Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Templfest se přestěhoval do Heligonky a opět přinesl spoustu skvělé hudby a inspirativních myšlenek

Templfest se přestěhoval do Heligonky a opět přinesl spoustu skvělé hudby a inspirativních myšlenek

31.3.2019 Hudba

Ostravský Tempfest má za sebou osmý ročník. Festival, který připomíná židovskou stopu v historii Ostravy, však nežije jen z minulosti, ale i z potřeby a vůle pěstovat dobré mezilidské vztahy. Také letos Templfest provázel zajímavý program, který byl završen sobotním galavečerem v Heligonce. V rámci něj se představil Tomáš Novotný a smíšený pěvecký sbor Noash, Michal Žáček a Vlastík Šmída a česko-kanadská zpěvačka Lenka Lichtenberg s instrumentálním triem. Nechybělo ani zajímavé slovo Pavla Hoška a Daniela Haslingera. Ostravan.cz přináší podrobnou reportáž z unikátního večera.

Zvětšit obrázek

Michal Žáček a Vlastimil Šmída na Temp Festu.
Foto: Vladislav Faigl

Heligonka zaplněná do posledního místa byla neklamným svědectvím, že židovská kultura a její reflexe současnými mysliteli, hudebníky a umělci se jeví jako potřebná a aktuální. V úvodu promluvil Jaromír Nohavica, jenž se svěřil, že je pro něj ctí uvítat Templfest jako tradiční součást Heligonky. Nohavicu vystřídali na pódiu moderátoři Vladimír Polák a Jiří Sedláček, kteří se s gustem pustili do komické přestřelky gagů – tentokráte spojených biblickou tematikou. A oba známí herci se začali předvádět a trumfovat v improvizované burze duchovních artefaktů, mezi nimiž nechyběl úlomek šípu sv. Šebestiána, kousek Noemovy Archy, snítka, kterou přinesla holubice, či spona roucha Šalamounova.

Herec a moderátor Vladimír Polák. (Foto: Vladislav Faigl)

Po tomto dynamickém a ostravsky třeskutém odlehčení došlo na první hudební vstup večera. Tomáš Novotný je žijící legendou ostravské duchovní kultury. Skvělý pedagog, jedinečný sbormistr a teolog, který dokázal svým noblesním charismatem a gentlemanským intelektem zapálit pro židovskou kulturu doslova generace studentek a studentů. Jeho přednášky a předměty, které jsem u něj absolvoval, jsou prostě nezapomenutelné. Novotný na počátku vystoupení prozradil, že festival může fungovat jen díky tomu, že jeho ředitel Tomáš Bartonec dovede kohokoli k čemukoliv přesvědčit. Následně Novotný vysvětlil, že nový pěvecký sbor Noash postavil na jeho prosbu ze zbytků Noachu a Adashe. Nově vzniklý Noash znamená hebrejsky „beznadějný“, což má ilustrovat časovou tíseň, v níž sbor za pouhých 7 týdnů připravil program pro vystoupení na Templfestu.

Sbor Noash. (Foto: Vladislav Faigl)

V podání třiadvacetičlenného sboru Noaš (tvořilo jej 12 žen a 11 mužů) zazněl pestrý průřez židovskými písněmi. Nechyběly mezi nimi chasidské, milostné, svatební a jiné písně. Některé zazněly a cappella, jiným obstarala vkusný klavírní doprovod Monika Kuchnová. Někteří členové Noash se představili i sólově. Zazněl vokální kvartet, ale také milostný duet manželského páru, který si řekl své ano teprve nedávno. Jejich láskyplná hebrejská píseň končila sdělením „hlavní je, že já a ty jsme my.“ Vedle nejznámějších svatebních písní upoutala i ukolébavka, do které Novotný přizval ke zpěvu i diváky. Refrén s nápěvem „laj laj laj“ si zpívala sborově celá Heligonka pod spolehlivým vedením Novotného. Nechybělo ani oblíbené téma pana docenta, a sice nigunské písně, které nemají slova, ale jejich melodie jsou zachyceny čistými slabikami.

