Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Nejslavnější ostravský neherec Antonín Šimela už nemá svého Ostravaka a říká: Stýská se mi

Nejslavnější ostravský neherec Antonín Šimela už nemá svého Ostravaka a říká: Stýská se mi

20.4.2019 Divadlo

Třicátého dubna uplyne přesně rok od posledního uvedení slavné inscenace ostravského Divadla loutek Z deniku Ostravaka. V režii Radovana Lipuse, českotěšínského, ostravského a moravskoslezského patriota, který se po přestěhování stal de facto patriotem celorepublikovým, se jedenáct let několikrát měsíčně na scéně divadla odehrávala jazyková a situační taškařice, na kterou získat vstupenku bylo nad jiné obtížné. Mezi stálými herci v ní vystupoval i Antonín Šimela, jevištní technik, elektrikář a postava rázovitá. Neherec, jehož výkon vstoupil bez nadsázky do dějin.

Zvětšit obrázek

Antoním Šimela je důkazem, že nikdy není pozdě vyzkoušet si herectví.
Foto: Ladislav Vrchovský

Brzy tomu bude rok od posledního Ostravaka …

Je to tak, ani derniéra nebyla. Bylo mi do pláče, fakt. Skoro jsem brečel.

Tak řada inscenací skončila bez derniér. I když v tomto případě to bylo mnoha lidem velice líto.

Mně také. Myslím, že tohle si derniéru zasloužilo. Kdybys věděl, kolik lidí mě pořád zastavuje a ptá se prosím tě, kdy to zas budete hrát? My tě chceme zase vidět. Já jim říkám, prosím vás, já tam mám tři vstupy …

Jenže svým způsobem ses stal ztělesněním Ostravaka jako takového. Díky nezaměnitelné dikci, kterou máš, a díky naprosto originálnímu humoru.

Nech na hlavě. Radovan, když se na tuhle hru chystal, mi zavolal a já mu povídám – tehdy jsme si ještě vykali – pane režisére, tohle po mně nechtějte. Abych si v šedesáti osmi pamatoval text, to ne. Sice jsem skoro šedesát roků u divadla, ale přece jen věk je věk …

O čem to mluvíš? Za pár dnů ti bude osmdesát (Antonín Šimela se narodil 3. června 1939, pozn. red.), ale ještě se ohlédneš po krásné ženě …

To tam nepiš! Já mám svoji krásnou Aničku!

A proč bys to nepřiznal? Co je špatného pohlédnout s potěšením na krásnou ženu – jak říkají starci ve vší počestnosti?

Dobře, dobře. Ale nepřišel ses bavit o babách, nebo ano?

Přišel jsem kvůli Ostravakovi. Ale než se k tomu dostaneme, když už jsi zmínil svůj věk, zeptám se, co tě dnes nejvíce, promiň že to řeknu, jak se to mezi dospělými říká, tedy co tě nejvíce sere a co tě naopak nejvíce těší.

Na tu první otázku ti odpovím hned: Politici! Ti mě serou. To se nemůžou domluvit? Kdo se na to má dívat? Život jako takový se mi zdá lepší, než byl. Není to samozřejmě úplně ideální. Ta politická stránka. Jak je slyším mluvit, ať už v tom Senátu, nebo v té sněmovně, tam jsou kolikrát takové pindy, že bych je fakt poslal do …  Jinak jsem spokojený. Jsem pořád v divadle, mezi mladýma, a to mě drží. Říkám si, že jestli tohle přestane, tak já umřu.

Nestraš.

Tak jistě, že to nemyslím doslova (úsměv). Ale rozumíš …

Říkáš, že jsi u divadla šedesát let …

No, skoro. V padesátém devátém jsem nastoupil. V třiapadesátém bylo založeno Divadlo loutek. Tehdy se jmenovalo Krajské divadlo loutek. Ale já jsem už předtím byl v tak zvaném Dřevěném království, to byla vlastně amatérská loutková scéna, kde se o nedělích hrály pohádky, tak já jsem tam vodil loutky. Marionety. Ale pamatuju si, jak se z Dřevěného království stalo profesionální loutkové divadlo. V roce 1953. Hrál se Děda Mráz. Režíroval Miloš Zapletal. Hráli Jiří Volkmer, Dušan Feller a další. Řada z nich už nežije. Já jsem nebyl žádný divadelník. Pracoval jsem ve Vítkovicích jako elektrikář. Ale od dětství jsem statoval v operách. Jako stálý statista. Jako malý synek. Přivydělával jsem si v křoví. V Rigolettovi a v dalších. A jak jsem trochu vyrostl, tak jsem dostal funkci. V Ostravě byla vojenská jednotka. Ti vojáci chodili do komparzu dělat ty davy. A já je měl zacvičovat. Jenže to byli vojáci. Někdy přišli navalení, rozumíš. Inspicient mě sprdnul: Tonda, co to je? Já mu říkám: Co mám dělat? Přišli ožralí… No, to všechno už je pryč …

Antonín Šimela v inscenaci Z deniku Ostravaka. (Foto: R. Polášek)

Bavme se o Ostravakovi, respektive o inscenaci a představeních hry Z deniku Ostravaka. Za pár dní, 30. dubna, uplyne přesně rok od poslední reprízy. Takže pojďme vzpomínat.

Když mi Radovan zavolal, já mu to napoprvé odmítl. Za týden zavolal znova: Pane Šimelo, máme zkoušku, nemohl byste aspoň přijít se podívat? Přišel jsem a už jsem v tom zůstal. A to jsem tam řekl jen jednu větu.

