Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Atd. Martin Klimeš ze spolku Bludný kámen: Nemá pro mne význam vyjít si jednou za tři roky do lesa na houby

Martin Klimeš ze spolku Bludný kámen: Nemá pro mne význam vyjít si jednou za tři roky do lesa na houby

1.4.2019 Atd.

Ve středu 3. dubna vystoupí v Galerii výtvarného umění v Ostravě světoznámý představitel hudební avantgardy Michel Doneda. Francouzský saxofonista je jeden z nejvýraznějších interpretů na poli improvizované a experimentální hudby. Koncert se uskuteční v rámci cyklu Pohyby, zvuky, prostory pořádaného ve spolupráci s Martinem Klimešem a Bludným kamenem o den později i v Opavě v Matičním domě. A právě tohoto drobného, nenápadného muže, který systematicky a po mnoho let přivádí do Ostravy i nedaleké Opavy nevšední a originální hudbu, jsme při této příležitosti požádali o rozhovor.

Zvětšit obrázek

Propagátor soudobého umění Martin Klimeš ze spolku Bludný kámen.
Foto: archiv M. Klimeše

Martine, ještě než se dotkneme společných témat, přiznám se, že mne ve tvém životopise zaujaly některé informace. Domníval jsem se, že jsi vystudoval nějaký umělecký obor, ale ty máš za sebou vysokou školu veterinární v Brně. Jak ses tam, prosím tě, ocitnul?

Od středoškolských studií mne zajímaly přírodní vědy. Na přelomu 70. a 80. let jsem nechtěl z obav o povahu studia i případné budoucí práce studovat žádný humanitní obor. Táta byl zvěrolékař, tak jsem se rozhodl pro veterinární medicínu. Mou studijní motivací nebyla láska ke zvířatům, ale potřeba poznávat a zabývat se procesy v živém těle. Bylo pro mne důležité poznat, jak se jednotlivé disciplíny jako jsou např. mikrobiologie, virologie, imunologie, genetika atd. na základě funkčnosti nebo poruch funkčnosti zvířecího (či lidského) organismu propojují v jeden celek. Svého studia nelituji, jen bohužel nemám čas se té práci, která se nedá dělat jen napůl, věnovat.

Současně ses už v té době angažoval v pořádání výstav. Co bylo tím impulzem a jaké umění tě tehdy v těch normalizačních osmdesátých provokovalo a zajímalo?

Chtěl jsem být výtvarnému umění, které mne zajímalo, nablízku, proto jsem začal pořádat od svého mládí výstavy. Ještě před svým studiem vysoké školy jsme s Dušanem a Julií Chládkovými zorganizovali v Galerii v Kapli v Jánských Koupelích výstavy Janu Steklíkovi, Marii Blabolilové, Michaelu Rittsteinovi a Pavlu Rudolfovi. To bylo samým počátkem 80. let. Vystavoval a stýkal jsem se tehdy s autory, které mám rád dodnes, kromě už jmenovaných to byli Adriena Šimotová, Ladislav Novák, Karel Malich, Dalibor Chatrný,  Marian Palla, Karel Adamus, Jiří Šigut, Vladimír Havlík a spousta dalších. Když jsem přišel studovat do Brna,  seznámil jsem se poměrně rychle s Janem Steklíkem, Jiřím Valochem a J. H. Kocmanem. To pro mne bylo zcela určující.  V polovině  80. let jsem se cítil být součástí širokého okruhu kolem konceptuálního umění.  Od té doby se má orientace nijak podstatně nezměnila, silný konceptuální základ je stále ve mně, jen mé hranice vnímání se už poněkud rozostřily…

Pracoval jsi deset let jako patolog a mykolog. To jsou docela zajímavá povolání. Rozpoznávání změn buněk a tkání… promítlo se to také nějak do tvých estetických či uměleckých preferencí?

To bych ani neřekl. Ale pamatuji si, že mi mnohé histologické preparáty pod mikroskopem připomínaly abstraktní obrazy, třeba Mikoláše Medka nebo Josefa Istlera. A taky mikroskopický svět plísní byl výtvarně velmi zajímavý. V medicíně jsem ale nehledal paralely a podobnosti s uměním. Obojí mělo či má svůj jedinečný jazyk, své neodvozené zákonitosti.

