Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Každý koncert s touto kapelou je pro mě zázrak, říká Richard Šíma, externí člen Pražského výběru

Každý koncert s touto kapelou je pro mě zázrak, říká Richard Šíma, externí člen Pražského výběru

26.3.2019 Hudba

Tohle je příběh, který by klidně mohl posloužit jako předloha pro hollywoodský film. Film o tom, jak se z věrného fanouška kapely stal její nehrající, ale přitom podstatný člen. Je to příběh dlouholetého sportovního novináře z Ostravy Richarda Šímy, který už téměř patnáct let jako Artur Ropotámo ozvláštňuje atmosféru koncertů Pražského výběru. Richard Šíma v následujícím rozhovoru prozradil, jaká klikatá cesta ho k postavě Artura Ropotáma dovedla, ale také mimo jiné zmínil, jaká je aktuální situace s novým albem této kultovní formace a v neposlední řadě rozebral několik příhod, které zažil, když Pražský výběr předskakoval britským Rolling Stones.

Zvětšit obrázek

Richard Šíma z Ostravy vystupuje s Pražským výběrem v masce Artura Ropotama.
Foto: Archiv R. Šímy (autor: Pavel Sonnek)

Jak vůbec došlo k tomu, že jsi začal vystupovat s Pražským výběrem?

Základem bylo, že jsem tuhle kapelu od dětství miloval. Ve dvanácti letech jsem jí totálně propadl a nikdy mě to nepustilo. Později jsem pracoval v Havířově a objevil jsem tam obchůdek, kde se prodávaly kuriozity a masky. Pořád jsem tam chodil a říkal jsem si, co když tam někdy na masku Ropotáma narazím. A jednoho dne jsem tam vešel a Ropotámo tam byl. Ta maska stála přes tisíc korun, což pro mě tehdy, to znamená v roce 1995 nebo 1996, byla asi pětina platu. Řekl jsem tedy tátovi a on mi ji koupil k Vánocům. Tátu musím zmínit, protože v první polovině března odešel a bez něho by se tohle nikdy nestalo. Nejen díky tomu, ale i v mnoha jiných směrech na něj nikdy nezapomenu. Masku jsem tedy měl, ale vůbec jsem netušil, k čemu ji použiju.

Jak příběh pokračoval?

V roce 2004 hrál Pražský výběr po dlouhé době v klubu Fabric v Ostravě. Šel jsem tam, masku jsem měl schovanou v rukávu a možná bych si ji ani nenasadil. Jako přídavek však začali hrát skladbu Chvastoun, což je písnička, kterou Michael Kocáb vždycky zpíval v Ropotámovi, dokud tu masku měl. A kamarád, se kterým jsem tam byl, mi říkal: „Nasaď si masku.“ Nechtěl jsem, ale nakonec jsem ho poslechl a masku si nasadil. Fanoušci si mysleli, že to je součást režie, že Ropotámo přichází odzadu, takže mi začali dělat koridor a já se nějakým způsobem protlačil k pódiu. Všiml si mě Michal Pavlíček a očima mi naznačil, abych vyšel na pódium… A myslel jsem si, že to tímto skončí. Pak jsem na webových stránkách Viléma Čoka našel na něj kontakt a napsal jsem mu, abych mu poděkoval za ten úžasný zážitek. On mi přitom odpověděl ve stylu: „My jsme se o tobě s kluky bavili, hodně se nám líbilo, jak máš ty pohyby najeté, takže bychom chtěli, abys s námi vystoupil ještě jednou.“ Mělo jít o koncert v Třinci na Noci plné hvězd. Nicméně tam to nedopadlo…

Co se přihodilo?

Měl jsem vystoupit na přídavek. Koncert Pražského výběru však začal asi s hodinovým skluzem, takže pořadatelé nakonec už přídavek nedovolili. Přitom jsem už byl připravený v kostýmu a natěšený… Myslel jsem si tedy, že už se společného vystoupení asi nedočkám. Nicméně když jsem přišel do šatny, tak Michal Pavlíček říkal, že nazítří hrají v Hranicích, že mám přijet a že to klapne… A tam jsem s nimi nakonec vystoupil. A když to zkrátím, tak mi po tom koncertě Michael Kocáb řekl, že se mu ten můj výstup fakt líbil a že by chtěl, abych s nimi od té chvíle jezdil na každý koncert, když budu moci, a že mi nabízí externí členství v Pražském výběru.

