Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Atd. Eva Kotková, držitelka Českého lva za kostýmy pro film Hastrman: Byla to nádherná příležitost

Eva Kotková, držitelka Českého lva za kostýmy pro film Hastrman: Byla to nádherná příležitost

30.3.2019 Atd.

Eva Kotková je ostravská kostýmní výtvarnice, která momentálně střídavě žije a pracuje v Hlučíně, v Ostravě a v Praze. V minulosti vytvořila mnoho kostýmních výprav pro ostravská divadla, pro televizní seriály a pro filmy. Povídali jsme si o její profesi i o jedinečném úspěchu, kterým je získání ceny Český lev za kostýmy ve filmu Hastrman.

Zvětšit obrázek

Eva Kotková na slavnostním udílení cen Český lev.
Foto: Český lev

Vy jste s Pavlem Cisovským zakládala Komorní scénu Aréna. Dnes v domě, kde Aréna začínala, působí Stará aréna a bojuje s řadou problémů. Co bylo tehdy nejdůležitější pro vás zakladatele a mohlo by se stát dobrou radou pro vaše pokračovatele?

Nadšení lidí. Cesta je cíl. My jsme chtěli dělat divadlo. To, co dnes tzv. „Stařena“ dělá po dvaceti pěti letech, to je totéž. Tehdy jsme byli parta lidí napříč generacemi. Dobrá parta. Taková, která vzniká, když se sejdou lidi, kteří, jak se říká, jsou stejná krevní skupina.

Vy jste studovala na Ostravské univerzitě u Michaely Terčové výtvarnou tvorbu. Jak jste se dostala ke kostýmnímu návrhářství?

To souvisí s dobou, kdy nebylo v obchodech moc možností koupit něco pěkného na sebe a všichni šili. Měla jsem kamarádku, jejíž maminka pracovala v módním salonu. My jsme v té dílně, když už tam odpoledne nikdo nebyl, prostě šily. Třeba takové věci, že jsme si lehly na zem na látku, obkreslily se a udělaly si kabátky ze sypkoviny. A byly jsme za hvězdy. Já jsem ale měla zakázáno chodit v těch modelech za mojí maminkou na městský úřad, kde pracovala. Třeba jsme si upletly svetry ze zbytků vlny z Valašského Meziříčí z gobelínárny. Nabarvily jsme to mořidlem na dřevo. Když začalo pršet, musely jsme to svléknout, protože z nás tekly barvy a smrděly jsme jako ovce. Tak jsem si dělaly oblečení. Bylo to super, protože to bylo naprosto bez hranic. Nebylo žádné omezení v tom, že takhle nemůžeme, protože takhle se to nedělá. Skrze maminku mé kamarádky jsme pak chodily na brigádu do oděvního podniku OP Prostějov. Tam jsem se naučila šít límce a kapsy. Během celé střední školy jsem si přivydělávala v tom opéčku. Protože potřebovali někoho, kdo umí šít na šicím stroji.

Vy jste napřed šila na sebe, pak na kamarádky. Ale musela jste je znát, vědět, jaké jsou jako lidé, jako ženy. A tady je dost blízko k postavám v divadelní hře, které máte obléknout. Také je potřebujete znát?

Samozřejmě.

Je tohle princip kostýmního návrhářství?

Princip kostýmního návrhářství obecně je to, že šaty jsou příběh. Podívejte se ven. Sedíme v kavárně u okna. Mne to velice baví, když se mohu koukat na lidi, jak chodí a jací jsou. A ještě další věc: když projíždím v Praze tramvají skrze jednotlivé čtvrti, mění se osazenstvo podle toho, kudy projíždíme. V centru jsou turisté z celého světa. Pak přijde Žižkov, a tam už jsou ti místní týpci. To je vzájemná souvislost – prostředí určuje lidi a lidé určují prostředí. A velkou roli v tom hraje právě to, jak který člověk vypadá. Já tak koukám tady z okna kavárny a říkám si: ta paní je nějaká divná. Jak jde a co má na sobě. A říkám si, proč je taková? V navrhování kostýmů je potom právě naopak: já potřebuji tu postavu skrze kostým udělat nějakou. Musím si představit, jaká je zevnitř. Toho člověka za oknem vidím zvenku. Postavu, kterou oblékám, musím napřed poznat zevnitř, z jejího nitra.

Pracujete jako kostýmní návrhářka i s náladami postavy v průběhu hry? Vysvětlím otázku: jdu za kamarádem, kterému zemřel člověk z rodiny, a určitě se neobléknu do barevného rozjásaného trička. Ale ne kvůli němu, protože mne ani nenapadne se vzhledem k náladě, kterou mám, oblékat se vesele …

Musím takhle uvažovat. O všech těchto věcech, a ještě o řadě dalších. Třeba si představuji příběhy, které v té hře vůbec nejsou, ale které tu postavu určují. Třeba jsem oblékala nějakou postavu učitelky, kterou hrála Táňa Medvecká. Přišla na kostýmní zkoušky. Měla hrát učitelku, ředitelku školy. Já pro ni měla spoustu nějakých háčkovaných svetříků. A Táňa povídá: Ano, ano, ona si je plete sama! Ona chtěla jít na UMPRUM, nevzali ji, a tak šla na pajdák! A to je ten příběh.