Noash s Tomášem Novotným dokázal za pouhých 7 týdnů neuvěřitelné věci. Všechny hebrejské písně večera sboristé zpívali zpaměti, a to i přesto, že sbor postihla epidemie různých nemocí a zpěvačky sbormistr vtipně rozdělil do dvou skupin na „nemocné, které leží v posteli a nemocné, které byly na pódiu.“ Tomáš Novotný je výjimečná osobnost, vynikající, vtipný i nebývale poučený vypravěč a moudrý filozof, který opět ukázal, jak nepostradatelnou postavou sborové kultury je. Současně si nelze nepostesknout, že Noash byl vzkříšen jen pro tuto exkluzivní a jedinou příležitost a sbor tak v Heligonce odezpíval současně svou premiéru i derniéru. Věřme, že po tak skvělém úspěchu a posluchačské odezvě si to docent Novotný třeba ještě rozmyslí.

Profesor Pavel Hošek. (Foto: Vladislav Faigl)

V programu Templfestu nechybělo ani mluvené slovo. Profesor Pavel Hošek se ve své dvacetiminutové úvaze zamyslel nad tradicí česko-moravsko-slezsko-židovského přátelství. Uznávaný teolog, religionista a pedagog Karlovy Univerzity v zajímavém povídání také navrhnul, abychom přemýšleli, že i české talenty mohou být prospěšné tam, kde je nejvíc potřeba. Hošek zdůraznil šikovnost, pracovitost a vynalézavost jako součást české mentality, poukázal na kvalitu české medicíny a naznačil, jak by to mohlo jít dohromady třeba s potřebou humanitárních projektů třeba v Africe, která se potýká s šílenými problémy.

Hoškův rétoricky skvělý a myšlenkově velice hodnotný projev byl podepřen nejen vynikající znalostí židovské kultury, filozofie a psychologie, ale i respektováním obecných principů lidské etiky, kterou je třeba neustále rekonstruovat a utvářet, abychom nebyli zavlečeni tam, kde se lidstvo ocitlo před nějakými osmdesáti lety. Svou přednášku Hošek shrnul do pěti nejdůležitějších tezí, které odrážejí židovskou moudrost: V prvé řadě je to život podle hesla Jsme tu pro ty druhé. Židé podle Hoška od počátku svých národních dějin věřili, že když žijí podle této zásady, tak je nebe na jejich straně. Že přijde něco, co rozhojní a rozmnoží onu ochotu z lidské strany. Následně Hošek přátelským a laskavým způsobem vyzval, abychom se jako Češi, Moravané a Slezané zkusili zamyslet nad následujícími židovskými zásadami: Každý dar je zároveň úkol. I když jsme různí, tak jsme současně jedna velká rodina. Neberme se nepřiměřeně vážně a také: Jsme tu pro ty druhé. Je jasné, že tyto myšlenky jsou univerzálně platné pro celé lidstvo, máme-li být alespoň trochu šťastni.

Hudební vstup číslo 2 patřil Michalu Žáčkovi a Vlastimilu Šmídovi. Známý saxofonový a flétnový mág Žáček zahájil společný set s jazzovým pianistou Šmídou pohodovou kompozicí, kterou věnoval své mamince, ale i Kristu a Bohu, který „je náš takový největší parťák.“ Meditativní skladba rezonovala emotivní melodikou a harmonickým podkladem, jenž poskytl štědrý prostor pro uplatnění improvizačního mistrovství Žáčka. Proběhla také samozřejmá předávka na Vlastíka Šmídu, který si dokázal dobře poradit.

Michal Žáček. (Foto: Vladislav Faigl)

Následovala skladba Black Orfeus, jejíž závěr nečekaně okořenil z backstage perkusionista následující kapely. Žáček vystoupení velmi příjemně a nenásilně moderoval, zaujal mne příběh slovenského zpěváka Petera Lipy, kterým saxofonista uvedl další skladbu Jeruzalém ze zlata. Téma, které si Židé zpívali, když šli na smrt, ostravští muzikanti propojili s erbovní melodií Johna Williamse k filmu Schindlerův seznam. A byla to jedna z nejsugestivnějších písní celého večera, jejíž posmutnělá krása rezonovala ještě dlouho po jeho skončení. Žáček se Šmídou se rozloučili nejslavnějším jazzovým standardem všech dob What a Wonderfull World.