Michael Kocáb a Richard Šíma. (Foto: archiv R. Šímy)

Proč se pro tebe zrovna Pražský výběr stal tou nejoblíbenější tuzemskou kapelou? 

Díky o osm let staršímu bráchovi jsem odmalička poslouchal rockovou muziku, například Katapult, Olympic a další. Pražský výběr byl v té době zakázaný. Najednou pak v roce 1986 mohli hrát, pak vydali jednu desku a začali se objevovat v televizi. V roce 1987 jsem je viděl a byl jsem z nich v ten moment úplně hotový. Dostali mě na kolena. A to už pak nevysvětlíš. Proč se ti líbí nějaká hudba? Prostě se ti líbí. Cítíš, že to je dobré… Pražský výběr byl neskutečný, naprosto neskutečná hudba na československém trhu. Byl bych spokojený, kdybych si na své idoly mohl někdy šáhnout, no a mně se stalo, že s nimi vystupuji.

Jak probíhalo přijetí do kapely?

Když jsem přijel do Třince na Noc plnou hvězd a Vilém Čok mě vedl do stanu, kde se kapela převlíkala a chystala na koncert, tak jsem si říkal. „Teď budeme s tím mým idolem Michaelem Kocábem kamarádi, budeme si psát, budeme se scházet, budeme kámoši, splní se mi sen.“ On seděl v tom stanu, měl zavřené oči, asistentky ho zrovna pudrovaly, líčily ho a nasazovaly mu paruku. Přišli jsme za ním a Vilém mu říkal: „Michale, tady je ten Richard, co dělá Ropotáma.“ Já jsem napřáhl ruku, protože jsem čekal, že si podáme ruce a obejmeme se, ale on se ani nehnul a řekl: „To je dobrý.“ (smích) A to bylo veškeré přijetí do kapely. Nicméně později se náš vztah s Michaelem Kocábem zintenzivnil. Prožil jsem s ním nádherné chvíle.

S Michaelem Kocábem. (Foto: archiv Richarda Šímy)

Měnil se tvůj pohled na Michaela Kocába? Přece jenom to byl tvůj idol, jak jsi před chvíli zmínil, v současnosti je to tvůj kamarád…

Já si ho všímal dříve. Mně bylo jasné, že je hůř dostupný, že je to ikona. Skutečnost je, že dovede být nepříjemný, ale na druhé straně dokáže být neuvěřitelně otevřený a přátelský. Můžu třeba uvést příhodu, když mi ustlal u něj ve studiu postel, abych si mohl lehnout. S tím on nemá problém. Kecali jsme, on přinesl peřiny, ustlal mi postel, načechral mi polštáře, aby se mi u něj hezky hajalo. Když jsem mu řekl, že na koncert přijde moje máma, tak zařídil, aby o ni bylo postaráno. Když se s ním chtěla seznámit, tak jasně, žádný problém. Zkrátka dovede být neuvěřitelně lidský, ale protože je to obrovský profesionál, maximalista a perfekcionista, tak když něco není v cajku, dovede být velmi nervózní až nepříjemný.

Jak bys popsal svou roli v kapele?

Moje role v kapele je pořád externí. Já si dávám dost majzla, abych si nemyslel, že já jsem Pražský výběr. Člověk má tendenci tomu někdy propadnout. Třeba když je děkovačka na konci koncertu, tak někdy se loučíme všichni a někdy třeba poodstoupím a nechám vepředu hlavní členy kapely. Člověk musí vědět, kde je jeho role. Jen to, že u toho s nimi můžu být, že se pozdravíme, přivítáme, že mě vzali mezi sebe, že mi volají znovu, abych přijel na další koncert, že prostě chtějí, abych s nimi byl, že ocení můj výstup, je pro mě něco fantastického. Člověk si ale nesmí myslet, že je Pražský výběr. Nejsem Pražský výběr. Jsem u toho. Spíše bych však zdůraznil jinou věc, pokud můžu…