Profese kostýmní návrhářky asi obsahuje studium oblékání lidí a módy v průběhu staletí, mám pravdu?

Znalosti historických faktů a souvislostí jsou základ. Pak je důležitý cit, se kterým se věci musí propojit s tématem hry nebo filmu.

Kolik času potřebujete, než přijmete novou nabídku? A vůbec, berete všechny nabídky, nebo některé odmítáte?

Všechny nabídky už neberu. Samozřejmě roli hraje to, že je to moje práce, která mne živí. Třeba televizní seriály, to je velká dřina. Když něco odmítám, je to většinou proto, že někteří zadavatelé nechtějí zaplatit moji představu o kostýmech. Tady nejde o honorář, ale o výsledek mé práce. Já už prostě nechci řešit problémy tak, že to doma šiju sama, improvizuju a dělám kompromisy za hranicí únosnosti. Ale je velice málo příležitostí pracovat na dobovém filmu. Třeba Hastrman byla nádherná příležitost, tam jsem nezaváhala.

Jak víte, že se zrovna teď chci ptát na Hastrmana? Jak přišla nabídka a zdali jste ji hned přijala, nebo si dala čas na rozmyšlenou?

To bylo velké štěstí. Český film z předminulého století pro kina, to se dnes nevidí. Já dělám souběžně dva tři projekty, protože se tím živím. A když někdo zavolá, musím si to rozmyslet. Na tuhle nabídku si pamatuji úplně přesně: bylo to v listopadu, byla tma, přijela jsem z práce a měla jsem všeho, jak se říká po krk, šla jsem se projít se psem, zazvonil telefon a vidím, že volá producent Čestmír Kopecký. Tak jsem si řekla, asi jsme zase nevrátili nějaké kostýmy, no tohle teď fakt řešit nechci. Jenže mi to nedalo, a tak jsem ten hovor nakonec vzala. A on mi tu nabídku dal. Tohle byla moje první práce s Ondřejem Havelkou

Byla práce na Hastrmanovi pro vás v něčem úplně nová a jiná než u předchozích filmů?

Každá práce je vždy v něčem jiná. Tak například Hastrman vyžadoval tři úplně stejné kostýmy pro každou kostýmní změnu. A jeden navíc pro kaskadéra. Protože se točilo ve vodě, herec si musel obléknout neopren a na ten teprve šaty. My jsme byli furt ve vodě. Na každý obraz se musel Karel Dobrý, představitel Hastrmana, převléknout do suchého. Vlezl do vody a zase byl mokrý. Točilo se to v březnu, v dubnu. Když si vzpomenu na pocit, tak je nám všem pořád zima.

V čem je odlišná práce kostýmní návrhářky na divadle a ve filmu?

Film je doopravdy a divadlo je klam.

Vidíte, a já myslel, že je to právě naopak.

Když mají být na košili diamanty, na divadle tam nalepíte střepy z pivní flašky a herec zahraje, že je to diamant. Ve filmu uvidíte ruku na velkém plátně. Je to z roku 1860 a vy tam dáte platový knoflík a je to úplně blbě. Protože ten knoflík na tom plátně má průměr sedmdesát centimetrů a vidět je úplně všechno. Pro mne platí to, že na filmovém kostýmu je vidět každý detail. Řešila jsem to, aby nikde nebyl entl. Ondřej, režisér, byl velmi důsledný.  Doslova puntičkář. Šíleně mě rozčiloval. Já jsem s kameramanem řešila barvy, atmosféru písniček. A Ondřej? Knoflíky na vestě podle něj musely být o půl centimetru dál od sebe. Klobouk musel být kóničtější. O půl centimetru vyšší na jedné straně, aby stříška šla nahoru. Já musela řešit dalších šedesát kostýmů a on neskutečně bazíroval na detailech. Ale pro ten výsledek to bylo jen a jen dobře.

Je tento režisérův tlak také jedním z faktorů, které nakonec vedly k takovému úspěchu celého filmu?

Asi ano. To, že mám teď doma Českého lva, to je ale souhrn mnoha faktorů. Už jen to, že se točil dobový film a že jsem dostala nabídku na něm pracovat. To, že Ondřej byl důsledný, určitě výsledek povýšilo.

Vaše kostýmy také …

Nerada prezentuji sebe. Neumím to a mám z toho blbý pocit.

Když dostanete zadání, jste ten typ tvůrce, který řekne dobře, představuji si to takhle a takhle, nebo jste jiný typ, takový, který chce zadání a naplňuje ho, aby splnil představy režiséra, kameramana a podobně?

Mne baví být kolečkem ve stroji. To že jsme kámoši, že tvoříme společně. Mne musí někdo nadchnout. A těším se z celého příběhu, ze všech těch lidí a z celku vůbec.

Na čem teď pracujete?

Navrhuju autorské šaty. Natáčíme pro ČT pořad Už tam budeme. Rozjíždí se práce na dalších projektech pro ostravské studio České televize. A doufám v opětovnou spolupráci s Ondřejem Havelkou.

 

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.