Žáček je bez nadsázky neoficiální král jazzové improvizace, oba nástroje (saxofon a příčnou flétnu) zvládal s obdivuhodnou lehkostí. Jeho improvizace jsou učebnicovým příkladem toho, jak vystavět sólo, aby mělo po uvedení tématu nějakou logickou stavbu, vrchol a zakončení. Neudivil záplavou tónů, ale to, co zahrál, dávalo smysl. Také Šmída ukázal, že mezi jazzovými pianisty Ostravska patří k absolutní špičce. Jeho citlivé, harmonicky pružné dotváření jednotlivých písní a jemná práce s hudební barvou a dynamikou naznačily, že tento pianista není patřičně doceněn.

Vladimír Polák a Daniel Haslinger. (Foto: Vladislav Faigl)

Druhým mluveným vstupem zaujal Daniel Haslinger, který poutavě přiblížil současnou situaci v Izraeli. Velmi zajímavá byla otázka bezpečnosti, konfliktu v pásmu Gazy a širší mezinárodní kontext, do kterého zasahují silné blízkovýchodní státy.

Pak už se čas nachýlil k závěrečnému vystoupení a zakončení Templfestu, které patřilo Lence Lichtenberg. Pro mnoho lidí v Heligonce to možná bylo úplně neznámé jméno. Zpěvačka Lenka Lichtenberg začínala jako malá zpěvačka v Semaforu, z tehdejšího Československa však emigrovala do Kanady, kde žije dodnes a do své rodné země se naštěstí čím dál častěji vrací.

Lenka Lichtenberg je zvláštní pěvecký úkaz nejen v českém, nýbrž ve světovém kontextu. Její osobnost a pěvecký projev dýchají hřejivou lidskostí, vitalitou, spontánní energií i jakousi přirozenou autoritou a zodpovědností. Naprosto specifický, hedvábný hlas zářil během jejího koncertu jako kaleidoskop barev. Lichtenberg dokázala pestrou skladbu různorodých písní vymanit z její znakové struktury s jasným pohybem k významu a smyslu zpívaného. Každou píseň doprovodila vysvětlujícím slovem, takže se krása starého západogermánského jazyka jidiš mohla rozlít do uší posluchačů s evokativní naléhavostí. Obdivuhodné bylo, jak se zpěvačka dokázala doprovodit na klavír či harmonium, přitom neztratila ani za nehet ze své výborné artikulace, jazykově kultivovaného přednesu a niterného i vášnivého výrazu.

Lenka Lichtenberg s kapelou. (Foto: Vladislav Faigl

Lenka Lichtenberg vystoupila se znamenitým instrumentálním triem, které tvořili flétnista Robert Fischmann, perkusionista Tomáš Reindl a kytarista David Dorůžka. Zpěvačka během koncertu zahrála na klavír, unikátní harmonium a využila také loopovací efekt k zmnožení svého vokálu do sborové sazby. Vedle tradičních židovských písní zazněly i zhudebněné básně, nebo také píseň o symbolické zlaté pávici z alba Di Krenitse od The Klezmatics, kterou tehdy nazpívala Chava Alberstein. Úžasná byla lidová píseň původně pocházející z Jemenu, která se zpívá jako modlitba na šábes v pátek večer. Elektrizující síla této písně spočívala ve sloučení arabských i židovských hudebních postupů a obrovské gradace kapely.

Lenka kolem sebe shromáždila vynikající muzikanty. Všemu vévodily magické, barevně prokreslené perkuse Tomáše Reindla, jemné sólové linky flétnisty Fischmanna i nadaného Davida Dorůžky, který tentokrát odehrál celý set na klasickou kytaru. Laskavá a sršící muzikálnost Lenky Lichtenberg byla neuvěřitelně živelná a inspirativní. Lepší zakončení si Templfest opravdu nemohl přát.

Festival opět po roce potvrdil svou smysluplnost. Těšil se velkému zájmu ze strany veřejnosti a představil velice kvalitní program, který účinně skloubil poučené, moudré slovo s vynikající hudbou v špičkovém podání. Židovské kořeny byly Templfestem důstojně připomenuty, současně se festival elegantně vyhnul jakémukoli elitářství a představil to nejlepší jak z ostravské, tak v širším kontextu i české a v případě Lenky Lichtenberg i mezinárodní kultury. A to je propojování a fúzování, které má opravdu smysl. Jak řekl pan profesor Hošek: Každý dar je současně závazek. Templfestu se tato filozofie daří ke spokojenosti a naplněnosti všech zúčastněných.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.