Máš slovo…

Odehrál jsem s Pražským výběrem asi už sedmdesát koncertů, nicméně každý další je pro mě nový zázrak. Ačkoliv mé působení u kapely trvá už skoro patnáct let, tak pořád je to pro mě obrovsky vzrušující, žádná rutina. Začátek každého koncertu pro mě znamená, že se otevírá nová kapitola něčeho fantastického. Každý koncert jsem šťastný, že jsem u toho. Když začíná koncert Pražského výběru a já posléze nastupuji na pódiu, tak ten moment se nedá s ničím srovnat.

Domníváš se, že tě třeba i hudebníci z jiných kapel více respektují? 

Ani ne, já se s dalšími muzikanty moc nestýkám. Maximálně na festivalech. Ale je pravda, že jsem navázal hezký vztah s kluky z Visacího zámku. Já si byl poslechnout je, oni pak přišli na Pražský výběr. A když se potkáme, tak pokecáme. Je to příjemné. Stejně probíhají setkání s Romanem Holým a s Matějem Ruppertem z Monkey Business.

Jak obsáhlá je tvá sbírka ohledně Pražského výběru? Vlastníš nějakou raritu?  

Tady je dobré vědět, že drtivá většina nahrávek už vyšla. Třeba i takové ty amatérsky nahrávané koncerty z raných osmdesátých let. To vše už je veřejnou věcí. I když nedávno mě oslovil Petr Korál, známý hudební publicista, jestli náhodou nemám jeden koncert, že ví, že ta nahrávka existuje, ale že on ji jako sběratel nemá. Nicméně já ji taky nemám. Kde bych k ní přišel? (smích) Já jsem sběratel všeho, co vyšlo, včetně různých koncertů, které byly odvysílány v televizi. Ale těch nedostupných artefaktů už opravdu moc není. Pražský výběr vydal vše, co se vydat dalo. I pecky, které byly původně nazpívány svahilsky.

Z koncertu Pražského výběru. (Foto: archiv R. Šímy)

V první polovině července loňského roku jsi společně s Pražským výběrem vystoupil jako host Rolling Stones. Bereš tento koncert jako svůj vrcholný umělecký zážitek?

To asi ne. To bych přeháněl. Já sice podepsal s Pražským výběrem smlouvu, kde bylo uvedeno moje jméno a dále jen umělec, takže já na to mám papír, že jsem umělec (smích), ale takhle bych to neviděl. Bylo samozřejmě skvělé vylézt na pódium a mít před sebou asi šedesát tisíc lidí. To je fantazie. I když to byli převážně fanoušci, kteří přišli na Rolling Stones. Ale i my jsme se setkali s nádhernou reakcí. Pro mě však byly nejvíce dva jiné koncerty. Vyprodaná O2 Arena v roce 2016. Tam bylo molo snad do půlky haly. A když zhasla světla, kužely svítily jen na mě, tak jsem tam stál a ta energie, kterou jsem cítil, to byl neskutečný zážitek. A druhý koncert byl nedávno v brněnském Mahenově divadle. To divadlo je nádherné, velké, bylo vyprodáno a ten koncert byl naprosto fantastický. Lidi tlaskali vestoje. To byl taky silný zážitek. Tedy abych to upřesnil, všechny koncerty byly skvělé, ale když mám vypíchnout dva nej, uvedl bych tyto.

Vraťme se ke koncertu s Rolling Stones. Co tě na této monstrózní akci nejvíce překvapilo?

