Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Od vlaječek k pornu. Po výjimečné výstavě Pavla Jasanského se ve Fiducii představí Antonín Střížek

Od vlaječek k pornu. Po výjimečné výstavě Pavla Jasanského se ve Fiducii představí Antonín Střížek

15.4.2019 Obraz & Slovo

Fotografická galerie Fiducia představuje nepochybné lahůdky, pokud jde o dějiny tuzemské fotografie z posledních třiceti let. Právě ukončená výstava Pavla Jasanského dokumentovala s nebývalou senzibilitou některé jevy spojené s přechodem komunistické společnosti v divoké tržní devadesátky. Malíř Antonín Střížek se zase při úterní vernisáži ve Fiducii představí netradičně také jako fotograf. Spoušť už prý přitom mačká přes dvacet let.

Zvětšit obrázek

Jedna z fotografií Pavla Jasanského.

Proč Češi, Moravané a Slezané sbírali za socialismu s tak velkým nadšením takzvané vlaječky? Tedy klubové či firemní reklamní praporky, nejčastěji ve tvaru rovnoramenného trojúhelníka. Obvykle proto, že voněly dálkami a nedostupným Západem. Praporky socialistických národních podniků a domácích fotbalových klubů sice sbírali také, ale jaksi z nezbytnosti. Každý však pásl po kořisti zpoza železné opony. Taková vlaječka týmu FC Bayern München, to bylo teprve sběratelské terno.

Vlaječkami si našinci zdobili obýváky, chaty, garáže, hospody i všemožné klubovny. Fotograf Pavel Jasanský zachytil jednu takovou místnost na výmluvném snímku v rámci svého cyklu Nová krajina, noví obyvatelé, který vznikal v přelomových letech 1985 až 1990. Za gorbačovské perestrojky (přestavby společnosti) a během prvního roku po sametové revoluci. A právě výbor z tohoto cyklu byl až do uplynulého pátku vystaven ve Fiducii.

Z výstavy Pavla Jasanského.

Promovaný geolog Pavel Jasanský (*1938) začal fotografovat již během studií, v průběhu další dekády se profesionalizoval jako vyhledávaný divadelní a portrétní fotograf, později i jako grafik publikací a gramodesek. Na sklonku komunismu se naštěstí pustil i do dokumentu, v němž prokázal mimořádný smysl pro kontrasty doby. I pro zdánlivě nenápadné detaily, které však o téhle éře i více než třicet let poté podávají velmi čtivě poselství. Tak jako třeba na snímku pořízeném v socialistické masně, která má v nabídce jen pár druhů konzerv. Vepřovky a nějaké sardinky. Na mozaikou vyzdobené stěně ale musela viset Kniha přání a stížnosti, do které se ale málokdo odvážil napsat: „Vážení soudruzi, proč nemáte maso?“

Z výstavy Pavla Jasanského.

„Aby dále vzkvétala naše vlast – Československá socialistická republika“, to byla poslední slova novoročního projevu prezidenta Gustáva Husáka z 1. ledna 1989. Kovaného komunistu však za rok překvapivě nahradil disident Václav Havel, který proslovy předchůdce dobře znal. „Naše země nevzkvétá,“ navázal Havel na Husáka. A pokračoval neméně chmurně: „Stát, který se nazývá státem dělníků, dělníky ponižuje a vykořisťuje. Naše zastaralé hospodářství plýtvá energií, které máme málo. Země, která mohla být kdysi hrdá na vzdělanost svého lidu, vydává na vzdělání tak málo, že je dnes na dvaasedmdesátém místě na světě.“

Dokumentárních snímků, které by zachytily tuto málo vzkvétající zemi a její lid, se však neuchovalo nějaké nebetyčné množství. Na konci minulého režimu (i na počátku toho nového) ve srovnání s dneškem fotografovala jen mizivá část národa. A se záměrem dát do záběru i zprávu o době, která bude mít uměleckou hodnotu a zároveň zůstane srozumitelná i po desetiletích, fotografovalo snad jen několik málo jedinců. A Jasanský patřil mezi ně, takže když v roce 1990 vtrhla na televizní obrazovky i erotika, zmáčkl spoušť.

Obrovská ňadra vyvalená z obrazovky až takřka na koberec v obýváku postavil do kontrastu s obsahem knihovny. Ocitáme se zřejmě v bytě milovníka přírody, většina publikací je věnována fauně a flóře. V policii se třeba nachází populární sedmidílná publikace Světem zvířat i encyklopedie Příroda ČSSR. A dokonce vidíme i malou entomologickou sbírku v zasklené krabici. Konečně, i ta prsa na obrazovce jsou součástí přírody, byť do roku 1990 byla na indexu.

Z výstavy Pavla Jasanského.

Za totality se akt občas objevil pouze v umění. Třeba v časopise Československá fotografie, což byl odborný čtvrtletník pro profesionální umělce i fotoamatéry. Reálná nahota byla pro režim tabu a záleželo jen na libovůli vyšetřovatelů, zda nějaký lechtivý snímek označí za pornografii a pošlou jeho tvůrce před soud. Sametový listopad se proto stal nejen něžnou, ale i sexuální revolucí. A dosud strádající našinec její prapor vztyčil se stejnou vervou, s jakou na náměstích cinkal klíči, takže první erotické časopisy dosáhly až půlmilionových nákladů. A stejně tak tomu bylo i s erotickými kalendáři či s pornografickými kartami, které Jasanský také zachytil. A navíc roztrhané, čímž snímku dodal divokost až jistou „zvířeckost“ ranných devadesátek.

Velkou výstavu maleb Antonína Střížka uspořádal ostravský Dům umění v létě roku 2017. Z té expozice si autor tohoto textu vybavuje hlavně obraz Sýkorák. Banální situaci na křižovatce na slezské straně mostu. Dvě auta, trolejbus, čtyři figury, déšť, světla zrcadlící se na mokré vozovce. Obyčejná momentka, ale až s omamující účinností. Nic se neděje, působivá malba přesto roztáčí mozkové závity na nejvyšší obrátky. Není tenhle klid jen tichem před bouří? Jinými slovy, předsmrtnou agónií?

Fotografie Antonína Střížka.

Podobné zážitky snad přinese i dosud málo známé Střížkovo fotografické dílo. „Není v zásadě důležité, zda je předmětem fotografie banální předmět denní potřeby, fragment celku nebo samostatně fungující zátiší. Ve všech těchto případech můžeme spatřovat pozoruhodně fungující autonomní svět, který zaujme vyváženým jazykem, střídmostí přednesu a pokorou, která je často zastoupena jemnými odkazy na dočasnost a pomíjivost hmoty,“ prezentuje Střížkovy snímky ve Fiducii kunsthistorik Jan Kudrna.

Vernisáž výstavy začíná v úterý 16. dubna v 18 hodin.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.