako je galerie, divadlo atd., tak se to okamžitě stává uměním. Takže kdyby naše představení SZ2 nebylo uměním jako takovým, jakmile se uvede v divadle, okamžitě se se stává uměleckým dílem. Více už ale prozrazovat nebudu.

Barbara Rokoszová a Eduard Adam Orszulík. (Foto: P. Kiška)

Vím, že jste žádali veřejně o pomoc s rekvizitami, sháněli jste například vyřazený televizor a podobně. Předpokládám, že tedy rekvizity budou hrát ve vašem představení jistou roli a nebudete se pohybovat jen v „holém“ prostoru…

Adam: Ano, rekvizity vždy charakterizují naše představení, dotváří obraz, vnáší do něj určitý konkrétní prvek.

Barbora: Baví mě pracovat s více věcmi najednou a líbí se mi, když je představení nejen čistě taneční, ale můžeme si hrát se světly, scénou, rekvizitami a všechno propojit. Navíc divákovi mohou rekvizity pomoct dokreslit pocit z nás dvou a našeho vztahu.

Adam: Z hlediska choreografie mi bylo často vyčítáno, že se pohybuji mezi hodně abstraktními a naopak konkrétními věcmi. Poslední dobou se to ale změnilo, lidé asi zjistili, že to není tak špatné a zvykli si, že se pohybuji mezi oběma póly (smích). V SZ2 tedy můžete čekat jak abstrakci, tak věci řečené velmi jasně a doslova.

Na ostravské konzervatoři jste studovali ve stejném ročníku, později jste spolupracovali na několika projektech. V čem jeden druhého inspirujete a povzbuzujete? Čím to, že vás společná práce pořád baví?

Adam: Známe se opravdu dobře, proto je spolupráce mnohem jednodušší. A tím, že už spolu tvoříme dlouho, stačí, když něco jen naznačím a Bára už ví, co myslím.

Barbora: Je pro mě příjemné pracovat s někým, koho znám. Už vím, co můžu od Adama čekat, i když mě občas překvapí. Ale nemám problém mu říct, když mi něco vadí

Adam: Mně se líbí kombinace „stálé Barči“ a práce s novými lidmi. Někdy když tvořím, tak jsem strašně hrr a Barča to po mně často „převezme“ a dokáže moje nápady předat ostatním tanečníkům.

Barbora: Mě zase baví dělat Adamovi asistentku, vlastně jsem taková asistentka choreografa. Když Adam něco rychle vychrlí, já to pochopím hned, ale tanečníci jsou chudáci ztracení (smích).

Barbara Rokoszová a Eduard Adam Orszulík. (Foto: P. Kiška)

Po konzervatoři jste v Praze jste oba nastoupili na HAMU, ale od té doby už uplynulo dost času – v jaké fázi kariéry jste teď?

Barbora: Já už jsem studium na HAMU zdárně ukončila a teď jsem na volné noze. Pravidelně tančím v představení Amazonky choreografky Lenky Vagnerové. Teď zkouším pro mne úplně nový projekt Plné sklady citů Johanky Pockové, ve kterém se poprvé objevím v květnu. A vypadá to, že budu dělat i v činohře Romeo a Julie, opět v choreografii Lenky Vagnerové. K tomu pravidelně učím, a to děti od předškolního věku až po patnáctileté slečny.

Adam: Já studuji 4. ročník oboru choreografie na HAMU a dodělávám si i obor pedagogika. A jinak tvořím, studuji, cestuji a také chystám jeden projekt se skupinou DOT504.

Zpátky v Ostravě jste teď především kvůli rezidenci, která vyvrcholí 28. března premiérou SZ2. Residence bývají dost intenzivní, kreativní, ale i stresující. Jak to vnímáte vy?

Barbora: Já beru rezidenci velmi pozitivně, strašně jsme se na to těšili. Tady v Ostravě pracujeme v blocích, jeden jsme měli minulý měsíc, tento měsíc také jeden a pak přijedeme týden před premiérou.

Adam: Máme tu neomezené možnosti, můžeme jít na sál třeba pozdě večer, když potřebujeme. Navíc Ostrava je mnohem klidnější, takže nás nic neruší a můžeme se soustředit jenom na přípravu představení. Je to tím pádem i velmi intenzivní. Ale kdybychom naše představení tvořili jen v Ostravě, za tři týdny to nestihneme, takže jsme začali už v Praze a tady tomu dáváme konečnou podobu.

Barbora: Pořád nad tím můžeme přemýšlet a soustředíme se jenom na SZ2, nic nás nerozptyluje. Pro nás je to vlastně poprvé, co máme někde rezidenci, většinou bylo strašně složité hledat po škole volný sál. Většinou nás bylo víc, takže dát dohromady harmonogram zkoušek bylo vždycky náročné.

Oba máte vystudovaný klasický tanec na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, ale ani jeden z vás se mu aktivně nevěnuje. Pohybujete se v oblasti fyzického divadla a současného tance. Jak se v tomto oboru cítíte? Vnímáte, že je pořád dost impulzů, možností, nabídek?

Barbora: Není to jednoduché, ale často se bavíme o tom, že si nedovedeme představit být někde v angažmá, natož v klasickém. Zdá se nám to příliš jako rutina, hodně podobné věci se opakují pořád dokola, a navíc ta relativní „nesvoboda“… Na volné noze je to jiné, ale všechno má svá pro a proti.

Adam: Baletu jsem se původně věnovat chtěl, ale to mě pomalu opouštělo na konzervatoři, kde jsem postupně zjišťoval, že mé tělo není dokonalým nástrojem pro toto medium. Zároveň pořád řeším, že zrovna nemám dost práce. Na druhou stranu, ještě studuji, takže to tolik neprožívám.

Barbora: Když jsem skončila školu, také jsem nevěděla, co budu dělat a do čeho jdu. Navíc v Česku, a v Praze zvlášť, je taneční komunita hodně malá, takže jsou důležité kontakty a většina tvůrců už přesně ví, s kým chce spolupracovat.

Tereza Cigánková | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.