Když se dostaneš do zákulisí koncertu Rolling Stones, tak si samozřejmě všímáš některých detailů. Třeba podium bylo oblepené oranžovou páskou a jejich manažeři nám řekli, že za tuhle pásku nikdo nesmí. A ten, kdo to udělá, tak ho sestřelí první člen ochranky z pódia dolů. A je jedno, kdo z nás by to byl, třeba i Michael Kocáb. Do tohoto prostoru prostě může jenom Mick Jagger. Nikdo jiný. Jedinou místností, která byla společná a kde jsme mohli Stouny potkat, byla ta, kde probíhal catering. Takový catering jsem ještě neviděl. Tam snad bylo všechno, na co si vzpomeneš, od všech druhů masa po všechny druhy ovoce. A byl jsem tam zrovna ve chvíli, kdy se tam objevil kytarista Rolling Stones Ron Wood. Fotit však bylo zakázáno, tak jsem nechtěl být jako typický Čecháček, který chce všechno porušit, takže jsem to nařízení respektoval. Nicméně lákalo mě to. (smích) Takové tedy bylo moje setkání s Ronem Woodem.

S dalšími členy Rolling Stones ses osobně nesetkal?

No, měl jsem smůlu. Agentura, která se o Stouny starala, nám sdělila, že na osobní setkání s nimi může jít pouze šest lidí a pouze ti, kteří vystupovali. Když se to nějak štosovalo, tak Michael Kocáb mě do té šestky napočítal. Byl jsem asi čtvrtý, pátý. Najednou mě však z jedné strany předběhl bubeník Jirka Tomek (také externí člen Pražského výběru – pozn. autora) a z druhé strany Iva Pazderková. A nejednou jsem byl sedmý. Borec z ochranky napočítal šest lidí a já jsem věděl, že se k nim nedostanu… Ale dovedeš si to představit? Nebylo by to už moc, abych si podal ruku s Mikem Jaggerem a řekl mu, že jsem nějaký Richard z Ostravy-Poruby? Asi je dobré vědět, kam ještě jo a kam už ne. Navíc shodou smolných okolností se tam nedostal ani Klauda Kryšpín, který tam patřil v první řadě. Prostě v ten moment, kdy bylo oznámeno, že nás teď Stouni čekají, takže musíme jít, Klauda zrovna někde uklízel bubny. Zjistil to za půl minuty a už to bylo pozdě. To, že jsem se k nim nedostal, mě mrzelo, zvlášť když jsem v té šestce byl, ale pak jsem viděl Klaudu a taky jsem si říkal: „Jsem s Pražským výběrem na koncertu před Rolling Stones. Co bych chtěl více?“

Na jakou další momentku z toho koncertu si vzpomeneš?

Díky playlistu z ostatních koncertů víš, co budou hrát a jaký bude přídavek. A ten, když skončí, tak poblíž pódia vjede několik limuzín, Stouni naskákají do auta a jedou pryč. A fanoušci řvou a řvou, chtějí další písně, ale nemají ponětí, že Stouni už v areálu fyzicky nejsou. (úsměv) No a ještě mě napadá poznámka k jejich profesionalismu.

S Pražským výběrem. (Foto: archiv R. Šímy)

To si rád poslechnu…

Jejich plán je popsán doslova na minuty. Muselo se končit v 19.20.  To znamená, že když jsme dohráli předposlední písničku, tak jsme se podívali, kolik zbývá minut, nicméně kdybychom hráli následující skladbu, tak bychom náš vymezený čas asi o půl minuty přetáhli, a proto náš koncert končil o písničku dříve. Na takové akci prostě několik vteřin hraje velkou roli. Viděl jsem jejich itinerář, kde bylo napsáno 19:20 odchod Pražského výběru, 19:21 nástup techniků, 19.28 výměna technického personálu a podobně. A ti technici se opravdu v 19.28 vyměnili. To šlapalo neskutečně, neuvěřitelný profesionalismus. Krásná zkušenost. A teď si vybavuji ještě jednu legrácku…

Dobrá, může být…

Jeden náš fanoušek nám zajistil, že můžeme na tento koncert přijet ve zlaté limuzíně s tmavými okny. Samozřejmě když jsme k areálu přijížděli, tak si fanoušci mysleli, že jedou Stouni a všemožně nás fotili a natáčeli si ten moment na mobilní telefony. Pak jsem vykoukl z okýnka a byli docela překvapení, kdože se na ně dívá. (smích)

