Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Na hřebu v kůlně aneb Velikonoční chvilka poezie s Adamusem, Hruškou, Toušem, Vůjtkem a dalšími básníky

Na hřebu v kůlně aneb Velikonoční chvilka poezie s Adamusem, Hruškou, Toušem, Vůjtkem a dalšími básníky

21.4.2019 Obraz & Slovo

Verše Davida Bátora, Víta Slívy, Gabriely Stašové, Milana Krupy a dalších básníků v této sváteční Chvilce poezie se nějakým způsobem dotýkají smrti či zmrtvýchvstání. V jakémkoliv slova smyslu, neboť onen starý biblický příběh již není v nejvíce ateistické zemi v Evropě úplně určujícím kritériem.

Zvětšit obrázek

Básníci Petr Hruška a Vladimír J. Horák ve hře O nejslavnějším zmrtvýchvstání.
Foto: Monika Horsáková

Podzemní jeviště v Absintovém klubu Les bylo v uplynulém týdnu opět svědkem pašijových her. A jako vždy se na jedné scéně potkali ochotníci s hereckými hvězdami i vlasatými máničkami z ostravských hospod. V pašijové hře O nejslavnějším zmrtvýchvstání z pera dramatika Tomáš Vůjtka si Ježíše zahrál básník Petr Hruška, mastičkáře držitel loňské Thálie Ivan Dejmal a třeba starozákonní Evu herečka Kristýna Leichtová. A celým představením prováděl majitel klubu a herec Přemysl Bureš.

Pašijové hry, které mají v českých zemích tradici už od čtrnáctého století, bývaly vždy psány ve verších. „Vycházím proto z osmislabičného staročeského verše,“ říká dramatik a v tomto případě i básník Tomáš Vůjtek. Pro velikonoční Chvilku poezie poskytl ukázku ze scény, v níž se apoštolové přou o tom, zda Ježíš Kristus skutečně mohl vstát z mrtvých. Nevěřící Tomáš má velké pochyby, nakonec ale dostane pádný důkaz.

TOMÁŠ VŮJTEK: O NEJSLAVNĚJŠÍM ZMRTVÝCHVSTÁNÍ

Petr: Hrob byl prázdný, to vím jistě. / Kdybys tam stál na mém místě, / viděl bys to také tak!
Tomáš: Jak říkám, máš už slabý zrak.
Jan: Ale já ne!
Tomáš: Co tím chceš říct, Jane?
Jan: Že jsem viděl to, co Petr. / Stál jsem od něj asi metr.
Tomáš: Potom musím říct i tobě, / že jste byli v jiném hrobě, / než v tom, kde je pohřben Ježíš.
Petr: Takže ty nám neuvěříš!
Tomáš: Kolikrát mám opakovat, / že to jsou jen prázdná slova? / Já chci důkaz přesvědčivý / o tom, že je náš Pán živý. / Kdyby tu byl mezi námi / a ukázal mi svoje rány, / to bych potom taky / věřil na zázraky! Proto říkám, dost už řečí, řeči, ty mě nepřesvědčí!
Ježíš: „Pokoj s tebou, Tomáši, / když ti slova nestačí / a chceš důkaz hmatatelný, / na kterém tak trváš velmi, / dotkni se mých svatých ran, / které na svém těle mám.

*

Jak už bylo řečeno, Ježíše si zahrál Petr Hruška. Básnické zmrtvýchvstání ale může mít mnoho podob. Také každé ráno po nočním tahu je svým způsobem znovuzrozením.

PETR HRUŠKA: DRUHÝ DEN

Sehneš se ke kabátu na podlaze
a pokoušíš se
vytáhnout rukávy
z té zběsilé motanice uvnitř
zastrčit a pozapínat kapsy
oklepat
vzkřísit ho
Muselo to být včera
těžké šacování sebe sama
a posléze asi naprostá ztráta rukou
musel to být včera
divoký pokus o mezisoučet
Je den druhý
den ve kterém Hospodin stvořil klenbu
kolikrát už jsi zakoušel
den druhý
Zvedni ten chcíplý kabát a pověs ho
nebo ho vezmi na sebe
a vyjdi
v mrazivém vzduchu sálají siluety
těch druhých

*

Frýdeckomístecký básník Vít Adamus se v rukopisné sbírce Kočičí rozměry oken zamýšlí nad Golgotou s ironií mnohých tuzemských „věřících“, jejichž víru označuje katolický duchovní Tomáš Halík jako „něcismus“. Věříme, ale úplně přesně nevíme, zda v toho, kdo byl ukřižován na Golgotě. A také potřebujeme provokovat, třeba čertí zahrádkou.