Říkáš, že tvé hranice vnímání se poněkud rozostřily. Jinými slovy, začal jsi vnímat hranice v umění jako zbytečné?

Zbytečné nejsou, myslím, že jsou důležité, ale stejně tak významné je jejich překračování. Posledních 150 let se hranice v umění proměňují a znovu definují velmi rychle za sebou. Nové umění boří či posouvá hranice umění předchozí etapy. Čtverce Kazamíra Maleviče vytvořené před 100 roky způsobily ve své době doslova revoluci a dnes jsou jejich reprodukce k mání jako příjemná dekorace v Ikei. Ale já spíš myslel na proměnu mého osobního vnímání, na to, jaké umění jsem dnes schopen akceptovat, co je pro mne aktuální, co se mi „líbí“ a co „nelíbí“. Kdysi jsem měl koridor své cesty jasně a poměrně radikálně vytyčený, dnes ta cesta už nemá tak ostré hranice. O tom, co je na ní a co zůstane zcela mimo, rozhoduje u mne už mnohem více kritérií než před lety. Konkrétně: dokážu mít potěšení z dobře namalované krajiny nebo zátiší, před 30 roky by m ě to nezlákalo ani trochu.

To mi připomnělo výrok Tadeusze Makowského: „V malířství je to stejné, jako všude jinde: je třeba do něj dát celou duši, a co kdo říká, není důležité.“ Martine, ty jsi byl a stále jsi velice blízko i k hudebnímu umění. Na koncertě klasické hudby jsem tě však nikdy nepotkal… Kam chodíš za hudbou, respektive, kudy chodí ona za tebou?

Času je bohužel stále méně, ale i tak si nedovedu sebe představit, že bych někde pravidelně chodil na koncerty hudby staré i několik století. Nepatrné (pro mne?) interpretační posuny,  technické jemnosti a podobné delikátnosti není má citlivost schopna dostatečně ocenit. Zabývám se věcmi stále, pravidelně, nebo téměř vůbec. Nemá pro mne moc význam si jen tak jednou za tři roky vyjít do lesa na houby. Musel bych na ně chodit pravidelně. To potom začínám tomu určitému problému rozumět, začínám v něm vidět významy a má pro mne smysl. A chození na koncerty klasické hudby patří k tomu okruhu, který míjím, i když starou hudbu rád poslouchám doma z gramofonových desek nebo z CD.  Kdyby byl den dvojnásobně dlouhý a já se mohl věnovat i jiným  záležitostem, tak si myslím, že bychom se na koncertech klasické hudby vídávali.

Myslel jsem spíše celou tu oblast nevšední, experimentální a současné hudby, kterou máš coby organizátor na svědomí a kterou tolik let přivážíš do Ostravy i do Opavy. Jaká tě oslovuje? 

Asi tak před dvaceti, pětadvaceti roky k nám začala z Evropy a ze zámoří postupně pronikat hudba, u jejíchž základů stáli někteří rockoví avantgardisté, experimentátoři z oboru soudobé vážné hudby a různí výjimeční hledači alternativních přístupů. Vytvořil se volně určený žánr, který se prolíná všemi třemi naznačenými směry a má společný důraz na zvuk: na jeho genezi, architekturu, strukturu a proměnu. A naopak tradiční atributy hudby, jako je melodická linka, pravidelný rytmus a harmonie jsou vědomě redukovány. Nezáleží už potom, zda hudba-zvuky jsou vytvářeny přirozeně nebo elektronicky. Zvukový performer, jak můžeme tvůrce takové tvorby výstižněji pojmenovat, velmi často přistupuje ke zvukovému materiálu nepředpojatě, bez předem daného záměru. Pro tuto tvůrcovu otevřenost se vžil pojem volná improvizace. Vznikla celá nová nezávislá komunita hudebníků, kteří pocházejí z nejrůznějších koutů světa, a velká část z nich o sobě navzájem ví a setkávají se na různých festivalech a společných hraních. Kromě vztahu zvukového performera ke zvuku bývá častým případem i objevování nových zvukových možností a velmi často neobvyklých hráčských technik na klasické nástroje. V ostravském Domě umění představujeme tuto scénu už více než deset roků, někteří z  umělců přijíždějí opakovaně, mnozí poprvé. V rámci Ostravských dnů, nejlepšího festivalu soudobé hudby široko daleko, pořádáme Minimaraton elektronické hudby, který propojuje vážnohudební elektronickou scénu s tou alternativnější. V letošním roce se uskuteční v srpnu na Dole Michal a jeho kurátorem bude Petr Vrba. Ten mimochodem vystoupí s Michelem Donedou, mezinárodní hvězdou „avantgardní“ hudby, ve středu 3. dubna v Domě umění v Ostravě a o den později v Matičním domě v Opavě.