Jaký je vůbec tvůj vztah k Rolling Stones? Třeba Lemmy (zakladatel Motörhead) tvrdil, že Beatles byli drsňáci z Liverpoolu, ze kterých hodné hochy udělal jejich manažer, zatímco Rolling Stones byli maminčini mazánci, univerzitní studenti z londýnských předměstí…

Podívej se. Jestli na pětasedmdesátileté frajery chodí 50 tisíc lidí a více, tak je člověk obdivovat musí. Myslím si, že je spousta lepších kapel, ale to neznamená, že Stouni jsou špatná muzika. Je to dobrá muzika, není to nic podbízivého, svůj standard si udrželi. A jak je možné, že přežili s takovou slávou? Asi něco umějí. Můj vztah k nim je tedy uctivý, ale v autě si pustím raději třeba Deep Purple.

Z koncertu Pražského výběru. (Foto: archiv R. Šímy)

Jak ze svého pohledu hodnotíš koncert Pražského výběru v Hradci Králové v roce 1983? Bavili jste se se členy kapely o tomto incidentu? Mnoho pamětníků tvrdí, že tam Pražský výběr prostě neměl jet a že i když to byla past tehdejšího režimu, tak do ní kapela spadnout nemusela…  

Občas na to téma padne řeč, ale nijak podrobně jsme to neprobírali. Někdy se na to vzpomíná ve srandě stylem, že někdo řekne: „Co kdyby dneska přijeli policajti jako tenkrát v Hradci Králové?“ Takové hlášky občas padnou. Oba Michalové, speciálně Kocáb, se k tomu také vracejí v různých rozhovorech. Ale je taky pravda, že málokdy se stane, že celá kapela zůstane po koncertě pohromadě a jdeme všichni na pivo. Nijak často se společně v hospodě nescházíme. V šatně samozřejmě jo, ale po koncertě jde každý svou cestou.

Kromě Pražského výběru vystupuješ také s Pražským výběrem tribute. Proč? Nemáš pocit, že revivalové kapely jsou tak trochu podvod na fanoušky?  

V tomto případně je třeba si uvědomit, že Pražský výběr tribute vznikl v době, kdy Pražský výběr nehrál a vypadalo to, že už nikdy hrát nebude. A také je třeba zdůraznit, že ti kluci hrají materiál Pražského výběru senzačně. Navíc jsou to skvělí kluci povahově a vždy se na ně těším. Jednou jsme s tributem hráli ve Vagonu v Praze. Já jsem zavolal Michaelovi Kocábovi a domluvili jsme se, že uděláme takový fór, kdy Michael se o tom koncertě jakoby dozví, přijde, my ho tam uvidíme a řekneme mu, že když už je tady, tak by si mohl s námi zazpívat. Michael říkal, že to je výborný nápad. On tedy přišel s Klaudou, a to zrovna ve chvíli, když kluci zkoušeli. A hned mi říká: „To je fantastická muzika, to je poprvé, co slyším Pražský výběr takhle naživo, já ty písně nikdy naživo neslyšel. Ti kluci je hrají dobře.“ A nejen že zazpíval jednu písničku, ale pak na mě mával, že chce zpívat ještě a když jsme ho po pár písničkách pozvali znovu, tak už neslezl z pódia. Druhý den mi pak volal a ptal se, odkud ti kluci jsou, že by s nimi chtěl spolupracovat. On z nich byl nadšený.

Poslední otázka, která musí přijít. Je vůbec možné, že Pražský výběr ještě vydá nové album? Jaké máš informace přímo z centra dění? 

Kluci materiál mají. Kdyby teď bylo třeba deset dvacet pecek, tak oni je dodají. Nicméně musí se dohodnout, jak vše naaranžovat, jaké písně vybrat a podobně. Je totiž rozdíl mezi Kocábovými a Pavlíčkovými věcmi. I proto to tak dlouho trvá. Všichni by nové album chtěli, ale zároveň cítí, jak těžké to je dát do kupy. Každý z kluků se totiž nějakým směrem vyvinul, každý se na svých sólových projektech vydal svou cestou a nikomu se z té cesty už moc nechce ustupovat. To umělecké know-how je pro ně velmi důležité.

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.