VÍT ADAMUS: (***)

Něžná katolická pionýrka
s rolničkami
teskného božího vylomení
a něžnými prsty zahradnice z Golgoty
něžně přišlá
odkudsi z deště
jen tak od oka
vykolíkovala v noci potají
na obloze
čertí zahrádku

*

Mladý opavsko-klatovský poeta Radek Touš prvotinu teprve připravuje. V jeho krátké básni nevisí na kříži Kristus, přesto má čtenář pocit, že právě došlo k něčemu podobně krutému, jako když se vraždí pro víru.

RADEK TOUŠ: (***)

Na hřebu v kůlně
i po těch letech
– na duši sjeté kolo.

V řetězu vázne
kdysi smích.

*

Život je často kříž. Dosti o tom ví básník David Bátor z Branky u Opavy, jemuž zákeřná nemoc velmi často připomíná pravý význam slova BOLEST. Básničku jsme vybrali z jeho nové rukopisné sbírky Rozhraní.

DAVID BÁTOR: BOLEST

Pád do rána.
Ztuhlost ran.
Je zapotřebí pohyb!
Rozhýbat jizvy.
Vzpomenout si.
Pach. Život tady.
Bolest rozlije se do žil.
Anebo jen popojde tělem.
O kus dál k srdci. Snad.
Dech v básni je vždy těžký.
Bolest nevyslovitelná.
Bolest jako dar k vyslovení. Teď.

*

I od bolesti ale může pomoci víra. Milan Krupa o tom se svým typickým nadhledem kdysi napsal:

Dovol mi, ó Pane
jít na čepované.

*

„Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí,“ čteme v Novém zákoně. Básnířka Gabriela Stašová je stálou přispěvatelkou kulturního deníku Ostravan.cz, takže je pochopitelné, že si chce alespoň o Velikonocích odpočinout od Ostravy. A samozřejmě, že z města odchází dveřmi.

GABRIELA STAŠOVÁ: PRYČ

Pryč z toho kraje z antracitu,
pryč odtud, kde psi vrčí.
Pryč odtamtud, kde z vlků ovce
a z ovcí náhle vlci.

*

A nakonec Vít Slíva. Poslední sbírka tohoto básnického barda dostala název Ultima Thúlé, nejzazší zem. Než dojde na jednu z „velikonočních“ básní této sbírky, dovolí si editor Chvilky poezie malou poznámku. Svým způsobem je nepochopitelné, že zrovna této knihy si více nevšimla literární porota Ceny Jantar. Z básnického hlediska je to určitě nejlepší opus roku, tedy pokud jde o sbírky, které mají nějakou spojitost s naším krajem. Vít Slíva je celý život rozkročen mezi slezský Hradec nad Moravicí a Brno. Doma je na obou adresách. A Slezsko je přítomno i v textech jeho posledního svazku. Mnohokrát, třeba v těchto slovech: „Modlím se v noci / na Kopci, vysoko / nad rodnou obcí.“

Slívovo zmrtvýchvstání ve sbírce Ultima Thúlé, nejzazší zem je působivá zkratka o našem pobytu na tomto světě. A kromě tíhy, kterou při jejím čtení bytostně cítíme na svých tělesných orgánech, vyvolává i pachové a chuťově vjemy. Silný text, tak jako je pořád silný i ten příběh o Ježíšovi, o jeho smrti a vzkříšení.

VÍT SLÍVA: VZKŘÍŠENÍ (Karmapadmě)

Mrtvola chová svou poslední naději:
„Možná že alespoň o chvilku později…“

Jako když studenou kuchyni prohřívá
pálivá paprika polknutá zaživa.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.