Tvůj rozptyl je značný nejen ve výtvarně a hudebně organizační činnosti, nýbrž sám se také angažuješ vlastní vizuální tvorbou. Jaká potřeba tě k tomu vede a co je smyslem tvého vlastního uměleckého vyjádření?

Není to nic výjimečného. Chci vizualizovat určitý problém, myšlenku nebo vztahy, o kterých si myslím, že stojí za námahu je uchopit a mají i obecnější významy. Od první poloviny 80. let minulého století jsem se snažil  výtvarně obsáhnout souvislosti mezi různými výtvarnými ale i obecnými principy jaké vytváří např. centrum a periferie, přední a zadní strana papíru, polarity objektivní a subjektivní, spontánní a racionální nebo záměr a jeho naplnění. Zabýval jsem se limity schopností naší psychomotoriky, z toho plynoucími nepřesnostmi a náhodami. Později jsem vytvářel jakousi metamalbu, malbu o malbě.  Byla to výtvarná analýza základních malířských prostředků jako jsou dotek štětce či jeho tahy po plátně, zajímalo mne postupné ubývání barvy při aktu malování, její zadrhávání, nečekané optické ozvěny, nebo naopak její vrstvení při opakovaných stejných pohybech štětce po podložce apod. Pak mi všechny obrazy shořely a já se na několik let odmlčel.  Asi před 15 roky jsem začal být opět výtvarně činný. Dělal jsem instalace z cukru, soli, z tuhnoucí pěny, skla a kamene. Zajímala mne pokleslá estetika povrchů zbytkových „desek“ z OBI, vytvářel jsem z nich kvazigeometrické sestavy, reinterpretoval jsem své zbylé staré obrazy atd. Posledních pět roků si všímám konkrétního času a místa, chůze, krajiny a zvuků, vytvářím vizuální konfrontace různých starých a nových deníků, poznámek či zápisků…

Ještě bych se rád na závěr zeptal na Bludný kámen. Tato legendární umělecká a organizační platforma existuje již 25 let. Jako student jsem díky Bludnému kameni svého času zažil v Opavě zázraky: čtení Ivana Wernische, dramatika Ivana Vyskočila a plejády dalších osobností… Chystáš při té příležitosti něco výjimečného?

To mne moc těší, že si ty akce pamatuješ. Tehdy měl Bludný kámen hodně široký tematický záběr. Suplovali jsme činnost budoucích jazzových klubů, Básnických hlasů, setkání Na vodárně s… a dalších platforem, které v Opavě nebyly. Později jsme se vyhranili a svůj zájem přesunuli na současné umění, které bychom mohli charakterizovat jako novátorské, experimentální, intermediální, postkonceptuální… Příští rok ty naše narozeniny zřejmě připomínat budeme. V tuto chvíli ještě nevíme jak, dosud jsme to s kolegyněmi a kolegy z Bludného kamene neprobírali. Ke dvacetiletému výročí jsme zorganizovali velkou výstavu „Předtím, teď, potom“ s tématem času, vydali publikaci XX BK a zorganizovali jednu mezinárodní akci probíhající v jeden stejný čas na mnoha místech po celém světě. Tak snad ten příští rok nebudeme pozadu.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.