Hrál jsi v téhle hře jedenáct let. Kolik bylo repríz?

Přesně to nevím, ale kolem dvě stě padesáti.

Byla to jedna z nejslavnějších ostravských inscenací. Vlastně jsou jen dvě podobně slavné: Průběžná O(s)trava krve a Z Deniku Ostravaka. Shodou okolností u obou byl režisérem Radovan Lipus. Na obou se podepsal genius loci – kouzlo místa. Vznikly ještě další, Brenpartija v Komorní scéně Aréna a Chacharije tamtéž – ale ty už takových úspěchů nedosáhly.

Ale také jsou dobré …

To ano. Jenže žádná z nich nemá to, co má inscenace Z deniku Ostravaka. Ta získala cenu na mezinárodním loutkářském festivalu Spectaculo Interesse Ostrava 2007 za režijně-dramaturgické zpracování aktuálního pohledu na středoevropskou současnost a zvláštní cenu poroty na přehlídce mimopražských divadel České divadlo 2007. Na festivalu Skupova Plzeň 2008 byla udělena Cena města Plzně Radovanu Lipusovi a Marku Pivovarovi za zdivadelnění Ostravy a zvláštní ocenění Antonínu Šimelovi za specifický herecký výkon. A ten tvůj specifický výkon se stal základem nádherné tradice, na kterou můžeš být po zásluze hrdý: Od tvého ocenění se už každoročně na Skupově Plzni uděluje Cena Antonína Šimely za osobitý, specifický herecký výkon. Jsi vlastně nejslavnější ostravský neherec.

Takže jsem vlastně nesmrtelný! (hlasitý smích)

Antonín Šimela v inscenaci Z deniku Ostravaka. (Foto: R. Polášek)

Teď už ano. Ta cena tak trochu souvisí s tím, jak se o Ostravsku mluví jako o rázovitém regionu. V čem si myslíš, že je zdroj té rázovitosti?

Je to nejen v místní mluvě. Je to v tom, jaký to byl mix, mišmaš, když se Ostrava rodila z těch všech, co tu hledali robotu. Ani moc hledat nemuseli, bylo třeba moře lidí do hutí a do dolů, takže tu byly mraky brigošů, kteří přišli bůhví odkud. A každý přinesl to svoje. To se tu promíchalo, zamíchalo a byla z toho ta razovitost. Aspoň tak si to myslím. Ono to má i druhou stránku, tu vidím dneska. Brečím, když chodím kolem těch ruin v centru. Kdysi slavné baráky, obchodní dům Textilia, nebo hotel Palace! Já jsem tam chodil pravidelně! Tancovat do Palace baru. Nebo palác Elektra, nádherná kavárna. A je to pryč.. Z deniku Ostravaka, to je vlastně vzpomínání na to, jaké to tu kdysi bylo. Já jsem Ostravák. I když teď bydlím, jak se říká, na Prajzké, v Bobrovníkách kousek od Hlučína, pořád se cítím Ostravákem.

Možná proto se po představení Z deniku Ostravaka pořád tak teskní …

Vždyť to bylo furt vyprodané! Už před premiérou a potom každé představení! Rozumím tomu, že někteří, kteří v tom hráli, odešli, že se to muselo přeobsazovat a už to nebylo ono, znám divadelní provoz, vím, že jsou další a další inscenace, které se také musí hrát a potřebují svůj prostor, herci se učí stále nové věci a nic netrvá věčně. Ale prostě, nesmíš se mi divit, stýská se mi. I po Šarykovi – to byla inscenace připomínající seriál Čtyři v tanku a pes.  Naštěstí ještě pořád hraju, teď zrovna včera jsme dávali představení Děják z rychlíku. Zase v režii Radovana Lipuse. On mě prostě asi má rád. Mám tam šest postav, průvodčího, výpravčího, konfidenta, estébáka, musím se rychle převlékat, řeknu ti, je to fofr, ale zvládám to, i když tu rychlost už nemám. Ale těším se na to.

V Ostravakovi jsi hrál bezpečnostního technika.

A vlastně sebe sama. Já jsem přece školil bezpečnost práce. V rámci mého úvazku. Já jsem se do toho úplně vžil. Asi proto ty potlesky na otevřené scéně.

Na začátku zkoušení jsi měl, jak říkáš, tři vstupy. Ale když jsem to představení viděl, zdálo se mi, že toho bylo víc. Nenarostla to role v průběhu repríz?

Samozřejmě že ano!

A Radovan ti to dovolil?

Jasně! Byl rád. Třeba když jsem jednou řekl: Kurdybela, ten amoňak, to je potvora švinska! V situaci, kdy jsem vešel na jeviště jakože po výbuchu metanu – rozumíš, metan-amoňak. To se Radovanovi moc líbilo a už to tam zůstalo.

Kdyby ti někdo teď nabídl další roli, přijal bys?

Přijal. Rád. Chtěl bych ale hrát v něčem, co by lidi pobavilo. Ne jenom mě, ale lidi. To je fakt něco, když lidi jdou z divadla, jak se říká, vysmátí. Uspokojení. Také jsem narazil na nějakého zamračeného, hrál jsem metr od lidí a vidím, jak se mračí. Jsou takoví lidi. Třeba nerozumí srandě a tak. Takže jsem se soustředil přímo na něho. A dostal jsem ho, nakonec mu tak začalo škubat kolem huby, že jsem si řekl, a mám tě! To mě udělalo největší radost. A něco takového bych ještě chtěl zažít.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.